Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Putování Tibetem Jižní Ameriky. Horská Bolívie na vlastní kůži

aktualizováno 
Bolívii se někdy přezdívá “Tibet Jižní Ameriky”, protože její značná část včetně největšího města La Paz leží na náhorní plošině Altiplano. A první měsíc jsem skutečně klesl pod 3500 metrů nadmořské výšky jen výjimečně, píše v dalším pokračování ze svých cest po Jižní Americe Matouš Rucki.

Laguna Kunturiri | foto: Matouš Ruckipro iDNES.cz

Během toho měsíce jsem si náhorní plošinu Bolívie opravdu užil do sytosti. Stihl jsem pořádně poznat metropoli La Paz včetně trhu v El Altu, jeden nádherný trek v údolí Kunturiri, bolivijskou stranu jezera Titicaca, výstup na jednu šestitisícovku a městské klasiky Potosí a Sucre.

La Paz

La Paz je dosti svérázná metropole. Moc městské krásy nepobrala, koloniálních památek je tu poskrovnu, smogu naopak bohatě, ale i tak je to město, na které jen tak nezapomenete. Leží totiž v širokém údolí ve výšce skoro 4000 metrů, které je ostře zaříznuté do roviny Altiplana.

Fotogalerie

Strmé svahy stoupající z centra jsou posety nekonečným množstvím cihlových domků a nad tím vším se tyčí majestátní šestitisícovky Illimani a Huyana Potosí. Pro mě to je panorama, které jen těžko hledá srovnání.

V ulicích panuje klasický zmatek rozvojového velkoměsta, ozvláštněný krásnými starými autobusy nejrůznějších značek a pestrobarevnými cholitami - bolivijskými ženami v buřinkách a tradičních šatech.

Prodávají všechno od ovoce přes pytle koky a sušená lamí mláďata až po čínské šmejdy všeho druhu nebo třeba součástky do aut. I kvůli nim jsem v La Pazu strávil hodiny a hodiny brouzdáním strmými ulicemi.

Druhým důvodem, proč jsem nachodil tolik kilometrů, je tragická dopravní situace. Na hlavních komunikacích je většinou stupeň dopravy asi tak 4,9. Ovšem nejspíš by to bylo ještě o něco horší nebýt tří linek kabinkových lanovek v c.k. kvalitě od firmy Doppelmayer, které zde vyrostly v posledních letech.

Na první pohled tahle součást městské hromadné dopravy vypadá možná trochu zvláštně, ale jestli někde na světě existuje město, kde to dává smysl, tak je to La Paz. Kde jinde totiž nastoupáte cestou na největší trh konající se dvakrát týdně v El Altu až 800 výškových metrů?

Randíčko s výhledem

Randíčko s výhledem

La Paz je občas jeden velký chaos, ale ztratit se tu se na druhou stranu skoro nedá. Pokud nevíte, kde jste, stačí jít dolů z kopce, což jde vždycky, a dříve nebo později narazíte na hlavní třídu táhnoucí se celým městem, podle které se zorientujete.

Někdy se říká, že je to nejvýše položené hlavní město na světě, ale tenhle jistě velmi cenný rekord má jednu mouchu. La Paz totiž není hlavní město. Sídlí zde vláda i s prezidentem Moralesem, ale oficiálně je hlavním městem malebné a poklidné Sucre ležící zhruba uprostřed země, které bohužel pro Bolivijce leží o pár metrů níže než ekvádorské Quito. Mít nejvýše položené velkoměsto, co není hlavní město, je ale taky pěkný rekord.

Copacabana bez horka a žáru

Z La Pazu to jsou k břehům jezera Titicaca asi jen čtyři hodiny, což na Bolívii není mnoho. A kromě toho je tohle jezero opravdu úžasné. Nekonečně modré, 200 kilometrů dlouhé a až 60 kilometrů široké. Spolu s okolní vysokohorskou krajinou vyráží dech, kterého se zde v 3800 metrech nad mořem ani moc nedostává. Ani se nedivím, že to tu místní osídlili už před více než třemi tisíciletími.

Titicaca. Výhled z kopce nad Copacabanou

Titicaca. Výhled z kopce nad Copacabanou

Basílica de Nuestra Seňora de Copacabana

Basílica de Nuestra Seňora de Copacabana

Městečko Copacabana s krásnou bazilikou ležící na jeho březích je navíc nejnavštěvovanější poutní místo v zemi a Virgen de Copacabana neboli Panna copacabanská je patronkou celé Bolívie. Prostě ideální víkendová destinace. Mimochodem ta slavná pláž v Riu byla pojmenována právě podle této Copacabany.

