Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Místo války sopky, zemětřesení a parádní příroda. Super putování po Chile

aktualizováno 
Na první pohled to tak nevypadá, ale Chile je tak rozsáhlá země, že na pořádnou prohlídku budete potřebovat několik měsíců. V dnešním putování začneme v nejsušší poušti světa Atacama a skončíme nádherným, i když neúspěšným výstupem na sopku San José de Maipo, píše v dalším pokračování ze svých cest po Jižní Americe Matouš Rucki.

Panorama severochilského Iquique | foto: Matouš Ruckipro iDNES.cz

Po putování v Bolívii přišla na řadu poslední země, kterou jsem měl v plánu v Jižní Americe navštívit – Chile. Mohlo by se tedy zdát, že už jsem se dostal skoro na konec, ale zdání klame.

V severojižním směru jsem byl sotva v polovině kontinentu. Chile je totiž země dlouhá. Jak by poznamenal klasik, je tak dlouhá, že i kdyby byla o polovinu kratší, byla by pořád dost dlouhá. Z nejsevernějšího bodu k tomu nejjižnějšímu je to přes čtyři tisíce kilometrů. Jen tak pro srovnání, z Prahy do Moskvy je to vzdušnou čarou kilometrů asi 1 700.

Fotogalerie

A tak se stalo, že jsem za první měsíc a půl stihl dojet sotva do poloviny a to jsem se po cestě nějak extra nezdržoval.

San Pedro de Atacama

San Pedro jsem si při pohledu na mapu vždy přestavoval jako zapadákov uprostřed atacamské pouště, kde dávají pouštní lišky dobrou noc. Proto jsem byl dost překvapen, když jsme po příjezdu do městečka narazili na hordy a hordy turistů a cestovatelů.

S trochou jízlivosti by se dalo říci, že San Pedro je plné restaurací, obchodů se suvenýry a kaváren, odkud hejna hipsterů s pěstěnými plnovousy uploadují na svoje Facebooky fotky ze svých dobrodružných výletů klimatizovanými jeepy do okolí. Já jsem ale nejízlivý lidumil, takže se spokojím s konstatováním, že San Pedro byl asi tak stokrát turističtější, než jsem čekal. Ale to je jenom můj problém.

Na druhou stranu je fakt, že cizinci i Chilané se sem sjíždějí z dobrého důvodu. Místní příroda tu toho nabízí dost pro všechny - pouštní krajinu, gejzíry, roztodivné kamenné útvary a k tomu na obzoru pár zasněžených pětitisícovek.

Dalekohledy jdou v San Pedru na odbyt. K pozorování hvězd jsou tu jedny z...

Dalekohledy jdou v San Pedru na odbyt. K pozorování hvězd jsou tu jedny z nejlepších podmínek na světě.

Klasická krajina okolo San Pedra. Poušť, kameny a na obzoru zasněžené sopky.

Klasická krajina okolo San Pedra. Poušť, kameny a na obzoru zasněžené sopky.

Naše československá skupinka se rozhodla pro trochu alternativní plán a vyrazili jsme nazdařbůh stanovat do pouště. Autobusem jsem dojeli k jedné vesnici a kousek za ní strávili dva dny v písku. Přes den jsme vařili, popíjeli a procházeli se a v noci pozorovali hvězdnou oblohu, která by zde měla být jedna z nejjasnějších na světě. Když poušť, tak poušť.

Pobřežní poušť

Ve městě Iquique na pobřeží jsme se moc nezdrželi. Vlastně jsme tam jenom uspořádali rozlučkovou party, protože polovina naší skupiny mířila na sever, zatímco já se Samuelem na opačnou stranu.

Když přešla kocovina, vyrazili jsme podél suchého pobřeží přímo na jih. Cestovali jsme občas autobusy a občas stopem, protože ceny dopravy i všeho ostatního se po přechodu hranic z Bolívie do Chile zhruba ztrojnásobily.

