Svůj ráz si zpočátku uchovala především díky souhře šťastných náhod - vyhnuly se jí další požáry, v roce 1811 založilo město v její blízkosti hřbitov a tím v těchto místech zastavilo další stavební ruch. V uličce žili navíc většinou chudí lidé, kteří ani na modernizaci svých obydlí neměli peníze. "Ve druhé polovině dvacátého století a především v posledních deseti letech se ovšem situace mění - Zvědavá ulička je chráněnou památkou a Jilemničané ji navíc začínají chápat jako něco mimořádného. Důležitého. Na uchování jejího historického koloritu soustředěně pracují," poznamenal ředitel jilemnického muzea a znalec místní historie Jan Luštinec.
Podle něj lidé dnes potřebují hledat oporu v dějinách víc, než kdy dříve. "V překotných změnách moderní doby potřebují nějaké jistoty, zakotvenost, něco, co se nemění, zůstává uchováno. Památky nám pomáhají přežít naši současnost," poznamenal Luštinec. Význam památek pro naši současnost ovšem podle Luštince neznamená, že máme minulost chápat jako éru "starých zlatých časů".
"U Zvědavé uličky k tomu ta malebnost přímo svádí - v létě obklopují roubenky rozkvetlé zahrady, v zimě vypadají chalupy jako betlémy. Člověk si ještě představí příjemně vyhřátou roubenou světnici, uklidňující pohled na dřevěné trámy, dřevěný strop...To vše sice k roubenkám patří, ale patří k nim i to, že v nich často žili lidé ve velmi chudých podmínkách, nemocní, strádající. Že bychom určitě nechtěli s nimi měnit," popsal Luštinec.
Ve zvědavé uličce žili většinou řemeslníci - v 19. století tu byl například tkadlec, švec, sedlář, cvočkař, zámečník, truhlář, pekař, zahradník, a další. "Ale vedle nich tu žili i nepředstavitelní ubožáci. Především staří lidé, kteří byli pro svoji bídu zbaveni osobní daně, v roce 1825 jich tu žilo 39. Nebo lidé nemocní - záznamy hovoří například o Marii Duškové, která žila šestnáct let upoutaná na lůžku," doplnil Luštinec. "V jednotlivých domcích bydlívalo v té době i dvacet lidí, v každé místnosti jedna rodina."
Ulička vstoupila i do úsloví
Sám název uličky je zpola legendární. Zvědavá se jí říká proto, že každý dům je oproti sousednímu posunut vždy o kus směrem do středu ulice - prý proto, aby obyvatelé chalup měli lepší rozhled. "Ale důvodů mohlo být víc - třeba se museli stavitelé přizpůsobit terénu, na němž domky vyrůstaly," podotknul Luštinec. "S uličkou bylo po léta spojeno úsloví "odvézt za Frantáčkovy." Znamenalo to, že někoho pohřbí. Frantáčkovi byli majiteli posledního domku v uličce a za ní byl hřbitov."
Klasika se vrací zpět
Zatím posledním velkým příspěvkem ke zkrášlení uličky je rekonstrukce hned prvního statku ve směru z městského centra. "Majitelé dům posunuli o několik metrů směrem k ulici, uchovali všechny použitelné původní trámy, ze zbořeniště postavili věrnou kopii původního statku," popsal Luštinec. "Podobně na protějším domě nechali majitelé pokrýt střechu klasickým štípaným šindelem. Na rozdíl od třeba sedmdesátých, osmdesátých let je dnes mnohem více možností sehnat na údržbu domků odpovídající materiál i státní dotaci."
Domky v uličce dnes patří starousedlíkům i chalupářům. "Všichni se o ně ale starají výborně. Je to naprostá změna oproti původnímu životu v uličce - kdysi byl život v takové roubence považován za nuzný a ponižující. Dnes jsou majitelé na svoje domy pyšní," doplnil Jan Luštinec. "A sklízejí obdiv místních lidí i turistů. Zvědavou uličkou ročně projdou tisíce turistů. I díky ní je Jilemnice v programech desítek evropských cestovních kanceláří."
