Zvuk závěrky fotoaparátu zní do absolutního ticha jako dělová rána, ozvěna ji několikrát replikuje. Není těžké se při tom otřást hrůzou, ostatně ani pocity při vstupu do místnosti nebyly kdovíjak pozitivní.
Sál rozjímání v Památníku Belzec, prostor tvaru kvádru o základně zhruba 70 x 20 metrů, je prázdný, úplně prázdný. Výjimku tvoří kamenná stéla se stručným informačním nápisem.
Pokud si ji chcete přečíst, musíte pokleknout. Stěny, strop i podlaha z pohledového betonu, absence jakékoli barvy i vlezlá zima navozují pocit ponoření se do nenávratna.
Logistika holocaustu
A ne-návrat přesně charakterizuje účel, k němuž byl vyhlazovací tábor Belzec (polsky Obóz zagłady w Bełżcu) zřízen. Poté, co se nacisté v první fázi 2. světové války rozhodli zlikvidovat všechny evropské Židy, bylo třeba vybudovat zařízení, kde by bylo možné hromadné vraždění provádět.
A tak vznikla na území tzv. Generálního gouvernementu (nacisty zřízené správní jednotky zaujímající dnešní východní Polsko a západní Ukrajinu) síť šesti vyhlazovacích táborů. Jejich jediným cílem bylo co nejrychlejší usmrcení dovezených vězňů. S ničím jiným se nepočítalo.
Klíčová byla poloha táborů na železniční trati, neboť vězňové se do plynových komor sváželi vlaky. A Belzec se nachází na hlavní železnici spojující Varšavu se Lvovem, tedy v logice předválečné geopolitiky mezi dvěma z nejvýznamnějších polských měst.
Současně se tábor nacházel v oblasti nejintenzivnějšího židovského osídlení, vždyť podíl židovské populace ve městech této části Evropy často přesahoval padesát procent. Řečeno ekonomikou holocaustu: přeprava lidského materiálu do místa konečného určení nebyla ani nákladná ani složitá. Židé, jejichž osud se naplnil v Belzeku, sem byli přivezeni nejčastěji z ghett v Lublinu (130 km), Lvově (90 km), Rzeszówě (130 km) či Krakově (300 km).
Dobová fotografie zabírá Židy ze Zamošče po příjezdu do vyhlazovacího tábora Belzec
Belzec sice patřil k plošně menším vyhlazovacím táborům a je daleko méně známý než například Osvětim/Březinka, avšak co se „efektivity“ týká, rozhodně nezaostával. Pokud vezmeme za základ konzervativní odhad přibližně půl milionu zplynovaných během pouhých devíti měsíců plného provozu tábora (transporty do Belzeku probíhaly od 17. března 1942 do prosince téhož roku), dostaneme mrazivý průměr skoro dva tisíce zavražděných lidí denně.
Z hlediska zvrácené optiky architektů holocaustu byl tedy Belzec „výkonnější“ než například zmíněný tábor v Osvětimi, byť tam byl díky delšímu provozu zařízení celkový počet mrtvých vyšší.
„Je tma, strašná tma...“
Tohle všechno a mnohem víc nám běží hlavou, když po několika minutách vycházíme z mrazivého Sálu rozjímání do hlavní části expozice. Ta není velká, zato však řádně působivá. Část panelů konstatuje fakta o táboře a u nich je sotva možné vyhnout se vzpomínce na proslulý Stalinův citát „... ale milion mrtvých, to je jen statistika...“
Památníkem ovšem také prolínají osudy konkrétních lidí, které se podařilo rekonstruovat z utajených zápisků či svědectví pracovníků v táboře. A tak si přečteme třeba úryvek z motáku líčící slova jednoho z dětí při nástupu do vlaku smrti v Krakově: „Maminko! Udělala jsem něco špatně? Je tu tma, strašná tma...“
Ve snaze zakrýt stopy po hrůzném vraždění nacisté v poslední fázi existence tábora ve velkém pálili mrtvoly. Těla zavražděných byla naházena na takovéto hranice, vytvořené z železničních pražců, polita petrolejem a zapálena.
Když plynové komory nestíhaly, zabíjeli nacisté vězně střelbou do týla. Těla se hromadila v příkopech, které vykopali sami vězni (dobová fotografie v Památníku Belzec)
O kus dál se zastavíme u fotografie ukazující zákop plný mrtvých těl, nad nímž klečí další řada lidských bytostí určených k likvidaci – a za nimi nacistické stráže s nabitými puškami. V sousední vitríně jsou stovky potrhaných Davidových hvězd z konfiskovaných židovských obleků. Tolik na straně obětí.
Jiným způsobem mrazivá jsou zase svědectví na straně pachatelů. O v pořadí druhém veliteli tábora Gottleibu Heringovi, kterého po válce dokonce i jeho bývalí podřízení charakterizovali jako „krutého člověka“.
