Omluva Dubrovníku: semlel mě jak Kličko boxera po souchotích

Nijak mě to tam netáhlo, říkal jsem si, že Dubrovník je přeceňovaný, zpovykaný a předražený. Ale tohle město mě dostalo tak, že jsem obědval za chůze, abych nepřišel ani o minutu. Pravda, kousek pizzy byl dvakrát dražší než v Praze, ale tím to fakt nebylo.

Dubrovník si budu navždycky pamatovat jako místo, kde jsem se stal odborníkem na fotografování prádla visícího z oken.

Je to taky místo, kde jsem měl pocit, že šlapu po ledě. Je tam tak dokonale hladká a lesklá ulice, až jsem měl chuť se rozběhnout a sklouznout se po břiše, abych viděl, jak daleko dojedu. Když mi došlo, že to, po čem šlapu, je mramor, podíval jsem se do průvodce. Ale ono to tam bylo napsané taky. Myslel jsem si, že mramor existuje jen pro haly pětihvězdičkových hotelů a koupelny Rothschildů. Tady z něj mají hlavní ulici. Jen si šlápněte. My na to máme.

Dubrovník je místo, kterému dlužím omluvu. Jel jsem tam jen z povinnosti. Abych viděl všechna hlavní dalmatská města. Nevěřil jsem na řeči o perle Jadranu. Bude jako všechna ta ostatní místa, jen o trochu větší, rozmazlenější a o dost dražší, říkal jsem si.

Když jsem se tam tedy silou vůle přece dotlačil, Dubrovník mě semlel jako Kličko boxera po souchotích.

Vešel jsem bránou, hned za ní jsem uviděl pokladnu a koupil jsem si lístek na hradby. Měří dva kilometry, a protože jsem rychlík, odhadoval jsem to tak na půl hodinky.

Nakonec to trvalo víc než dvě.

Tak teď asi trochu chápete, o čem je Dubrovník.

Tip na dovolenu

Nechte se uchvátil dovolenou v Dubrovníku. Vybírejte z pestré nabídky na dovolena.iDNES.cz.

Já jsem to místo nikdy neměl v lásce. Považoval jsem ho za profláklé a taky jsem k němu neměl zrovna dobrý vztah kvůli filmu Okupace v šestadvaceti obrazech, který byl pěkně krvavý. Teď se k tomu navíc přidalo i to, že s lístkem v ruce jsem ve vedru musel vylézt po rozpálených schodech na hradby.

Ale když jsem tam byl, viděl jsem, jak Jadran pluje kolem města a ono to vypadalo, že i to město pluje. A kolem taky plula jachta a lidé na ní volali na nás na hradbách haló, které znělo teskně a dlouze jako ve filmu pro pamětníky.

Jak jsem tam stál, viděl jsem dvě moře. Jedno bylo modré a druhé červené: byly to dubrovnické střechy. Když slunce začalo na Dubrovník pražit naplno, z červené se stala oranžová.

Dubrovník. Tohle je jen výsek dubrovnických střech, kapka z červeného moře.

A jak jsem tam chodil, viděl jsem až na dno moře, ale také jsem viděl na dno města. Viděl jsem totiž do životů jeho lidí. Protože domečky i s dvorky a zahrádkami jako pro trpaslíky jsou nalepené až k hradbám, cítil jsem, co budou mít k obědu. Otevřeným oknem jsem uslyšel vysoké ženské zachichotání, z něhož člověk mého věku poznal, že dáma není sama a že není moc oblečená. Závěs v okně sice povlával ve větru, ale detaily neodhalil. A v zahrádce pod ochozem si pán stříhal nehty.

To všechno bylo přímo pode mnou, o patro níž, protože shora je Dubrovník taková přerostlejší Zlatá ulička. Kamenné domky, vikýře, okna a okénka, okenice. Zdejší uličky jsou však překvapivě strmé. Dva metry široké, ale nějakým zázrakem se do nich vejdou zahrádky restaurací i s hosty, talíři a slunečníky.

Život je v nich poskládán na sebe ve vrstvách. Nejdřív je kámen, dlažba nebo schody. Na jednom narazím na vytesaný letopočet 1786, ale budou tady jistě starší. Pak jsou lidé, kteří po kameni chodí, potom okna, ibišky, macaté muškáty a psí víno, nad nimi elektrické dráty a satelity.

A samozřejmě to prádlo. Město vypadá, jako by tam zrovna točili reklamu na prací prášek. Prádlo je všude. Deky, přehozy, prostěradla, ručníky, plavky, košile. Všechny možné odstíny. Kámen stěn je tichý a strohý, ale prádlo mu dodává barvu a život. Fotím to pořád a pořád. Nejde s tím přestat.

Dubrovník. Jako by tam točili reklamu na prací prášek. Symbolem města je prádlo.

