Filmoví klasici prominou, ale softwarová úprava fotek je dnes možná stejně důležitá, jako proces tvoření fotky. Zatímco před lety v temné komoře jste toho se špatným negativem moc nezmohli, dnes se dá v počítači mnohé zachránit, vylepšit nebo dokonce vytvořit. Některé fotografy dokonce můžeme podle jejich stylu postprocesu poznat. Natolik je jejich styl práce jedinečný.
Postproces by nám měl napomoci fotky oživit, vykompenzovat například špatné počasí nebo doladit jemné nedostatky. S možnostmi softwaru bohužel mnozí sklouzávají mimo rozumnou míru úprav fotek a ve snaze zaujmout předkládají falešně dramatické scény podobné spíše omalovánkám nebo impresionistickým výjevům, které jsou skutečnosti na hony vzdálené.
Ano, jde o umění a na tomto poli je tedy dovoleno vše. A každý má dozajista jiný vkus. Nicméně jistá úroveň reality by měla být zachována. Pojďme se tedy podívat na nejvýraznější poklesky v postprocesu, jaká jsou v této oblasti neoficiální „přikázání“ a jak proti nim hřešíme.
Promazávání fotek
Jeden z největších hříchů fotografa je zahrnout publikum enormním počtem fotek. V takovém balastu zapadnou ty opravdu dobré a vaši diváci rychle ztratí zájem. Taktika mazání a finální výběr fotek je proces, kde se kupodivu ani profíci neshodnou, každý si časem vypracuje způsob, který mu vyhovuje.
Jsou dokonce profesionální fotografové, kteří tvrdí, že žádnou fotku nevymažou a raději fotky skladují „v šuplíku“, než, aby se s nimi rozloučili. Také záleží na budoucím využití. Jinak bude k mazání přistupovat agenturní nebo svatební fotograf a jinak amatér, který fotí do rodinného archivu.
Za dob filmu jsme byli napnutí, jak fotky dopadly. Pamatuji, s jakým očekáváním jsem otevíral tank s kinofilmem a modlil se, aby vše bylo tak, jak má. V nynější digitální době tento adrenalin víceméně odpadl, protože náhledy si většina fotografů kontroluje již při focení.
I tak ale bude pravděpodobně velká část fotek potřebovat léčbu tlačítkem „delete“. Při promazávání raději nepoužívejte náhled na displeji foťáku, je dobré prohlížet fotky v klidu, na větším monitoru a v nějakém vhodném programu. Mně se osvědčil Fast Picture Viewer, který mimo jiné jedním klikem ukáže 100% zobrazení nutné pro kontrolu ostrosti.
Hříchy fotografůPři hledání zaručených rad na focení a zpracování fotografií často narazíte na zaručené tipy, které každý správný profesionál musí dodržovat. V našem seriálu se na některá z nich podíváme pod drobnohledem. Bez stativu nejdu. Největší hříchy fotografa při cestě za skvělými obrázky Foťte si po svém. Hříchy fotografů, které profesionál nikdy neudělá |
Je třeba smazat všechny technicky špatné fotky – neostré, špatně exponované apod. (pokud tedy nezachycují zcela unikátní výjev, například přistávající létající talíř). Mažeme rovněž duplicitní záběry, kdy vybereme nejostřejší nebo nejlépe exponovanou fotku. U podobných záběrů (například portréty s různým výrazem nebo fotky zvířat v různých pózách) už začneme váhat, ale i tady platí, že méně je někdy více a doporučuji vybrat jednu, maximálně dvě nejlepší fotky. Nakonec smažeme i nezajímavé fotky nebo záběry se špatnou kompozicí.
Osobně u některých zajímavých záběrů pořizuji variantu na šířku i na výšku a někdy i dvě fotky s různým ohniskem, abych měl variantu s dostatkem „masa“ kolem hlavního motivu. Výsledný výběr z jednoho focení by měl být pestrý a měl by zahrnovat všechny důležité momenty. Zkuste si zobrazit všechny fotky v náhledech (thumbnailech) a zamyslete se, zda by vás jako klienta toto portfolio oslovilo.
Řezat, nebo neřezat?
V tomto odstavci nebudeme probírat tělesné tresty dětí, ale podíváme se na ořez (nebo výřez) fotografie. Pravověrní „klasikáři“ sice budou tvrdit opak, ale garantuji vám, že 99 % vašich fotek ořez potřebuje a jedním z hříchů fotografa je tento fakt ignorovat. Výjimkou je dnes již pradávné focení na diapozitivy a jejich promítání, z dnešního pohledu to ale byl ideální trénink na promyšlené komponování záběru.
