Jednadvacetiletý Jim si při pochodu mrazivou pustinou sáhl na dno svých sil

Jednadvacetiletý Jim si při pochodu mrazivou pustinou sáhl na dno svých sil | foto: Discovery Channel

Ztraceni v závějích, 80 km od civilizace - 2. díl seriálu Přežít!

  • 10
Mladí manželé se čtyřměsíčním synem stojí před těžkým rozhodnutím: vydat se na cestu zasněženou pustinou, nebo nadále hladovět a mrznout v zapadlém autě. Sledujte drama ze seriálu Přežít!

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích

Druhý díl ze série dokumentárních rekonstrukcí „Přežít!“ nás zavede z bouřícího oceánu do mrazivých opuštěných plání v Nevadě. Velice mladá rodina se vydává na cestu autem, aby uctila památku babičky Jima. Čeká je více než dvanáctihodinová cesta autem.

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích

Jim je jednadvacetiletý voják základní služby, jeho žena Jennifer je o rok mladší. Mají už první děťátko – jmenuje se Clay. Mladý pár ještě nikdy neabsolvoval tak dlouhou cestu autem. I Jimovi rodiče je varovali, aby se na cestu nevydávali, v cílové oblasti se totiž rapidně zhoršovalo počasí. „Začínala jsem být nervózní, protože sněžilo a byly vánice. Nechtěla jsem, aby jeli, bylo to nebezpečné,“ vzpomíná Jimova matka. Ale mladý pár si věřil a vydali se na cestu.

Všechny díly seriálu Přežít najdete zde

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích  Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích
Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích  Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích


Z dálnic na vedlejší silnice

Kvůli  sněhovým vánicím bylo uzavřeno několik dálnic a hlavních silnic. Manželé se tedy rozhodli, že nebudou čekat na jejich odklizení a pokusí se objet uzávěry, najít náhradní trasu. Koupili si proto mapu a řetězy. „Byli jsme zkrátka pevně odhodlaní, že prostě projedeme,“ říká Jennifer.

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích

Počasí se ale nadále zhoršovalo a těch zavřených silnic bylo čím dál více. Chtěli také zavolat rodičům, kde jsou, ale neměli mobil a automat nefungoval. „Aspoň si o nás nebudou dělat starosti,“ pomysleli si. Netušili, jak velké starosti si o ně budou dělat nejen jejich rodiče. Vyrazili dále na cestu.

Silnice nebyly zasněžené, jak se původně báli, a tak je jízda s řetězy velice zpomalovala. „Vystoupil jsem, rozhlídl jsem se a široko daleko na silnici jsem neviděl ležet ani vločku. Dokonce jsem si na silnici sáhl, byla suchá, a tak jsme sundali řetězy, abychom mohli jet rychleji. Byli jsme prostě mladí a věřili jsme si. Nevyznali jsme se. Byli jsme nezkušení, netušili jsme, že situace se může změnit tak rychle.“

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích

Po pár kilometrech byla silnice znovu zasněžená, ale protože nechtěli zastavovat a řetězy nasazovat, jeli zkrátka dál, aby už měli cestu tím úděsným počasím za sebou. To už ale jeli po špatné silnici. Vedlejší. Cedule, která by je nasměrovala správně, byla totiž překrytá závějí sněhu.

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích

Silnice byla plná sněhu, což jim dělalo starosti. Jennifer kontrolovala mapu a pojala podezření, že před chvílí odbočili špatně. To už ale bylo pozdě. Auto vjelo do závěje a bylo téměř neovladatelné. „Jime, zastav,“ volala zoufale na svého manžela. Dítě na zadním sedadle se rozplakalo.

Bílé vězení

Chvíli jim trvalo, než pochopili, co se stalo. Byla noc a oni uvízli v závěji. Napřed byli především naštvaní, situace se jim nezdála nijak kritická. Něvěděli totiž, že se nenacházejí na silnici, ale na vedlejší cestě, která je uzavřená. Jejich naděje, že někdo pojede kolem a vytáhne je, tak byly marné. „Máme ještě spoustu času, abychom dojeli do Idaha… Ovšem pokud dřív neumrzneme,“ žertovala Jennifer. Za pár dní už by se tomuhle vtípku nikdo nesmál.

Jim, Jennifer a malý Clay strávili v autě neklidnou noc. A to ještě nevěděli, že sjeli z vedlejších silnic do divoké nevadské pustiny o rozloze pět tisíc akrů.

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích

Ráno je čekal šok. Kam oko dohlédlo, kolem jejich zapadlého jeepu se rozprostírala zasněžená pustina. Nikde nic. Navíc zjistili, že jsou na štěrkové, a tedy vedlejší cestě. „Nevěděli jsme, kde jsme, ale poslední město, kterým jsme projeli, bylo odtamtud dobrých osmdesát kilometrů,“ přibližuje Jim, v jak svízelné situaci se se svojí mladou rodinou ocitli. To, co byla takřka běžná jízda autem, se začalo měnit ve velmi vážný problém.