Prádlo visí podél stěn i napříč ulicemi. Vypadá to, jako by ho tam věšeli provazochodci. Pak ale načapám jednoho muže, jak to dělá. Šňůry jsou napnuté na kladkách mezi okny. Pán pověsí kalhoty, popotáhne horní šňůru, kalhoty na té spodní poodjedou směrem do ulice a on má zase volný kus, na který pověsí utěrku. Pak zase popotáhne a pověsí nějakou dečku. Směje se na mě, že ho fotím jako o život při takové prkotině.

Když už hradby skoro obejdu, Dubrovník začne zpívat. Nad mořem střech se nese církevní chorál. Slezu do města a na terase před kostelem svatého Blažeje úplně v samém centru najdu chór zpívajících mnichů. Pak je střídají sbory venkovanů v krojích s písněmi, jimž nerozumím, ale v nichž cítím spoustu medu, slz a vína.

Procházka po hradbách Dubrovníku

Zeleninový trh v Dubrovníku

Abych se tam dostal, musím jít znovu po Stradunu, což je ta klouzající oblýskaná mramorová plocha. A taky hlavní ulice starého Dubrovníku. A taky mumraj.

Spousta lidí, kteří kráčejí oběma směry, narážejí do sebe, chytají padající zmrzlinu, vykrucují hlavy, fotí, jedí, postávají a točí se jako holubi na báni, aby našli ztracené dítě. Mezi tím chlapík oblečený jako z Dekameronu, jenž prodává srdce Dubrovníku za euro, a dva jadranští piráti s bambitkami a šátky uvázanými na babku. Olupují ty, kdo plují Stradunem, pomocí krásných papoušků ara, jež jim posadí na ramena a pak je za to zkasírují. Ale kdo nechce, toho nechají jít. Dav mě zanese dovnitř paláce Sponza na nějakou výstavu. Čekám, že bude o renesančním umění žít a milovat, ale uvnitř jsou fotky mužů, kteří padli za války v 90. letech. Je to hodně ostrý střih. Vážné tváře z občanek, poznávám účesy té doby. Někteří byli ještě chlapci. Myslím na životy, které nedožili. Je jich na dvě stě.

Stradun čili Placa. Obě jména platí. Ať tak či tak, je to hlavní ulice města.

Jdu ven a tam se na slunci žije dnešek. Hned v podloubí mi strkají nějaké krajové bílé a sýr. Ochutnávka. Veselo. Do toho zpívají ti venkované v krojích.

Jdu najít trochu klidu do katedrály. A taky po tom víně nutně potřebuju chládek. Když zase vylezu, světlo venku mě málem oslepí. Slunce se leskne na mramoru jako na slídě.

Co dělat v Dubrovníku

• Města Dalmácie jsou dostatečně malinká, aby se dala snadno projít. Dubrovník je přece jen větší, ale platí to pořád. Je dobré obejít město po hradbách (90 kun) a pak se projít Stradunem (městská tepna měřící asi tak 300 metrů), na němž je vše nejdůležitější: palác Sponza, knížecí palác, přístav.
• Na dosah ruky je i katedrála s klenotnicí a dominikánský klášter s třetí nejstarší lékárnou světa. A potřeba je projít i pár úzkých uliček, jež sice občas šplhají do kopce, ale je v nich stín.
• Kdo chce, může si vyjet lanovkou na horu Srdj pro pohled z ptačí perspektivy, ale lepší záběry jsou z odpočívadla u jižního výjezdu z města.

Pak lezu do kopce po jakési napodobenině římských Španělských schodů a jsem v jiném Dubrovníku. Je tady ticho, žádné davy. Paní věší prádlo přímo z chodníku. Holčička jde do houslí. Jiná paní si v osamělé uličce, která je tak úzká, že vypadá spíš jako chodba, jen tak dřepí na židličce a vyšívá. V další sedí mladí milenci na schůdku a zaklesnuti do sebe prožívají svoji věčnou letní lásku. Za hodinu tam jsou stále, poloha nezměněna.

Vejdu do dvora jednoho domu, abych se zeptal na cenu pokoje. Suma mě ohromí, ale nabídnou mi kávu a pomeranč ze stromu.

O nějakou půlhodinku později vejdu do hospody a tři chlapi u baru zpívají jako Moravanka ve sklípku, oči lesklé a rozesmáté. Dívám se na hodinky a je 14:39. Přesně.

To je život, který se mi líbí. Ale já to udělat nemůžu. Kdyby mě město nudilo, seděl bych u oběda, nimral se v rizotu s dary moře a přemýšlel, kam na zmrzlinu, abych zabil čas. Jenže u mě to je naopak, a tak za chůze jen chňapnu po pizze na tácku. Nechci ztratit ani minutu. Je tady tolik uliček, které je třeba projít, a tolik prádla, které je třeba vyfotit.

Takže nezbývá než se omluvit.

Promiň, Dubrovníku, že jsem tě podceňoval. Už to víckrát neudělám.