Proč jsme si po našem putování po metropoli La Paz a nádherném treku po bolivijské straně jezera Titicaca vybrali za příští destinaci zrovna Samaipatu, to vám už ani nepovím (první díl si můžete přečíst zde). Někdo někde nám prostě řekl, že je to tam pěkné. Tak jsme se tam se Slováky Maurem a Samuelem jeli. A rozhodně jsme nelitovali.
Výprava za loktem And
Ve vesnici ležící v místech, kde se z Amazonské nížiny začínají zvedat první vrcholky And, jsme strávili čtyři dny. Původně byl v plánu jen jeden, ale příjemné letní teploty, uvolněná atmosféra a levný rum si vybraly svou daň, kterou jsme rádi zaplatili.
Pátý den jsme konečně vyrazili do okolních zelených kopců. Za cíl jsme si vybrali vyhlídku Codo de los Andes neboli „loket And“.
Samaipata se totiž nachází přesně v místě, kde se osa 7 500 kilometrů dlouhého pohoří ostře láme a pokračuje přímo na jih směr Patagonie.
Mapu jsme neměli, jen pár ústních doporučení, a tak se stalo, že jsme zmíněný kloub nenašli. Mrzelo nás to ovšem pramálo. Díky souhře několika náhod a radám místní rodinky, u jejíž samoty v kopcích jsme přespali, jsme se nakonec dostali na kopec Cerro del Inca, odkud byl překrásný výhled do okolní krajiny.
Vrchol ležel kousek nad hranicí lesa. Na jedné straně hory, kam až oko dohlédne, a na té druhé postupně se svažující krajina končící v nekonečné rovině Amazonské nížiny s obzorem ozářeným světly téměř dvoumilionového velkoměsta Santa Cruz de la Sierra.
Výhled z kuchyně
Během krátké bouřky do mě s Maurem málem uhodil blesk a Sámo se vrátil z toalety s tím, že do něj ten blesk opravdu prásknul. Sice slabě, ale doopravdy. Tohle místo mělo prostě jiskru, a tak jsme se utábořili. Plecháček na holi nám dodal potřebný pocit bezpečí a bouře se navíc přehnala.
K večeři jsme připravili fazolačku, jejíž příprava se neplánovaně stala vrcholem celého výletu. U skromného ohně jsme strávili šest hodin, což se může zdát trochu moc na jednu polévku.
Když ale u vaření popíjíte jihočeskou domácí jablkovici, pokuřujete bolívijskou zelenou medicínku a vyprávíte si o slovenských závodech ve vaření halušek, tak ten čas celkem utíká. Navíc s těmi výhledy od plotny vážně nebylo kam spěchat. Další den už jsme se jen sbalili, brutálně si spálili záda a vydali se na cestu zpět do Samaipaty.
Leden, do džungle vlezem
Návštěva bolivisjké Amazonie byla zábavná od samého počátku. Tak třeba autobus z La Pazu do Rurrenabaque (místní mu zkráceně říkají Rurre) potřeboval na 400 kilometrů celých 14 hodin, během kterých klesl ze čtyř tisíc metrů nad mořem do dvou set.
Na silnici bez svodidel navíc řidič vytočil pár zatáček, ze kterých se cestujícím se závratěmi opravdu nedělalo dobře. O půlnoci jsme navíc zapadli na hodinu do bahna.
Pobyt v džungli byl jeden velký stres.
Rurrenabaque nebo také 'Rurre' bývá považováno za vstupní bránu do Amazonie.
V Rurre jsme přes jednu agenturu sehnali šamana Guillerma, se kterým jsme se rozhodli absolvovat dva rituály s pitím ayahuascy.
Já už jsem k ayahuasce lehce přičichl v Peru, ale nechal jsem se ještě jednou zlákat a byl to opět zážitek, na který se nezapomíná.