Navíc autostop je v Chile velmi jednoduchý a velmi zábavný. Hned první den nás svezl sympaťák Guillermo, který se živil prodejem mořských potvor. Vyprávěl nám o životě na pobřeží, vzal nás na skvostnou empanádu (pečená nebo smažená kapsa s těsta) s čerstvými plody moře a my jsme mu za to večer pomohli vyloupat tak dva metráky mořských ježků. Tohle člověk v autobuse nezažije.

Pobřeží na severu Chile. Poušť začíná hned na pobřeží.

Pobřeží na severu Chile. Poušť začíná hned na pobřeží.

Další dvě noci jsme vždy stanovali na pláži na pobřeží, ale koupání zas tolik nebylo. Slunce do místní vyschlé pouštní krajiny sice pálilo neustále a intenzivně, ale moře je zde kvůli Humboldtovu proudu celkem studené. Alespoň se tu díky tomu daří skvěle již zmíněným chutným mořským potvorám.

La Serena a už trochu zelené okolní údolí

Další zastávkou bylo město La Serena, kde jsme se potkali s mým kamarádem Alvarem, kterého jsem zase já potkal už onehdá v Ekvádoru. Alvaro byl a je sympaťák a vzal nás do dvou nedalekých malebných údolí - Valle del Elqui a Valle Limari.

V této části Chile už občas i prší, takže kopce jsou trochu zelené a v okolí vodních toků je velmi vhodná půda pro pěstování vína. Navíc obě údolí jsou opět pověstná nebývale jasnou hvězdnou oblohou. Nám ji tedy trochu zkazil stejně nebývale jasný měsíc, ale nedalo se nic dělat.

Putování po Jižní Americe

Jsem jeden z těch spokojenejch parchantů z bohatý země, co nemají hladovějící rodinu ani válku na dvorku, a proto může dělat, co uzná za vhodné a zábavné. Třeba cestovat z Mexika na jih Střední a Jižní Amerikou, píše čtenář iDNES.cz Matouš Rucki.

Přečtěte si:
Na konci světa. Tady uvidíte Atlantik a Pacifik bez pohnutí hlavou

Hezký holky, pečení mravenci a spousta kafe. Kolumbie zvedne náladu

Kde jsou Andy nejkrásnější

Dotknout se nebe. Putování nádhernou Bolívií s bleskem za zády

Jedno turistické menu jižního Peru, prosím

Putování Tibetem Jižní Ameriky

Ve Valle dell Elqui jsme klasicky kempovali a zevlovali po vesnicích. Ve Valle Limari jsme strávili sobotu a neděli u Alvarova kamaráda, který hlídal svému dědečkovi dům a vařil zrovna vlastní pivo. K domku patřil i nemalý pozemek, kde rostlo asi deset druhů hroznů, broskve, avokáda a fíky. U vaření piva jsme popíjeli melvín, což je vydlabaný žlutý melou naplněný bílým vínem a ledem. No prostě velmi povedený víkend.

Valpo

Po venkovské vložce přišlo na řadu opět jedno město. Valparaíso neboli Valpo, jak mu jeho obyvatelé říkají, má zvláštní půvab. Honosné katedrály nebo koloniální skvosty tu ovšem nenajdete. Kouzlo spočívá v atmosféře starého přístavního města - v jeho úzkých a klikatých uličkách plných pouličních umělců, v pestrobarevných pomalovaných fasádách, ve veřejných lanovkách a výtazích, které přepravují cestující už přes sto let, a celkově v živé atmosféře, díky které se Valaparaísu říká hlavní kulturní město Chile.

Valpo, ležící na několika pahorcích u břehů Tichého oceánu, zažilo největší rozkvět v druhé polovině 19. století, kdy bylo jedním z nejvýznamnějších přístavů v Jižní Americe. Prosperující centrum obchodu přitahovalo přistěhovalce z celého světa a vysloužilo si přezdívku „klenot Pacifiku“.

Jedna z dvaceti lanovek, které fungují přes sto let. A soudě dle stavu se do...

Jedna z dvaceti lanovek, které fungují přes sto let. A soudě dle stavu se do nich neinvestovalo zhruba stejně dlouho. Ovšem stále jezdí.

Jedna z uměleckých uliček.

