Policisté, kteří nám dělají doprovod už několik dní (podrobnosti čtěte ZDE), nás zprvu utěšovali, že nám pomohou. "Pojeďte těsně za námi." Říkám, ať jedou maximálně 80 km/h a jestli mi dojde benzin, ať zastaví. "Poprvé nám ten konvoj skutečně přijde vhod," říkám s radostí Ireně.
Jenže policisté vyrazili a snad nikdy před tím nejeli tak rychle jako teď. Musel jsem se jich držet, jet také 120 km/h a opravdu po 40 kilometrech motor zhasl. Začal jsem troubit, rozsvítil čtyři blinkry, dálková světla. Konvoj nás však zřejmě neviděl, já na ně mával, stopoval... Policejní auta se však stále vzdalovaly. Kolem nás projelo ještě nejméně třicet aut a autobusů.
Přichází záchrana
Už se stmívalo, byly vidět hvězdy na nebi a my stáli uprostřed pustiny obklíčené vysokými červenými horami. Po 40 minutách přijelo velké americké auto se šesti policisty a s rozsvícenými oranžovými parkovačkami. I oni měli diesel.
Konečně kolem projíždělo jiné auto. Řidič zastavil, a dal mi čtyři litry benzinu, s kterým jsme s rozvícenými blinkry dojeli do města na pumpu. Spali jsme ve stanu plném komárů, u nádherného rudého moře. Chtěli jsme tam přespat ještě jednu noc, ale celodenní nicnedělání a válení se na žhavém slunci nás přestalo brzy bavit, a tak jsme odpoledne vyrazili dál.
Motorka ztrácí stabilitu
Najeli jsme asi 330 kilometrů a už jen deset zbývalo do vesnice, ve které jsme chtěli přenocovat u nějaké rodiny. Po deseti kilometrech se opravdu ukázalo pár chudých baráčků, jeden krámek, automechanik a po levé straně kupodivu hezký hotel. Vypadalo to, že v hotelu bude pěkně draho. Pokračovali jsme tedy v cestě. Po sedmi kilometrech nám najednou začalo být horko na nohy a motorka ztrácela stabilitu.
"Jasně, Irči, neboj se, je to jen guma." Konečně můžu otevřít spray, který pro tyto případy vozím s sebou. A prásk! Obsah začal unikat ze všech stran, najednou jsem ho měl plný obličej, ruce i kombinéza byly bílé.
"Ha, ha, Irenko, neboj, konečně alespoň použiji montirajzni," říkám přítelkyni. "Před cestou do Indie mi kluci ukázali, jak na to, takže Myško, žádný strach!" Už se stmívalo, když se mi po půl hodině podařilo sundat kolo, které jde prý u bavoráka sundat velice snadno.
"Ha, ha, Myško, neboj, alespoň zažijeme něco zajímavého, abych se mohl v Praze chlubit s nějakým zážitkem, protože do teď to bylo vše tak pěkné, že je to až kýčovité!"
|
Po dalších 40 minutách mě smích přešel, když jsem neuměl "odlepit" gumu z ráfku. Skákal jsem po ní, mlátil, házel a nic. |
A tak jsem kolo nasadil zpátky, zapnul motorku a běželi jsme zpátky, směrem k hotelu. Odjel jsem 400 metrů, počkal na Irenku, pustil ji asi 400 metrů přede mě, dojel ji, opět se vzdálil o 400 metrů.
Trvalo nám to více než hodinu, než jsme se dostali za úplné tmy smradlaví, zpocení a špinaví do hotelu. Hotel, kde stál pokoj 50 USD, byl plný nóbl Němců v bílých košilích a s foťákem na krku, kteří mířili do Luxoru autobusem s klimatizací.
Naše pneumatika SAVA byla úplně roztržená, bylo mi to líto, protože profil byl i po asi 10 tisících ujetých kilometrech ještě dobrý a určitě bych s ní ujel ještě takových pět tisíc.
Během patnácti minut mi místní mechanik za tři dolary sundal kolo, přezul pneumatiku a motorka byla opět připravená. Také jsem ji odlehčil, když už nepotáhnu těžkou gumu na zavazadlech.
 Motorka na čerpací stanici |
 Přítelkyně Irena u motorky |
 Motorka na egyptské silnici |
 V Egyptě na motorce s Irenou |
 Motorka v libyjské poušti |
 Sfingy v egyptském Luxoru |
 Jordánsko - Petra |