Očima odborníkůAyahuasca je posvátný nápoj jihoamerických indiánských kmenů. Navozuje trans, mění vnímání času, prostoru, oslabuje úsudek a způsobuje halucinace, při kterých člověk opouští tělo. Toxikologové i odborníci na drogové závislosti přitom mají jasno. Jde o halucinogen, psychodelikum, které může ovlivňovat chování člověka i několik dnů a v některých případech může jeho použití skončit smrtí. „Nebezpečná je ayahuasca v tom, že reakce na tento halucinogen jsou individuální, problémem je dávkování a nepředvídatelnost chování i reakcí. Člověk má pocit úzkosti, ztrácí pozornost i úsudek,“ varuje Ivan Douda, přední český odborník z protidrogového centra Drop-in. zdroj: článek MF DNES „Přiotrávil 32 lidí, teď už šaman zase léčí“, který si můžete stáhnout zde (za poplatek) |
Guillermovi bylo pětatřicet, byl z Chile a obecně moc nezapadal do našich představ o starém šamanovi z džungle v bederní roušce. Zpětně si ovšem troufnu tvrdit, že o moc autentičtější to být nemohlo.
Jednak kvůli tomu, že naše představy byly mimo, ale především díky Guillermovi samotnému, který byl přímo členem církve Santo Daime, kombinující křesťanství s šamanismem a několika dalšími „ismy“.
Guillermovo vlastní obřadní místo Casa Buen Retiro leželo asi půl hodiny cesty za městem a my tam s Maurem a Samuelem strávili celý týden, neboť mezi rituály je třeba mít čas na regeneraci a také držet speciální neslanou a netučnou dietu.
Vlastní obřady probíhaly od pozdních večerních do brzkých ranních hodin a měly hodně specifickou atmosféru. Guillermo při nich zpíval santo-daimské písně ve španělštině a portugalštině a hrál na kytaru a harmoniku. Nikdo kromě něj nemluvil, skromný přístřešek ozařovalo jen světlo z několika svíček.
Kempování před domem místních dobrých lidí
Venku svítil měsíc a šuměla amazonská džungle, která nikdy nespí. No a kromě toho jsme všichni tři účastníci chodili pravidelně zvracet, což je také běžná součást rituálu.
O autorovi"Proč smrdět doma, když můžeme do luftu." Cestovatelský blog Matouše Ruckiho najdete zde, jeho zážitky z cest můžete sledovat i na Instagramu. |
Další část pobytu v džungli nám přihrála další náhoda. Guillermo měl totiž zrovna v plánu vařit další várku své medicíny. Jelikož je k tomu potřeba i hodně fyzické práce, udělal nám nabídku, která se nedala odmítnout (i bez pistole u hlavy).
Když jsme takhle uprostřed amazonské džungle někde v Bolívii připravovali tu tradiční halucinogenní medicínu a Guillermo nám u toho za tmy vyprávěl o jednom nekontaktovaném kmeni žijícím jen pár hodin cesty z Rurrenabaque nebo o zabijáckém skákajícím hadu, který se hlouběji v džungli prý také vyskytuje, nebyl jsem si jistý, jestli se mi to celé nezdá. Já mám stejně asi radši hory, ale ta džungle a život v ní, to je tedy něco.
Scenérie z jiného světa
Z Rurre a jeho šílené vlhkosti jsme se vrátili na náhorní plošinu Altiplano a po asi šestém průjezdu La Pazu jsme vyrazili na jihozápad země, kde je krajina spektakulární tak, že by se dala krájet.
Za humny města Uyuni totiž leží největší solná poušť na světě Salar de Uyuni a směrem na jih od ní se podél hranice s Chile táhne úchvatná pouštní krajina sopek, barevných lagun, roztodivných kamenných útvarů, přírodních gejzírů a dalších přírodních kouzel. To vše ve výškách od čtyř do pěti kilometrů nad mořem.
Na Salaru
Dakar je na místní solné pláni pravidelným navštěvníkem.
Nevýhodou je fakt, že bez vlastního auta je potřeba využít organizované tour. Ty mi celkem lezou krkem, ale tady jsem musel udělat výjimku. V Bolívii mají ještě takový pěkný zvyk, že všech asi 80 agentur nabízí prakticky tentýž program s totožným časovým harmonogramem včetně časů odjezdu, takže hlavně v prvních hodinách se jede spíš v koloně turistických džípů než liduprázdnou krajinou. Časem se to naštěstí na těch tisících kilometrech čtverečních trochu rozmělní.
Na Salar jsme dorazili krátce po jedné z nemnoha dešťových přeháněk. Přesně tak, jak jsme si přáli. Na nekonečných solných pláních stála v některých místech voda, ve které se zrcadlila modrá obloha s trochou sněhobílých mraků a celé to mělo ještě mimozemštější nádech než za sucha. Úžasná podívaná.