Fotka potřebuje oříznout většinou z několika důvodů: srovnat horizont nebo vertikály, odstranit zbytečné nebo rušivé části snímku, vylepšit kompozici, zdůraznit hlavní motiv a přizpůsobit poměr stran požadovanému účelu. Jak vidíte, důvodů je více než dost. Ořezem můžete fotku vylepšit i zabít a tato fáze postprocesu vyžaduje zkušenosti a cit. Kompozici a ořez vlastně fotograf realizuje už při focení (volbou objektivu a stanoviště), finální ořez v počítači pak bývá v ideálním případě jemným doladěním celé práce.
Na ořez je třeba pamatovat již při focení, nechávejte si pro jistotu nějakou rezervu „masa“ v okrajích. Koneckonců některé hledáčky i z tohoto důvodu nezobrazují 100 %, ale třeba 96 % výsledného záběru. Je také potřeba myslet na požadovaný poměr stran fotografií. Když například fotím s čipem s poměrem stran 3x2 a vím, že finální slideshow se bude promítat na televizi, přizpůsobím tomu kompozici tak, abych fotky mohl bez problémů oříznout na poměr stran 16x9. To samé platí například při focení na svatební fotoalbum, kdy poměr stran požadovaných fotek je jiný než poměr stran čipu.
Opatrně se šoupátky a presety
Programy na úpravu fotografií nabízejí uživatelům často velmi sofistikované nástroje, příručky k jejich ovládání jsou tlusté jako bible a naučit se s nimi správně pracovat, chce hodně času a samostudia.
Jak na kvalitní fotografiíTipy a rady fotografům se také pravidelně objevují v rubrice našich kolegů z redakce Technet.cz. Přečtěte si například: - Šest jednoduchých rad, jak se okamžitě zlepšit ve focení - Dvanáct tipů pro parádní fotky s kompaktem - Jak vyfotit a složit dechberoucí panorama? Zvládne to každý - Fotografie stokrát jinak vytvoří nejlepší fotoeditační programy |
Nebavíme se jen o Photoshopu, který se stal jakousi vlajkovou lodí úprav fotografií, trh nabízí mnohem více dalších programů, které jsou dokonce na globální úpravy fotek vhodnější.
Můžete využít například bratra Photoshopu z dílny Adobe, kterým je skvělý Lightroom, docela oblíbený je například český produkt Zoner Photo Studio.
Nemáme prostor pouštět se do detailů, zmíním tedy ty hlavní nástroje, kde mnoho fotografů hřeší a pár tahy šoupátek mění surovou fotku na snové a neskutečné obrazy na hony vzdálené realitě. Jedná se o úpravy kontrastu, zřetelnosti (clarity), barevnosti, prosvětlení stínů a doostření.
Těchto pět nástrojů v podstatě stačí na to, abychom si s fotkou „pohráli“ a buďto jí vylepšili, nebo totálně zprznili. Zejména relativně nový nástroj „clarity“ je u mnoha „umělců“ velmi oblíbený – dokáže zvýšit kontrast u tonálních přechodů a jeho účinek je nepřehlédnutelný.
Přehnaná editace. Na první fotografii jsou provedeny úpravy v rozumné míře, druhá fotka ukazuje nereálnou scénu, kde se již projevují neblahé vedlejší efekty. Foto je přeostřeno a přesaturováno, popředí nepřirozeně zesvětleno a je použit silný efekt vinětace. Použitím šoupátka „zřetelnost/clarity“ byly sice jednotlivé horizonty zvýrazněny, nicméně všimněte si vedlejších efektů této úpravy v podobě světlých „duchů“ například kolem stromu v popředí.
Jak ale poznat, co už je moc? Obecně se dá říct, že nepodařené úpravy odvádějí pozornost od fotografie samotné a stahují pozornost na sebe. Pokud to například přeženete s kontrastem, začnete ztrácet detaily ve stínech a světlech, u extrémní clarity se začnou měnit barvy, foto má nepřirozený kontrast a podél linií se objeví halové jevy. Šetřete tedy s mírou úprav, aby vaše fotografie vypadaly hezky a přitom přirozeně.
Samostatnou kapitolou je využití tematických presetů nebo automatických filtrů, v poslední době velmi oblíbených například na Instagramu, kdy jedním klikem jednoduše změníte celkové podání fotky a její vyznění. Mnohým se to líbí, ale s fotografií to už má pramálo společného. Šetřit byste také měli s efekty, jako je například vinětace a raději se vyvarovat dalších „vylepšovacích“ úprav v podobě rámečků, vodoznaků, popisků a podobně.
HDR fotografie
Fotografie s velkým dynamickým rozsahem (High Dynamic Range) může být velmi užitečný nástroj, ale také do značné míry zlozvyk některých fotografů vyvolaný fascinací nad možnostmi digitální fotografie. Jedná se o softwarové vylepšení technických možností čipu, který není schopen zachytit současně detaily v temných stínech i vysokých jasech. Je to jakási honba za ideálem krásy v představách některých fotografů, kdy tím ideálem je dokonalý histogram a eliminace stínů a jasů. Fotka se tedy skládá v počítači nebo přímo ve foťáku z více expozic, v nouzi můžeme falešnou HDR scénu vytvořit i z jedné fotky extrémním vytažením stínů a ztmavením jasů.