Koka dobrá, hory lepší

Po návratu do La Pazu jsem v hostelu narazil na dva Kolumbijce, kteří se zrovna chystali na trek od Laguny Kunturiri směrem k šestitisícovce Huyana Potosí. Jejich nabídka, abych se připojil, byla z těch, které se nedají odmítnout. Kvůli tomu treku i kvůli nim. Snad všichni Kolumbijci jsou totiž skvělí.

Nakoupili jsme zásoby včetně pytlíku koky, která má pomáhat s nadmořskou výškou, a vyrazili. Počasí vyšlo a očekávání se naplnila. Dvě noci na březích nádherné laguny, nikde nikdo, výstup na 5320 metrů vysoké Pico Austria, následný přechod dvou sedel s výhledy na majestátní masiv Huyana Potosí a do toho okolo pasoucí se lamy. Zkrátka velice zdařilé čtyři dny. No zdařilé je trochu slabé slovo, ale fotky snad napoví. Jeden z nejpěknějších treků, co jsem kdy šel.

Cestou na Pico Austria

Cestou na Pico Austria

A teď huyá na Huaynu

Výstup na 6088 metrů vysokou Huaynu Potosí jsem původně neplánoval, ale stalo se. Před ̈Vánocemi jsem se v La Pazu setkal se dvěma švarnými Slováky a nakonec jsme se rozhodli, že to zkusíme.

Technicky není výstup nějak extra složitý, ale díky ledovci a nadmořské výšce to zase není žádný výlet na Kokořín. Pokud nevíte, kudy přesně trasa vede, je dobré si najmout průvodce, protože v ledovci jsou dosti hluboké trhliny, které navíc byly v našem termínu zapadané čerstvým sněhem. Jeden z našich průvodců byl s prominutím sebestředný vůl, který by v testech inteligence asi nezazářil, ale nahoru jsme vylezli, takže si stěžovat moc nemůžu. Ostatně, když vás někdo, kdo se jmenuje Mario, od počátku nutí oslovovat ho Supermario, tak už to něco naznačuje. A my ten ohňostroj skromnosti nakonec přešli s humorem.

Výstup k vrcholu začal od základny v 5 100 metrech nad mořem uprostřed noci. V půl šesté ráno jsme po necelých šesti hodinách výstupu dorazili na vrchol. Začalo se právě rozednívat, ale viditelnost byla bohužel nulová. Naštěstí při sestupu se trochu vyjasnilo a nám se otevřely dechberoucí výhledy na Altiplano a La Paz s další šestitisícovkou Illimani v pozadí.

A navíc jsme si potrénovali chůzi v mačkách po ledovci, což nikdy není k zahození. Zkrátka ideální způsob, jak zdravě vyplnit období mezi náročnými oslavami Vánoc a nového roku.

Cestou do sedla s výhledy na Huyanu Potosí

Cestou do sedla s výhledy na Huyanu Potosí

Sucre

Začátkem ledna zbyl čas ještě na dvě zajímavá města, Potosí a Sucre. Sucre bylo za koloniálních dob místem, kde žila společenská elita. Stříbrné doly sice ležely (a leží) v nedalekém Potosí, ale jejich majitelé raději bydleli a utráceli v Sucre. To se totiž nachází o 1200 výškových metrů níže než drsné altiplánské Potosí a klima je tu více než příjemné. Díky tomu je dnes Sucre nejen hlavním, ale co se týče koloniální architektury pravděpodobně i nejhezčím městem Bolívie.

V hlavním městě jsme s chalany absolvovali povedený silvestrovský večírek a přesvědčili se, proč že Sucre se přezdívá Ciudad Blanca neboli ‚bílé město‘. Nejde ani tak o barvu pleti jako o barvu fasád. Budovy v historickém centru jsou totiž skutečně téměř výhradně bílé. Mimo centrum už převažuje díky neomítnutým cihlovým domkům barva oranžová, takže se přezdívka možná časem změní.

Dnes je v Sucre rozhodně víc studentů než aristokratů a má poklidnou, někdy až skoro ospalou atmosféru. Jenom ta novoroční kocovina byla stejně hrozná jako všude jinde.

Sucre a jedno z jeho mnoha náměstí

Sucre a jedno z jeho mnoha náměstí

Potosí

Potosí je město s bohatou a zajímavou historií. Španělé na všech svých koloniálních výletech po Jižní Americe hledali legendární El Dorado, tedy místo, které mělo mít tolik zlata, že by to uspokojilo všechny nenasytné konkvistadory a ještě by zbylo na malou oslavu v kruhu nejbližších.

