Jak jsme jezdili do Jugoslávie. Cesta k moři, které už dneska mladí neuvěří

Přeji dnešním mladým lidem, že mohou jet prakticky kdykoli a kamkoli. Naše generace to měla mnohem a mnohem složitější. Když někomu mladému vyprávím o našich cestách do Jugoslávie, tak jen nevěřícně kroutí hlavou, že to snad nemohla být ani pravda. Bohužel byla.
Skalní plážička ve městě Sučuraj na východě ostrova Hvar

Skalní plážička ve městě Sučuraj na východě ostrova Hvar | foto: Jiří Pomahačpro iDNES.cz

Mluvím o sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. O době socialismu, totality a normalizace. Tenkrát jsme byli mladí my. Kde ty časy jsou. My jsme mohli maximálně tak na Mácháč, Lipno nebo k babičce na chalupu. To bylo nejjednodušší. Kdo měl chatu nebo chalupu, tomu bylo hej. Jezdil tam každou neděli a cítil se svobodný. Byl to takový útěk od totality a socialismu. Vyjet někam na dovolenou s rodinou k moři nebo na lyže do Alp? Utopie!

Často dostávám otázku: „Vy jste neměli pasy?“ Měli. Ale byly nám houby platné. Na ty jsme mohli vycestovat maximálně do NDR, Maďarska, Bulharska, Rumunska nebo Polska. A i to bylo složité a drahé. Byl omezen denní příděl cizích peněz. A i když si člověk sehnal někde pokoutně trochu víc, zase si za ně nesměl přivézt to, co by chtěl nebo potřeboval. Celní kontroly byly přísné, hlavně na naší straně. Celníci zouvali lidi z koupených bot, brali jim záclony, fotoaparáty, optiku, dětské oblečení a vše, co bylo na seznamu zakázaných věcí. A to mluvím o spřátelených bratrských socialistických zemích.

Dovolená za socíku. S konzervou do autokempu a rekreace s odboráři

K moři jsme mohli jenom do Bulharska, Rumunska, Polska nebo NDR, ale u těch dvou posledních je studené moře a zima. A i ubytování bylo všude drahé. Takže kdo někam jel, tak většinou pod stan. Hodně se jezdilo do Maďarska na Balaton, který byl blízko. Jet někam na Západ bylo prakticky vyloučeno, to bylo určené jen pro privilegované vrstvy.

Sluneční pobřeží v Bulharsku

Samotný pas tak vlastně nic neznamenal. K němu musel člověk mít ještě výjezdní doložku, kterou vydávalo oddělení pasů a víz na základě prokádrování a doporučení od závodní organizace KSČ zaměstnavatele. Nutný byl ještě devizový příslib od banky. A to byl ještě větší problém. Člověk žádal a žádal každý rok a stejně nic nedostal. Mít svoje peníze nešlo a držení valut soukromými osobami bylo porušení devizového zákona a bylo trestné.

Vyrážíme do světa!

I přes všechny ty trampoty jsme toužili jet alespoň do Jugoslávie. Ale i ta byla pro nás v podstatě západní zemí. K cestě jste potřebovali speciální pasy pro Jugoslávii, které byly platné pět let a byly šedivé, zatímco normální byly zelené. Když někdo dostal příslib a povolení do Jugoslávie, tak musel ty zelené před odjezdem až do návratu domů odevzdat. Přes Jugoslávii bylo totiž jednoduché emigrovat do Itálie nebo Rakouska o odtud volně dál. Šedivé pasy nikde jinde neplatily. Toho se soudruzi hrozně báli, že jim půlka národa uteče a nebude tu nikdo, kdo by pro ně pracoval. Strašná doba. Člověk se snažil tímto obdobím různě proplouvat a prokličkovávat – přes různé známosti, kontakty, lékařská doporučení, lupénky, ekzémy, sliby a machinace se občas podařilo získat devizový příslib a následně i výjezdní doložku. To byla vždy sláva.

Tankování v Polsku

Naložili jsme auto vším, co bylo na čtrnáct dnů potřeba. Například dvě mrazící tašky. Jedna byla na potraviny na cestu. Druhá, ta se nesměla cestou vůbec otevírat, byla naplněna zmrzlým masem a doma vyrobenými konzervami. Jezdívali jsme do privátu s lednicí, tak to muselo vydržet až tam. Mrazilka, jak jsme tomu říkali, byla ještě v kufru zabalena do dek, aby k ní vůbec nešlo teplo. Na střeše pak bylo surfové prkno se stěžněm, nafukovací člun v pytli a obrovská taška s věcmi na pláž, jako jsou lehátka, boty do vody, brýle a ploutve.

