Kupodivu vše probíhalo svižně. Ale jen do té doby, než jsem požádal, aby mi vrátili sto dolarů, které jsem jako zálohu zaplatil na tunisko-libyjských hranicích. Celník řekl, že si 30 dolarů z částky nechají, protože nemám potvrzení o zaplacení. Prý jsem ho ztratil. Obíhal jsem všechny celníky, jestli mi náhodou ten papírek omylem nevzali.
Nikdo o ničem nevěděl. Byl jsem naštvaný a řekl jsem jim, že mám čas a nehnu se do té doby, než mi vrátí peníze. Horší bylo, že oni ten čas měli také.
Sklízím plody za svou diplomacii
Po hodině strávené ve stínu jsem odešel za vedoucím celnice. S úsměvem jsem mu vysvětlil, co se mi stalo. Řekl jsem mu, ať něco vymyslí, protože na tak krásnou zem, jako je Libye a tak dobré lidi, jako jsou Libyjci, nechci vzpomínat v špatném.
Měl jsem pocit, že kdybych držel proslov o něco déle, tak se přede mnou rozbrečí. Vstal, vytáhnul z kapsy hromadu dinárů, v přepočtu 30 USD, a s úsměvem mi je podal.
"Mistr, myslel jste s tou Libyí a námi Libyjcemi vážně?" Ano, myslel jsem to doopravdy vážně, protože jsem na Libyi měl ty nejhezčí vzpomínky. Cítil jsem se tu bezpečně, lidé byli příjemní, neokradli mě, nepřepadli, člověče, div se, ani nezabili!
Přátelsky jsme se rozloučili a do rukou mi podstrčil papírek, se kterým jsem mohl bez jakékoliv kontroly projet všechny čtyři následující policejní kontroly.
SPZ za 70 dolarů
U egyptských celníků mě čekaly podobné problémy jako při příjezdu do Libye. Opět jsem navštívil zhruba čtyři různé kanceláře, v kterých jsem nechával hromadu dolarů za jakási razítka. Asi po šesti hodinách čekání se na mé motorce konečně blýskala žluto-černá egyptská SPZ. Stála mě 70 dolarů. Měl jsem ale radost, že se mi podařilo (za neuvěřitelných třicet dolarů!) koupit řidičák psaný v arabštině.
Do prvního egyptského městečka jménem Salum zbývalo šest kilometrů. Po průtazích na celnici jsem měl chuť se pořádně vyspat. Našel jsem pěkný hotel a motorku zaparkoval v zahrádce hotelu, přímo pod oknem.
Dvě věci mě tu činily šťastným: pivo a signál na mém mobilu. Postupně mi přišlo snad třicet textovek. Popíjel jsem pivečko a odepisoval.
Ráno jsem se vydal na cestu za úsvitu, jelikož jsem měl v plánu urazit alespoň 800 kilometrů a dostat se někam mezi Alexandrii a El Gizu. Tak jsem jel, jel a jel. Za mnou zůstávaly nádherné pláže a vysoké kamenité hory, mezi kterými se prolínala nekonečná poušť, sahající někam daleko k jihu.
