Podle průvodce se tato první etapa jde asi šest hodin a prvních deset kilometrů vede po "džípové cestě" - tedy sjízdné terénním autem. Ta ale dnes už sahá dál, až za vesnici Reru.
Vyrazil jsem až po jedenácté (dokupoval jsem poslední potraviny - především sušenky a instantní polívky - a hrozně dlouho balil; ten proklatý stan!) a zhruba za dvě hodiny jsem došel ke klášteru Bardan (3620m, o něco výše než Padum), který byl ovšem zrovna v rekonstrukci.
Po prašné cestě se šlo celkem pohodlně, podle očekávání jsem potkával jen velmi málo lidí (většinou domorodce s koňmi či osly). Naštěstí se celkem rozptýlily mé obavy, že sejdu z cesty; i kdyby nebyla tak široká, vedla stále podél břehu řeky.
Tak tomu ostatně bylo prakticky po celou délku treku. Brzy jsem shledal, že za tempem, který udává průvodce, poněkud zaostávám.
Už nemůžu!
Proklínal jsem svou tělesnou schránku, na které se projevují přibývající léta. S přetěžkým nákladem na zádech se šlo ale oprovdu špatně. Nicméně jsem byl na cestě teprve pár hodin, takže jsem se ještě dokázal přinutit k většímu výkonu - posledních pět kilometrů bylo stoupání a skoro přesně za šest hodin chůze jsem stál na malé plošině mezi dvěma vrchy, ve vesnici Mune (3900m).
|
První část vyprávění o Indii najdete ZDE |
Nad cestou stála buddhistická stúpa a za ní budova, podobná turistickým bungalovům, v nichž jsem spal v Ladakhu. Hned vedle ní byl mlat, po kterém chodila v kruhu čtyři dobytčata a vydupávala obilí.
Jeden vesničan mi řekl, že od bungalovu má klíč láma, který sídlí v druhé části vesnice hluboko v údolí. Tam se mi nechtělo, a tak přišel ke slovu stan. Už se stmívalo, když jsem se chystal vařit polívku. Začal dout prudký vítr, který mi málem odnesl stan. Za dvě hodiny se utišil a nakonec jsem i uvařil.
Krásné zpívání indických školáků
Druhý den jsem se z Mune vydal do vesnice Ičar. Průvodce mě dnes hořce zklamal. Nebo že by naopak? Za předepsaných osm hodin jsem urazil jen půlku trasy.
|
Ukázalo se, že máme společnou cestu do vesnice Reru. Tam jsem je pak z výšky pozoroval, jak stojí na obrovském prostranství před školou a pod vedením učitele sborově zpívají. |
Náplastí mi ale byly zážitky z tamních vesnic. Už ráno, při cestě z Mune, jsem viděl malé školáky, navlečené do tmavomodrých uniforem (holčičky stejné, jen sukýnky), jak vybíhají z jednotlivých domečků, čekají na sebe a pak společně v hloučku kráčí do školy.
Obešel jsem vesnici a sešel do skalnaté strže, u níž končila džípová cesta. Dál po kamenitém svahu stoupala úzká stezka. Byl jsem v daleko horší kondici než první den a proto jsem si udělal už celkem nutnou přestávku na praní.
Překvapení ve vesnici Ičar - dokonalé školství
Když jsem došel k mostu, vedoucímu k vesnici Ičar, byl jsem se silami v koncích. Vesnice sama byla ještě o nějakých sto metrů výš a mě se tak nechtělo nikam chodit!
Po chvíli jsem se ale vzmužil, vyšplhal vzhůru - a stálo to zato. Zezdola bylo vidět jen budovu kláštera, ovšem nahoře se na několika kopečcích skrývala malebná vesnice, kde všichni pilně sklízeli obilí, jako snad všude, kudy jsem procházel. Také zde používali techniku jačích kopyt. Všechno působilo velice romanticky - ale pak jsem si představil tu půlroční zimu.
|
Největším překvapením byla škola, u níž jsem potkal asi devítiletou holčičku, která se mi hrdě pochlubila, že mají čtyři třídy a 35 žáků. |
Na škole visel rozvrh - a já nevycházel z úžasu. Pět učitelů, intenzivní škola ráno i odpoledne, tři jazyky ( hindí, urdu, angličtina), matematika, dokonce i "science" (věda).
Při zpáteční cestě ke stanu jsem potkal zástup buddhistických mnichů, respektive 8-10letých mníšků, vedených jedním dospělým. Příjemný závěr dne mi opět pokazil vítr, který mi přes dvě hodiny bránil ve vaření. V noci bylo něco pod nulou.
 Detail kláštera Phugtal |
 Klášter Phugtal |
 Indické městečko Padum |
 Představený v klášteře Phugtal |
 Rodina z vesnice Purne |
 Indická vesnice Ičar |
 Začátek treku do vesnice Padum |