Jedna z uměleckých uliček.

Problém přišel počátkem století následujícího, kdy po otevření Panamského průplavu velmi výrazně klesl počet lodí projíždějících místními vodami. Přístav bez lodí prosperuje trochu ztuha, a tak to šlo s Valpem chvíli trochu z kopce. Dnes už ale město zase prosperuje, a to i díky cestovnímu ruchu, který byl podpořen zařazením historického centra města na seznam Světového dědictví UNESCO v roce 2003.

Ve Valparaísu jsem se nachomýtl i k závodu ve sjezdu na horských kolech Cerro Abajo 2017. Vedl úzkými uličkami, po schodech, přes pár místních dvorků a dokonce se přímo projíždělo jedním domem. Sponzoroval to samozřejmě Red Bull a vyhrál to jediný Čech na startu Tomáš Slavík. Hned jsem se cítil líp, když jsme to zase jednou všem natřeli.

Santiago

V hlavním městě Chile jsem byl celkem čtyřikrát, ale vždycky jen krátce, takže si nebudu hrát na starousedlíka. Santiago je sice nejstarší Evropany založené město v Chile, ale z pohledu památek to není nějaká chilská národní měď.

Ono je ale těžké udržet něco v dobrém (či spíš vertikálním) stavu, když tu máte v každém století alespoň jedno ničivé zemětřesení. Na druhou stranu na mě chilská metropole působila rozhodně nejmoderněji ze všech jihoamerických velkoměst. V ulicích je obstojný pořádek a v centru i okolních čtvrtích zcela bezpečno.

Staré a nové hned vedle sebe. Katedrála v Santiago de Chile

Staré a nové hned vedle sebe. Katedrála v Santiago de Chile

Trh s mořskými plody byl také prima, stejně jako pahorek Cerro San Cristobal, který poskytuje krásný výhled na celou sedmimilionovou metropoli, jeho smogovou pokličku, nejvyšší budovu v Jižní Americe i Andy, vyrůstající prakticky hned za městem. Mimochodem ze Santiaga je to k první pětitisícovce pod dvě hodiny, za stejný čas se dostanete i na pobřeží bohaté na vynikající mořské plody. To je něco, na co bych si dokázal zvyknout.

Nečekaně spektakulární výlet

K sopce San José de Maipo jsme se dostali dost náhodou. Na cestě do jedné nedaleké přírodní rezervace jsme stopli Chilana Daniela, který nás přesvědčil, že výstup na 5 856 metrů vysoký vulkán bude pro nás tou správnou volbou. A měl pravdu.

Nezapomenutelné to bylo i přesto, že až na vrchol jsme se nedostali. Třetí den výstupu jsme to museli v 5 400 metrech otočit, protože začalo trochu sněžit. Pak sněžilo trochu víc a nakonec z toho byla celonoční chumelenice. Vrchol tedy zůstal nedobyt, ale ráno ve 4 800 metrech s třiceti centimetry čerstvého sněhu a azurovou oblohou také nebylo k zahození. Kromě toho jsme cestou nahoru i dolů zažili několik nádherných západů slunce a strávili dva dny v perfektně udržovaném bivaku Refugio Plantat s nadšenci ze Santiaga, kteří zrovna přijeli poklidit, poopravit a pogrilovat.

Po sestupu do údolí jsme zjistili, že to, co byla nahoře sněhová nadílka, způsobilo dole kalamitu se sesuvy půdy, poničenými silnicemi a mosty a s několika lidskými obětmi. Ovšem do chaosu měla situace dost daleko. Na komunikacích se intenzivně pracovalo a obecní tereňáky mezitím svážely všechny turisty dolů, do městečka San Juan de Maipo, odkud už jezdily autobusy směr Santiago.

Kýčovitý večer ve 4 800 metrech

Kýčovitý večer ve 4 800 metrech

Chilské úřady zkrátka vypadaly, že jsou na takovéto situace připravené. Ostatně o tomto koutě světa se říká, že se tu sice moc neválčí, ale příroda to místním vynahrazuje. Výbuchy sopek, sesuvy půdy či zemětřesení jsou tu v podstatě na každoročním pořádku. Poslední tsunami například zasáhla chilské pobřeží před dvěma lety. Sopky a moře tu prostě neznamenají jenom treky a krevety.