Po stopách válečných hrůz ve LvověPadesát tisíc obětí, o pár kilometrů dál třikrát tolik zavražděných. Připomíná je jen nevelký kříž či skromný pamětní kámen. V ukrajinském Lvově zůstávají hrůzné dějiny východní Evropy během druhé světové války z velké části pod povrchem. Přečtěte si: Statisíce mrtvých upadá v zapomnění.  |
Nebo o Kurtu Gersteinovi, který lágr Belzec v srpnu 1942 navštívil a později o něm podal velmi cenné svědectví Spojencům. Pohnulo se v tomto vysokém, štíhlém esesákovi svědomí, poté co v Belzeku spatřil mašinérii smrti – kterou ovšem předtím sám pomáhal vytvářet? Sebevražda, kterou snad spáchal v červenci 1945, by tomu mohla napovídat.
Jednosměrná cesta
Po prohlídce vnitřní expozice muzea, která je celá zapuštěná do podzemí, vycházíme ven na obhlídku tábora či vlastně prostoru, kde se Vernichtungslager Belzec nacházel. Z původních staveb se totiž nedochovalo nic.
Po splnění „účelu“ – tedy když už nebylo koho plynovat – nacisté baráky v Belzeku včetně plynových komor zlikvidovali, aby po sobě zametli stopy.
Dnešní podoba venkovní části památníku je radikálně moderní a má podobu mírně stoupajícího lávového pole, do něhož se zahlubuje úzký koridor. Jde o přibližný čtverec o straně dlouhé 275 metrů – právě takovou plochu tábor zaujímal.
Sychravé podzimní počasí vhání do tváří spršky deště a těžké mraky barevně splývají s okolím. Jediné barvy, které se v Památníku Belzec vyskytují, jsou šedá a černá.
Symbolická Cesta smrti. Tímto směrem byli vězni hnáni do plynových komor.
Koridorem se noříme hlouběji a hlouběji pod povrch až máme nad hlavou asi pětimetrové stěny a docházíme na podzemní rozcestí, do symbolického židovského hrobu (othel). Cesta smrti, jak se průchodu říká, kopíruje trasu, po níž zde byli Židé hnáni do plynových komor. Není na ní vidět žádného konce – další důležitý symbol.
Vycházíme po schodech opět na povrch a vracíme se po obvodu ke vstupu, míjejíc nápisy se jmény měst, odkud sem byli Židé sváženi. Ve vzdáleném rohu památníku se nachází zlověstná pyramida železničních kolejí navršených na sebe. „...Tady jsem já, Eva, se svým synem Abelem...“ zní citát vyvedený v betonové zdi vedle pražců.
Ten, který přežil
„...Velitel mluvil velice nahlas a zřetelně. Ihr geht jetzt baden, nachher werdet ihr zur Arbeit geschickt (Teď se půjdete vykoupat a potom budete posláni do práce). A to bylo všechno. Všichni jásali a byli šťastní, že po tom všem půjdou do práce. A pak se celý zástup pohnul dopředu, muži přímo nádvořím do budovy, na které bylo napsáno velkými písmeny „Bade und Inhalationsräume“ (koupelna a inhalační místnosti)...“
Takto popsal proceduru příjezdu do tábora Belzec a následné nahnání Židů do plynových komor Rudolf Reder (1881–1968), jeden z hrstky přeživších vězňů. Kolika lidem se přesně z Belzeku podařilo utéci, není jasné. Jisté ale je, že pouze tři z nich, včetně Redera, se po válce odhodlali svědčit o spatřených hrůzách. Na základě jejich svědectví i z výpovědí dalších lidí (zejména pomocného personálu a obyvatel přilehlé obce) tedy sice známe základní obrysy fungování lágru, mnoho „detailů“ se ale již nikdy zjistit nepodaří. Včetně přesného počtu zavražděných.
Pohled do hlavní části expozice v Památníku Belzec
Sál rozjímání v Památníku Belzec
Rederovi pomohla přežít velmi dobrá znalost němčiny, pro kterou si jej esesáci po příjezdu do lágru vybrali na pomocné práce. A také náhoda. Vězeň byl totiž v listopadu 1942 vyslán s eskortou pro materiál do rodného Lvova, kde se mu podařilo strážnému utéci. A Reder se pak až do konce války ve městě, které dobře znal, skrýval u své bývalé domácí.
O zvěrstvech v Belzeku vypovídal Rudolf Reder před Komisí pro vyšetřování německých válečných zločinů již v roce 1946, ve stejném roce vyšla i jeho kniha vzpomínek nazvaná prostě Belzec. Podal též svědectví v přípravné fázi tzv. Belzeckého procesu, který proběhl v Mnichově v 60. letech. Během soudního řízení byl shledán vinným za účast na masovém vraždění pouze jeden z obviněných, nižší velitel Robert Oberhauser. Dostal trest 4,5 roku vězení.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Může se hoditInformace Doprava Lvov je vzdálen po silnici pouhých 90 km, ale cesta je to klopotná: polsko-ukrajinskou hranici je zakázáno přejít pěšky a nemáte-li vlastní auto, nezbývá, než si u přechodu někoho stopnout. Hraniční kontrola obvykle trvá nejméně půldruhé hodiny, může to ale být i mnohem déle. |