Jedině přes Maďarsko

Vyjížděli jsme zpravidla v pátek odpoledne přes Bratislavu a Komárno, kde jsme si natankovali. Do Jugoslávie se muselo jezdit přes Maďarsko, i když přes Rakousko je to mnohem kratší.

OBRAZEM: Dovolená jako žádná jiná. Balaton lákal turisty i v 19. století

Peněz jsme měli málo a šetřili jsme, kde a na čem se dalo. Devizový příslib byl totiž velice malý. A to jsme ještě nedostali dináry nebo kuny, ale šeky, které jsme museli na hranicích vyměnit za hotovost. To znamenalo vystát u boudy na celnici hodinovou frontu a u okénka podepsat asi třicet šeků. Stejné to bylo s maďarskými forinty – také jenom minimální hotovost, zbytek šeky. Samozřejmě jsme měli různě poschovávané načerno koupené valuty. Ty byly nejjistější, ale nejnebezpečnější. To byste koukali, kam se daly peníze v autě schovat! Každý měl svoje zaručené a spolehlivé skrýše, které nikomu neprozradil. Na hranicích probíhaly i osobní kontroly za přítomnosti lékaře – muži zvlášť, ženy zvlášť. Bylo to potupné a ponižující. A když jsme překonali všechny tyto nástrahy, měl člověk prakticky vyhráno. Byli jsme v Maďarsku, spřátelené zemi.

K moři jsme mohli jenom do Bulharska, Rumunska, Polska nebo NDR. Fotka je z...

Do Jugoslávie se jezdilo přes Győr, Pápu, Sárvár, Nagyatád na hraniční přechod Barcs. Někde poblíž jugoslávské hranici jsme ještě sjeli ze silnice a tam v nějakém zákoutí přespali. Na hotel jsme neměli, tak jsme spali, jak se dalo. Manželka s klukem v autě a já vedle auta na matraci na zemi. A že to bylo v Maďarsku, tak jsem taky maďarsky říkal, že spím v hotelu „Ukolaseválim“. Ranní hygiena proběhla u potoka nebo u kanystru s vodou, v nějakém městečku jsme si ještě nakoupili maďarské potraviny, dotankovali auto a jelo se na hranice.

Za volantem v Jugošce

Na těchto hranicích to již bývalo klidné. Někdy se celníkům nelíbilo, že máme s sebou moc piva, tak jsme jim dvě dali a byl pokoj. Pak ještě vyměnit šeky za hotovost a tradá dál – Virovitica, Daruvar, Banja Luka, Bugojno, Jablanica a údolím Neretvy na Mostar. To byla nejhezčí část cesty, prohlíželi jsme si hory, skály, přehrady, mosty, tunely. Nádhera! Potom ještě zbýval Metkovič, Neum a byli jsme na pobřeží. Odtud pak na Dubrovník nebo Pelješac, kam jsme jezdili my. To je ta jižní část pobřeží. Kdo chtěl jet na střední nebo severní část pobřeží, musel v Bugojnu odbočit doprava na Livno, Pogradinu, projet kolem nádherného jezera Buška a pořád na jih až na pobřeží, kde už je Omiš, Baška Voda, Makarska a tak dál.

„Naše“ pláž v přímořském městečku Sučuraj. Dnes už to asi nikoho nedojme, ale nám to tehdy přišlo jako ráj.

Cesta na Pelješac je dlouhá zhruba 1 250 kilometrů. Samozřejmě jsme jezdili v noci. Rodina mi v autě spala a já řídil a řídil. Ale mně to nevadilo. Občas jsme zastavili, něco snědli, napili se, vyčůrali, srovnali si kostru a jelo se dál. Na Pelješac, do naší cílové stanice, jsme přijížděli většinou k ránu. Dospali jsme se na pláži a v poledne jsme již měli volný náš privát. Cesta to bývala dlouhá a namáhavá, ale byli jsme mladí a něco jsme vydrželi. Teď se cestuje jinak, rychleji. Jsou lepší auta než naše wartburgy a embéčka. A také máme dálnice, to dřív neexistovalo, navíc se nemusí objíždět Rakousko a na poloostrov Pelješac můžeme jet nově přes most.

Splněný sen

Jugoslávci byli velice milí a letní turistika byla pro ně prakticky hlavním zdrojem příjmů. Přes léto žila celá rodina v nějaké chatrči na poli nebo ve vinici a my jsme spali v jejich postelích a užívali si jejich dům včetně kuchyně, verandy a terasy.