Extrémní HDR úpravy mohou být dobrým sluhou, ale zlým pánem a příliš silný efekt HDR může fotku zničit. Například při focení kamenného mostu přes Lužnici proti slunci pomůže vytažení stínů získat důležité detaily, při necitlivé úpravě se nám ale zcela rozsypou barvy a spolu s nízkým kontrastem má tak obraz na fotce nerealistickou podobu.
Fotit HDR může být užitečné a rozumné, pokud se potýkáme s velkým kontrastem scény (můžeme tak například nahradit přechodové filtry), uplatní se také například při focení krajiny v tvrdém poledním slunci a podobně.
Na HDR fotce uvidíte vše hezky prokreslené, v detailech a barevné. Protože na takové výjevy z reálu nejsme zvyklí, může vše při přehnané editaci vypadat nepřirozeně až kýčovitě. Na správně pořízené HDR fotce bychom ale neměli odhalit, že jde o HDR. Hříchů, kterých se fotografové na tomto poli dopouštějí, je opravdu mnoho: temné a šedé nebe jako z Armagedonu, záplava sytých a nepřirozených barev, nadmíra detailů tam, kde to není třeba, absence kontrastu a mnohé další.
Černobílá fotka jako pravé umění
Udělám z toho černobílou a bude umění, řekne si nejeden fotograf. K tomuto přesvědčení jej možná dovedly rady některých fotografických guru, listování fotografickým magazínem nebo návštěva galerie. Černobílá fotografie je skutečně klasická forma, vycházející z již téměř opuštěné technologie zvětšování černobílého negativu. V dnešní době se ale skoro jistě nebudeme máchat ve vývojce, ale převádět barevný digitální obraz na černobílý v počítači.
V prvé řadě si musíme položit otázku, proč fotku chceme mít černobílou. Je to proto, abychom byli zajímaví a tvářili se jako umělci? Chceme experimentovat? Potřebujeme „retro“ fotky? Nafocené obrázky jsou beztak málo barevné? Špatných důvodů může být mnoho a devalvace černobílé fotografie pro její snadnou dosažitelnost patří k dalším z hříchů mnoha fotografů.
Po dešti ve Vysokých Tatrách – hezká a jednoduchá kompozice spolu s dramatickým světlem láká k převodu fotky do černobílé. Tím ale přijdeme o nasvícený pruh sytě zelené barvy, který zajímavě kontrastuje s jinak víceméně přirozeným monochromatickým zbytkem scény. Takové foto proto lépe vynikne v barevné podobě.
Co s tím? Měli bychom si v prvé řadě uvědomit hlavní přínos černobílého světa – absencí barev nerozptyluje pozornost a umožňuje divákovi soustředit se více na celkovou náladu, tvary, hru světel a stínů, svou abstraktností podněcuje naši představivost a dává vyniknout prvkům, které by v barevném provedení zapadly. Jaký záběr je tedy vhodný pro černobílé podání? Budeme hledat čistou a jednoduchou kompozici, scény bez rušivých elementů, zajímavé tvary, siluety, stíny, linie, struktury a především dobré světlo. Tematicky jsou vděčné například akty, zátiší, architektura, u krajin zaujme kupříkladu dramatická obloha nebo výrazné linie či horizonty.
V první řadě nedoporučuji digitálem fotit přímo do černobílé, je lepší převádět do monochromatické barvy v počítači ručně s využitím nástrojů, které máme, než se spolehnout na automatický převod ve foťáku. Druhou zásadou při úpravě by měl být vysoký kontrast, větší než u barevné fotky. Černá by měla být opravdu černočerná a bílá opravdu bílá. Převod do černobílé je nejjednodušší globální desaturací (odbarvením), lepších výsledků ale dosáhneme, pokud si pohrajeme s každým barevným kanálem zvlášť, můžeme tak třeba selektivně zesvětlit nebo ztmavit oblohu a podobně.
Dobré světlo všem!
O autoroviZaměřuje se na cestovatelskou fotografii, krajinu a reportáž. Fotil na Antarktidě, na safari v Africe nebo z mořského kajaku v Polynésii. Své fotografie a články uveřejňuje kromě iDNES.cz v předních českých časopisech, fotí pro firmy nebo pro Czech Tourism. Je autorem řady autorských velkoformátových kalendářů a fotografických knih Nejhezčí túry světa a Nejhezčí místa světa. Jeho fotografie získala hlavní cenu v prestižní krajinářské soutěži Štíty Viléma Heckela. |