Klasická tour je třídenní - jeden den na Salaru a dva mezi lagunami a sopkami. Navštíví se i gejzíry Sol de mañana, horké prameny či údolí Salvadora Dalího, které je jak vystřižené z některých jeho obrazů, ačkoli maestro o jeho existenci neměl ani tušení. To je taky celkem surreálné. Třetí den výletu po jihozápadní Bolívii jsme se nechali vyhodit na hranicích s Chile a pokračovali po vlastní ose směr San Pedro de Atacama.
Sol de mañana. Pohled do nitra gejzíru nás nutí k zamyšlení.
Ořech jménem BolivijciBolívie je přírodně jedna z nejúžasnějších zemí, jaké jsem měl možnost navštívit. Úchvatné horské scenérie, unikátní kultura a životní styl náhorní plošiny Altiplano, amazonská džungle, treky okolo šestitisícovek i v subtropické krajině, koloniální města a městečka a k tomu solná poušť Uyuni a okolní krajina sopek a lagun. Občas se tu člověk cítí jako v pohádce. Do reality ho ovšem vrací místní obyvatelstvo, které je tak trochu speciální. I zde se najde spousta milých a veselých lidí, to rozhodně ano. Ovšem ve srovnání s ostatními zeměmi jsem tu narazil na daleko větší počet těch, kteří se k chlapci, na němž je na první pohled, že není zdejší, chovali buď nedůvěřivě a chladně, nebo rovnou přezíravě a s citelným despektem. Občas se ledy po chvíli prolomily, ale občas nepomohly ani úsměvy, moje už vcelku plynulá španělština, ani svěcená voda. Speciální skupinou pak pro mě byli někteří experti přímo zaměstnaní v turistickém ruchu, kterým se moc nedařilo skrývat, že si v podstatě o všech návštěvnících z euroamerických končin myslí své a nehodlají na tom nic měnit. Jako třeba náš řidič a průvodce po Uyuni Alberto. Měl trochu prkennou snahu být milý, ale občas mu to ujelo. Například jeho vážně míněný hlasitý povzdech, že svoji práci turistického průvodce má rád, jenom ho štve, že mu ty zatracení turisté neustále nanášejí do auta sůl, nás opravdu pobavil. Zároveň to vcelku pěkně ilustruje, jak někteří Bolivijci přemýšlejí. Prostě příjmy z turismu jsou fajn, jenom škoda, že s nimi přijíždějí i jejich majitelé. Proč tomu tak je, samozřejmě nevím, ale dost by mě to zajímalo. Vliv nejspíš má koloniální historie (ta má totiž vliv vždycky) i nízká životní úroveň. Bolívie je jednou z nejchudších zemí kontinentu a pro velkou část jejích obyvatel život vážně není procházka rozkvetlou andskou zahrádkou. Osobně bych si tipnul, že svou troškou do mlýna přispívá i populistický levicový prezident Evo Morales, jehož vztahy se Spojenými státy a některými evropskými zeměmi jsou chladnější než zimní noci na Altiplanu. Anebo možná nemají rádi nikoho ze zahraničí, protože bolivijská armáda ukořistila za posledních 150 let ve válkách se sousedy stejný počet vítězství jako ta francouzská. Nula. Mimochodem například prohra v Druhé tichomořské válce z let 1879-83 a následná ztráta přístupu k moři ve prospěch Chile je překvapivě živým národním mindrákem a komplikuje vztahy obou zemí dodnes. V úvahu připadá i možnost, že mi celou dobu tak táhlo z úst, že se usmívat prostě nedalo. Kdo ví. Každopádně musím poznamenat, že zmíněné postřehy se týkají jen Bolivijců z Altiplana, mezi kterými jsem strávil většinu času. Dole v nížinách jsem zas tak dlouho nepobyl a navíc kromě klimatu se tam zdáli přívětivější i lidé. Jelikož ale nemám rád tohle národnostní zobecňování, tak vám spíš doporučím brát moje těžce subjektivní pokusy o charakteristiku místních obyvatel s rezervou a do Bolívie se vypravit osobně. Dejte mi pak vědět, jak se pozdávali vám. |