Naše oblíbené místo za kamennou zídkou v Sučuraji. Tady v podstatě nefoukalo.

Jelikož jsem tam byl již několikrát, tak jsme se znali a přiváželi jsme jim různé drobnosti, které si přáli. Tenkrát bylo hrozně oblíbené naše nářadí, například chromovaná gola sada z podniku Tona Pečky nebo obyčejné sandály vietnamky. Nafukovací kajak Barum ode mě chtěli koupit hned, jak jsem přijel. Musel jsem slíbit, že jim ho po dovolené nechám, a oni se o něj hned začali starat. Když jsem přijel z moře, tak pan domácí člun hned vytáhl z vody a strčil ho do stínu. Bylo mi to trapné, tak jsem ho do toho stínu dával hned taky.

Dovolená na Jadranu byl náš vytoužený sen a také jsme si ho patřičně a v mezích našich možností užívali. Moře bylo křišťálově čisté, teplé a průzračné. V poledne, když bylo slunce nad hlavou, bylo vidět do hloubky třicet metrů. A ty projížďky na kajaku, surfování, šnorchlování!

Do restaurací jsme chodit nemohli, bylo to pro nás moc drahé. Záviděli jsme Němcům, kteří si hodovali a popíjeli v útulných hospůdkách. My jsme si doma vařili z přivezených zásob, kupovali jsme si jenom chleba.

Gumový člun byl tehdy strašný přepych. V přímořském státě o ně byla velká...

Brambory a zeleninu jsme kupovali od domácích, každý den k nám také jezdil zelinář z Metkoviče, kde byly v deltě obrovské zeleninové lány. Vozil nám i ovoce: melouny, broskve, hrozny, třešně. Ráno bylo ovoce drahé a večer stálo čtvrtinu. Od domácího jsme také kupovali fantastické červené víno, kterým je proslulá celá Dalmácie. Jejich „Plavac“ dostal dokonce nějakou medaili a v obchodech po světě je toto víno hrozně drahé. Dobrá byla také jejich pálenka rakije nebo travarica.

Řízek s chlebem a pašování. Jaká byla dovolená v Jugoslávii před rokem 1989

Někdy jsme ulovili i nějaké malé ryby. Ty jsme lovili na vlasec s hrozny háčků. Vzali jsme si brýle, šnorchl a plavali jsme na hladině. V ruce jsme měli cívku s vlascem a spouštěli jsme návnady do hejna ryb, které plulo pod námi. Nejlepší návnadou byla lasturka přisátá na kameni. Tu jsme rozbili a maso nařezali na proužky.

Na bombu se potápět nesmělo, na to muselo být speciální, samozřejmě placené povolení a potápěč musel být členem nějakého potápěčského oddílu a dostal vymezenou oblast, kde mohl do vody. Nám ten šnorchl stačil. Dokonce jsem chytil dvakrát chobotnici. Ovšem ne na vlasec, ale malou harpunkou, kterou jsem si sám udělal z kusu pertinaxu a gumy ze střešních držáků zavazadel. Šíp byl upravený mosazný svářecí drát na silonu.

I chodník promenády podél moře používali místní i turisté k rozložení deky....

Zkrátka jsme si užívali. Přes den moře, surfování, šnorchlování, večer nějaké grilování. Čtrnáct dní uteklo a stejnou cestou jsme se zase vraceli domů. Někdy byly na hranicích problémy s celním prohlášením, kde byl od banky záznam o přidělených penězích a kam člověk musel napsat každou blbost – od prstýnku přes hodinky až po surf. A rozhodně nestačilo napsat jen „fotoaparát s příslušenstvím“. Muselo se to vyjmenovat: blesk, brašna, čísla objektivů, filtry. Psali jsme tam schválně pitomosti, aby byly popsané všechny řádky a už se tam nic nevešlo. To máte lehátka, boty do vody, ploutve, šnorchl, povlečení, deka, kanystr, tranzistorové radio… Když se mě ptali, kde mám to a to, tak jsem řekl, že se mi to tam už nevešlo. Byla to loterie, ale většinou nám to vyšlo.

Většinou jsem měli na počasí kliku, ale po delším pobytu ve vodě bylo dětem chladno.

Byly to krásné časy, hlavně proto, že byl člověk mladý. A taková nádherná dovolená, na kterou jsme šetřili celý rok i dva, to bylo pro nás pohlazení po duši. Nevadilo nám, že si musíme všechno přivézt, vařit si, cestou spát v příkopu a nemůžeme si užívat jako západní turisté. Pro nás to bylo něco úžasného.