V Potosí nenarazili na zlato, nýbrž na stříbro, ale když se časem ukázalo, kolik ho tu pod horou Cerro Rico je, asi si nestěžovali. O bohatosti jeho zdrojů pěkně vypovídá mimo jiné jeho demografický vývoj.

Potosí bylo založeno v roce 1545 a v roce 1600 už mělo asi 150 000 obyvatel, což z něj udělalo největší město na západní polokouli. Pro představu Praha měla v 17. století asi 60 000 obyvatel. Časem jeho populace dosáhla až dvou set tisíc, z nichž velká část ‚žila‘, pracovala a povětšinou zemřela v neuvěřitelně krutých podmínkách. Celkové odhady počtu obětí těžby v místních dolech mluví až o osmi milionech(!), což je číslo stejně šílené jako množství vytěženého stříbra. Nebo spíš ještě o notný kus šílenější.

Podle jedné z průpovídek se tu během koloniálního období vytěžilo tolik cenného kovu, že by se dal postavit stříbrný most z Potosí až do Španělska. To bude asi přeci jenom lehká hyperbola, ale je fakt, že Potosí bylo pro španělskou korunu největším zdrojem nerostného bohatství ze všech amerických kolonií.

Trh v Potosí. V pozadí vrchol Cerro Rico, které je dnes o desítky tisíc tun...

Trh v Potosí. V pozadí vrchol Cerro Rico, které je dnes o desítky tisíc tun stříbra lehčí.

Zenit mají už místní naleziště dávno za sebou, nicméně v dolech pod Cerro Rico (v překladu ‚bohatý kopec‘) se stále těží a stále je to práce těžká a nezdravá tak, že si to lze představit jen vzdáleně. Většinu práce i dnes provádějí ruce místních horníků. Žádná těžká technika.

Byl jsem se v dolech podívat už při své první návštěvě před lety, a tak jsem se tentokrát spíše poflakoval v úzkých uličkách plných kostelů a stánků prodávajících salteňy – pečené kapsy plněné masem a zeleninou, údajně nejlepší v Bolívii. Agentur nabízejících exkurzi do stále funkčních šachet je zde ale tolik, že by mě celkem zajímalo srovnání příjmů ze skomírající těžby a z důlní turistiky.

Po Potosí se moje cesta přehoupla do druhé poloviny a čekaly mne i nižší nadmořské výšky v okolí Samaipaty a amazonské Rurrenabaque. Ale o tom až příště.

Autoři:




Nejčtenější

(Ilustrační snímek)
Léky, kosmetika, notebook. Jak zabalit kufr do letadla a projít kontrolou

Paříž, Řím, Barcelona. Podzim je ideálním obdobím pro cesty po evropských metropolích. Ve městech už není tolik turistů a počasí vybízí k bloumání v ulicích....  celý článek

Cyklovznášedlo Hydrofoiler XE-1 od novozélandské společnosti Manta5
Elektrokolo pro jízdu na vodě. Novozélanďani uvádí do předprodeje bombu

Novozélandská značka Manta5 vyvinula a začne brzy prodávat Hydrofoiler XE-1, speciální vodní e-kolo z karbonu, které využívá kombinaci technologií kluzáku či...  celý článek

Tyrkysová hladina jezera Iskanderkul
Odpočívejte, vodky popijem. Tádžické Fanské hory překypují vstřícností

Fanské hory v severozápadní části Tádžikistánu jsou vyhlášené svými tyrkysovými jezery a dechberoucími scenériemi. Díky své kráse byly hojně navštěvovány již v...  celý článek

Další z rubriky

Tyrkysová hladina jezera Iskanderkul
Odpočívejte, vodky popijem. Tádžické Fanské hory překypují vstřícností

Fanské hory v severozápadní části Tádžikistánu jsou vyhlášené svými tyrkysovými jezery a dechberoucími scenériemi. Díky své kráse byly hojně navštěvovány již v...  celý článek

V Kerkyře na Korfu je nejmenší přistávací ranvej v jižní Evropě
VIDEO: Káva a letadla nad hlavou. Pohodová atrakce na řeckém ostrově

Na Korfu je jedna z nejmenších přistávacích ranvejí v jižní Evropě. Piloti musí mít speciální výcvik, neboť z jedné strany je moře a z druhé nejvyšší hora...  celý článek

"V den mých pětadvacátých narozen jsem se ráno podíval na svou kočku a uvědomil...
Moje kočka si žila lépe než já, říká muž, který brázdí svět bez motorů

V pětadvaceti opustil dobře placenou práci a rozhodl se věnovat své vášni – pomalému cestování. Dave Cornthwaite ukrajuje kilometry na paddleboardu, kajaku,...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.