Na australské půdě se v 17. století setkaly dvě naprosto odlišné kultury. Časté násilí vedlo mnohdy i k masakrům. Původní obyvatelé začali navíc umírat na zavlečené nemoci jako jsou neštovice, spalničky, tuberkulóza, černý kašel a úplavice.
Domorodci byli kvůli svému způsobu života oproti přistěhovalcům v nevýhodě. Jednotlivé kmeny žily rozprostřeně na rozsáhlém území, a tudíž jakýkoliv výraznější organizovaný odpor vůči osadníkům byl prakticky nemožný. Do příchodu kolonizátorů ani nepoznali žádný větší válečný konflikt. A tak organizovaně bojovat prostě neuměli.
Snaha Britů pomoci
Způsob zacházení s původním obyvatelstvem nezůstal v Británii bez povšimnutí, o pomoc se pokusila vláda i občané.
V roce 1837 byla ustanovena Výběrová komise Dolní sněmovny pro záležitosti domorodců (The House of Commons Select Committee on Aborigines). Ta doporučila založit misie, jmenovat zvláštní ochránce a schválit zákony na obranu domorodců. Všechny tyto vládní pokusy ale skončily fiaskem - zástupci Aboriginců neměli dostatek pravomocí.
|
Domorodci žijí v Austrálii už desíty tisíc let - čtěte ZDE |
|
Dnešní Aboriginci žijí na okraji společnosti - čtěte ZDE |
Misie zabránily úplné likvidaci Aboriginců
O něco účinnější pomoc přišla ze strany britských občanů. Začátkem 19. století se zformovala dvě důležitá humanitární hnutí zaměřená na zlepšení vztahů mezi domorodci a kolonisty.
Jedním z nich byly náboženské skupiny zakládající v Austrálii misie, jejich cílem byla ochrana, vzdělávání a samozřejmě obracení domorodců ke Kristu. Druhou aktivitou bylo zřízení Organizace na ochranu domorodců (Aborigines Protectorate) v státě Victoria. Ta měla vést domorodce k usedlejšímu způsobu života, ovšem bez nutnosti přijetí křesťanství.
Bohužel veškerá pomoc, která do Austrálie směřovala, vycházela opět z nepochopení odlišné kultury, vyžadovala totiž po domorodcích absolutní změnu způsobu života, měli se z nich prostě stát Britové s jinou barvou pleti.
Přestože přístup misionářů nebyl zdaleka ideální, je jejich zásluhou, že dnes v Austrálii vůbec ještě nějaké domorodé obyvatelstvo existuje. Nucené obracení na víru a příjímání britského způsobu života později misionáři aspoň částečně opustili a středem zájmu se stala skutečná ochrana před kolonizátory.
|
JAK ŠEL ČAS |
| 1902 – domorodci byli vyloučeni ze sčítání lidu 1908 – zákon o důchodech stanovuje, že se tyto dávky nevztahují na domorodé obyvatelstvo 1960 – domorodci získávají přístup k základním sociálním jistotám 1962 – je jim přiznáno volební právo 1967 – pozměněna ústava, domorodci získávají všeobecné hlasovací právo, do tohoto roku spadali pod Listinu flory a fauny (The Flora and Fauna Act) 1992 – 3. června byl rozhodnut právní spor o ostrovy vedený mezi E.K. Mabem a dalšími čtyřmi žalobci proti státu Queensland, porota rozhodla ve prospěch domorodců, uplatňujících své nároky na ostrovy s odůvodněním, že byly dlouhodobě obydleny a vlastněny lidmi, kteří zde žili ve stálých komunitách. Rozhodnutí vrchního soudu tak poprvé právně uznalo fakt, že v Austrálii existovalo vlastnictví půdy před příchodem Evropanů. Doktrína Terra Nullius žádné vlastnictví půdy před příchodem Evropanů neuznávala. Tento rozsudek otevřel cestu k půdě dalším domorodcům. Následkem je v roce 1993 schválení Native Title Act, ten opravňuje původní obyvatele vznášet vlastnické nároky na půdu. |