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích

„Abychom měli pocit, že podnikáme něco užitečného, řekli jsme si, že vyhrabeme auto ze sněhu... A to nám zabralo skoro celý den,“ otřásá se Jim při vzpomínce na to, jak za pomocí kelímků odhazovali sníh, jen aby jej vítr vzápětí navál zpátky. Rozhodli se tedy, že zůstanou v autě. Každou škvíru se pokusili utěsnit ručníky a šatstvem. „Občas jsem na chvíli nastartoval, abychom si zatopili, a poslouchali jsme rádio, jestli nás už nehledají. Ale nic.“

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích

Dlouhé čekání si krátili různými hrami. Neustále se jim do toho pletlo jídlo. Neměli s sebou víc než pytlík rozdrobených brambůrků a jablečný koláč. A trochu kojenecké výživy, kterou Clayovi dávali po menších dávkách. Jennifer taky miminko kojila.

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích

Pátrání se rozjíždí pomalu

Rodiče mezitím byli strachy bez sebe. Po pohřbu se okamžitě vypravili domů, aby mohli něco podniknout. „Odjeli jsme zpátky do Kalifornie. Kevin tam měl konexe, protože pracoval v kabelové televizi,“ vysvětluje Jimova matka. „Věděl, že pokud do toho nezapojíme sdělovací prostředky, tak je někde zapíšou jen jako další pohřešované a nikdy je už neuvidíme.“

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích

Nemůžeme jenom čekat

K akci se rozhodli i Jim a Jennifer. „Věděli jsme, že už celé dny kolem nás neprojela živá duše, a bylo nám jasné, že musíme něco podniknout. V rádiu hlásili, že se má v sobotu  zlepšit počasí,“ vzpomíná Jim, který byl také tím, kdo rozhovor na toto téma načal.

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích

„Nikdo pro nás nepřijede.“ To bylo jasné oběma. Zvažovali, jaké možnosti mají. Vracet se zpátky po stopách jeepu, to by znamenalo aspoň osmdesát kilometrů cesty. Zato když budou pokračovat směrem vpřed, po nějakých třiceti kilometrech by měli narazit na silnici. Chtěli být za každou cenu spolu, jako rodina.

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích

Při následující scéně divákům skutečně tuhne krev v žilách. Nejde o nějaké akční scény, působivost spočívá v tom, že se to může stát každému. Mladí, sotva dvacetiletí manželé píšou vzkaz rodině, pro případ, že by… pro všechny případy.

Jennifer a Jim společně vzpomínají na ty strašlivé a dojemné chvíle, kdy se k sobě choulili v autě a sestavovali dopis, který může být to poslední, co od nich jejich blízcí budou číst: „Sepsali jsme jakousi závěť, vzkaz příbuzným, jakési poslední sbohem. Většinou samé omluvy, něco ve smyslu, že víme, že jsme si to zavinili sami a že je máme rádi. Aby věděli, že jsme byli spolu šťastní, že jsme se milovali, a kdyby došlo k nejhoršímu, tak že v tom budeme všichni společně.“

„Až budete číst tyto řádky, tak už nebudeme mezi živými. Nebuďte smutní, dělali jsme, co jsme mohli, ale Bůh nás zřejmě povolal dřív, než jsme si mysleli. Nejvíc nám je líto času, který jsme promarnili. Ani při nejlepší vůli nejsme schopni říct, jak se nám podařilo tak zabloudit, chtěli jsme jen nějak dorazit do Idaha, abyste se o nás přestali strachovat…,“ psala do vzkazu Jennifer. „Prosím, zpopelněte moje tělo – a Jima uložte na hřbitově Forrest Hill vedle dědečka.“ „A Clay?“ zeptal se tiše Jim. Jennifer se rozplakala. Jim objal svoji mladou ženu i jejich malého syna. Čekala je nejnebezpečnější výprava, náročná i pro zkušené a vybavené experty. Natož pro hlady a zimou vysílenou rodinu s novorozencem.

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích

Pátý den

Rodiče mezitím zalarmovali všechny možné televizní stanice a veřejnost se o případ začala zajímat. Popis vysílala všechna místní rádia. Ale přestože se ozvalo více lidí, stopy byly rozporuplné a zavádějící.