A jsem velice rád, že se doba změnila a naše děti a ostatní mladí lidé si dnes mohou dopřávat cestování a svobody. Pro moji generaci to bylo téměř nedostupné.

Historie československého cestování

První zájezdní hostince, turistické chaty, ale i dovolená s Čedokem a odborářské rekreace. Už od dob první republiky vyjížděli českoslovenští občané na cesty nejen po území republiky, ale i do celého světa. Přečtěte si, jak se cestovalo našim předkům v dobách dávno minulých:

Romantické začátky turismu v Československu

O statečné Růženě a pobavených kanibalech. Jak cestovaly ženy v minulosti

Hrachovka z pytlíku, vlny studené. Jak se za Československa jezdilo k moři

Dovolená nejen s Andělem. Odborářské rekreace dělnický lid miloval

Opuštěné Kupari. Zašlá sláva českého podnikání v chorvatském turismu

Do Jugoslávie i Senohrab. Kam se cestovalo za první republiky

Autoři:

Nádraží Praha Vršovice

  • Nejčtenější

Svezte se nostalgickými a zážitkovými vlaky, máme jejich soupis

1. října 2021,  aktualizováno  4.5 11:52

Aktualizujeme Máte rádi vlaky a chcete zažít něco extra? Vyzkoušejte mimořádné nostalgické a zážitkové jízdy. Po...

První světová válka zničila část Francie natolik, že tu stále řádí smrt

7. května 2024

Řídkým rozvolněným lesem pokrytá pahorkatina u francouzského Soissons, Compiégne, Lens či Cambrai...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Cestování učí člověka milovat život, říká Tereza Ramba

6. května 2024

Je herečkou, podnikatelkou a mámou dvou malých dětí. Ne všichni o ní však vědí, že procestovala...

Už toho máme dost! Jak se populární destinace perou s přemírou turistů

1. května 2024

Velké pokuty za prkotiny, deklasování turistů na chodící peněženky, vytváření organizovaného...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Rekordní jeskyně světa. V unikátním žebříčku je zastoupené i Česko

2. května 2024

Po celém světě bychom napočítali více než 1 200 veřejnosti přístupných jeskyní, které ročně...

První světová válka zničila část Francie natolik, že tu stále řádí smrt

7. května 2024

Řídkým rozvolněným lesem pokrytá pahorkatina u francouzského Soissons, Compiégne, Lens či Cambrai...

Cestování učí člověka milovat život, říká Tereza Ramba

6. května 2024

Je herečkou, podnikatelkou a mámou dvou malých dětí. Ne všichni o ní však vědí, že procestovala...

ZANIKLÉ TRATĚ: Vlečku do Terezína stavěli vězni ghetta, vozila je na smrt

5. května 2024

Seriál Devětasedmdesátý díl zaniklých tratí se bude věnovat snad jediné dráze u nás, která neměla nikdy...

Svezte se nostalgickými a zážitkovými vlaky, máme jejich soupis

1. října 2021,  aktualizováno  4.5 11:52

Aktualizujeme Máte rádi vlaky a chcete zažít něco extra? Vyzkoušejte mimořádné nostalgické a zážitkové jízdy. Po...

V 59 letech zemřela herečka Simona Postlerová, ještě v sobotu zkoušela

Zemřela divadelní a filmová herečka Simona Postlerová, bylo jí 59 let. Zprávu o úmrtí potvrdil nadační fond Dvojka...

Dara Rolins je po další plastice. Kritiku fanoušků nechápe, cítí se svěží

Zpěvačka Dara Rolins (51) se na čas stáhla z veřejného života. V tom období prodělala „estetický zákrok“ a na sociální...

Titěrné sukně i míčky na podpatcích. Zendaya vzkřísila trend tenniscore

S nadsázkou bychom mohli říct, že největší tenisovou událostí tohoto roku je premiéra snímku Rivalové. Aspoň co se módy...

Je to šílený, hodnotily firmy práci řemeslníků, kteří opravili střechu

Po zimě se často ukážou mnohé „vady na kráse“ domu, střechy nevyjímaje. Někdy nezbývá nic jiného než kompletní výměna....

Ukradené auto s AirTagem si našel, ale od policie dostal vynadáno

Vyjít ráno před dům a nenajít tam svůj vůz je noční můrou každého majitele. Do takové nezáviděníhodné situace se dostal...