Pro nás se Samem se záchranná akce lehce protáhla, neb nás na konci ještě zavezli na radnici v San Juanu. Zde se s námi setkal a vyfotil starosta, ačkoli úplně netušíme proč. Mysleli jsme, že se na stránkách radnice časem objeví článek o záchraně dvou zmatených východoevropských idiotů, ale zatím se tak nestalo.

Nicméně starosta byl sympaťák a povídali jsme si s ním asi půl hodiny. U té příležitosti se nám také pochlubil knihou Václava Klause, kterou obdržel osobně od autora během jeho prezidentské návštěvy. Prostě dobrá, nikoli zelená planeta.

Směr Patagonie

Po Santiagu už mě čekal jenom týden dobrovolnictví nedaleko města Chillán v údolí pod zasněženými vrcholy sopky Nevados de Chillán. Sympatickému Felipemu jsem tam pomáhal se stavbou luxusního srubu pro turisty na jeho pozemku v podstatě uprostřed lesa. Fyzická práce byla celkem osvěžující, Felipe skvěle vařil a hodně povídal, takže to uteklo jako nic. No a pak už jsem vyrazil směr Patagonie. Ale o tom až příště.

Autoři:



Nejčtenější

Sovětské mapy světových měst byly jako Wikipedia a Google Maps v jednom

Sověti byli pečliví: takhle detailně zmapovali New York (vpravo) a přístavní...

Podle sovětských civilních map vlastních oblastí se spolehlivě bloudilo. A to byl záměr, měly totiž mást Západ i za...

Hitparáda turistických přešlapů. Čím zaručeně naštvete místní obyvatele

Turista si užívá krmení volně žijících hyen v Hararu v Etiopii.

Chtějí toho vidět co nejvíc a v neposlední řadě jsou důležitým zdrojem příjmů. Z pohledu místních obyvatel jsou však...



Nejkrásnější partie Krounky. Parádní výlet s ferratou, kterou zvládnou i děti

Krounka v Otradově

Doslova pohlazením po duši je putování údolím říčky Krounky na Chrudimsku. Nejhezčí pasáž pojmenovaná Šilinkův důl je...

Les nad Kateřinkami ukrývá tajemný pomník. Nikdo neví, kdo ho vztyčil

Vojtěch Mai objevil žulový pomník, který ve stráni nad Kateřinkami stojí...

Nikdo neví, proč tam je, ani kdo ho nechal postavit. Přitom ve stráni nad libereckými Kateřinkami stojí odhadem dobrých...

Golfský proud zpomaluje. Přirozený proces posiluje globální oteplování

Schéma ukazuje směr Golfského proudu

Dlouho to byly jen domněnky, nyní jsou ale k dispozici nové důkazy: v uplynulých zhruba stech letech se systém...

Další z rubriky

Přijedu do Česka a jsem nervózní. Na Kubě je pohoda, říká Pedro Kulíšek

Pedro Kulíšek pravidelně cestuje mezi Českem a Kubou.

Na Kubu se poprvé podíval před patnácti lety. Ze začátku nadšený turista se postupně vypracoval v turistického...

Genocida z blbosti. V roce 2025 budou nosorožci v Africe minulostí

V roce 2017 zabili pytláci v Jižní Africe 1 028 nosorožců. Vyfoceno v rezervaci...

Lidé v Asii stále věří, že prášek z rohů nosorožců má léčivé účinky. Údajně pomáhá od rakoviny i kocoviny. Ve...

Žlutý cirkus v Indii. Bez trabantů, ale s Leninem na každém kroku

Lenin vypouští své draky...tento kout Indie je zkrátka rudý - ovšem v mnoha...

Posádka žlutého cirkusu přistála v Indii, ale žlutý cirkus stále nemá. Jejich dva trabanti, maluch a jawa 250 se stále...

Najdete na iDNES.cz