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích

V nevadské chráněné oblasti se pátý den ráno vypravují mladí manželé na dlouhou a namáhavou cestu. „Měli jsme s sebou oblečení na pohřeb, tenisky a pohodlné boty. Na tyhle podmínky jsme nebyli vybavení,“ připomíná Jim. Navlékli se tedy alespoň do igelitů, aby se nepromáčeli. Claytona zabalili do spacích pytlů, aby jej za sebou Jim mohl táhnout jako na sáňkách. Matka se o syna zavřeného ve spacákových provizorních sáňkách pochopitelně bála: „Měla jsem trochu strach, že se bude bát v té tmě, ale to dítě vám bylo... já nevím, jako kdyby věděl, fakticky věděl, co se děje. Byl klidný a spokojený.“ Ujít třicet kilometrů sněhem se čtyřměsíčním miminkem bylo obrovské riziko. Byla to však jejich jediná naděje.

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích

Bořili se po kolena ve sněhu, byl to vyčerpávající pochod. „Měli jsme velkou žízeň; hasili jsme ji sněhem, krmili jsme se jím v jednom kuse. V ústech jsme měli jak v lednici, bolely nás čelisti, jak jsme ten sníh přežvykovali, rozpouštěli v ústech a polykali tu ledovou vodu. Žízeň byla strašná, neustále jsme se shýbali pro další sníh.“


Jennifer hodinu od hodiny slábla, a také Jim byl vyčerpaný, i proto, že musel táhnout Claye. Konečně se dostali ke kopci, za kterým měla být silnice, aspoň tak to pochopili z mapy. To jim dalo sílu, aby se na něj vyškrábali. „Byli jsme skálopevně přesvědčeni, že silnice, kterou hledáme, musí ležet za tím kopcem, nebo že ji z vršku aspoň uvidíme,“ vzpomíná Jim na obrovský šok, když poté, co vyšplhali na kopec, neviděli žádnou silnici, jen další zasněžené pláně. Byli ztraceni a zdrceni.

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích

„Když jsem se vzpamatovala z šoku, uvědomili jsme si, že nám nic jiného nezbývá, že se musíme otočit zpátky a ujít ty dlouhé kilometry zpět k autu,“  vypráví Jennifer. A pak si uvědomili, že neslyší Claye. „To bylo děsivé, pokaždé, když jsme zastavili, tak brečel, takže když byl zticha, oba jsme se strašně lekli,  vůbec se nehýbal a nevydal ani hlásku...  Báli jsme se rozepnout zip a podívat se, jen jsme tam stáli a koukali na sebe a říkali „proboha“. 

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích


Byl v pohodě, růžovoučký, nic mu nebylo, ale hodně nás to  vyděsilo. Kdyby Clayton zemřel, zůstala bych tam s ním, lehla si vedle něj a bylo by mi všechno jedno. Ale ten strach, že se to mohlo stát, nás jakoby  posílil, tak jsme se otočili a vydali zpátky.“

V tu chvíli byli pouhých devatenáct kilometrů od silnice. Nejbližší město opačným směrem, kterým se právě vydali, bylo vzdáleno skoro sto kilometrů.

Vyčerpávající cesta zpátky

Noc zastihla trosečníky na cestě zpět k jeepu. Už neměli sílu jít dále, naštěstí ale našli jakousi jeskyni, do které se schovali. Schovali se pod spacák a usnuli.

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích

Když se ráno Jennifer pokusila vstát, se zděšením zjistila, že jí nohy odepřely službu. Podchlazení spojené s námahou udělalo své a Jennifer nebyla schopná chůze. Jimovi bylo jasné, co musí udělat, i jak těžké to pro oba bude. „V duchu jsem si říkal -jsme v liduprázdné pustině, daleko od auta, bez jídla. Jak se z tohohle vyhrabeme?“

„Rozdělit? Přece jsme říkali, že zůstaneme spolu!“
„Musím jít sám. Potřebujeme pomoc, Jenn. Ty tu zůstaň s Clayem v teple.“

„Nechtěla jsem, aby Jim odešel,“ vzpomíná Jennifer s pláčem. „Sice jsem chápala, proč to dělá, ale nechtěla jsem, aby odešel. Říkala jsem si, že není nic horšího než se rozdělit. Dali jsme si pusu, řekli jsme si, že se milujeme. Moc. Jim slíbil, že se za tři dny vrátí.“

Jim se rozloučil a vydal se na neuvěřitelně namáhavý pochod. Prý se ani neotočil. Jak sám říká, proměnil se ve stroj.

„Bylo to nekonečné, nadlidské úsilí. Občas jsem si zazpíval vojenskou písničku, asi abych udržoval tempo,“ vysvětluje voják základní služby. „Ale celkově jsem byl klidný a vyrovnaný. Nemohl jsem se zastavit. Prostě jsem šel dál.“ Během cesty občas odpočíval, ale bál se, aby neusnul. V mnohastupňovém mrazu by se totiž už nemusel probudit. První noc přespal v autě. Nešlo nastartovat, a tak v něm byla skoro stejná zima jako u Jenn v jeskyni.

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích



Jennifer se zatím snažila uchlácholit a nakrmit Claye. Už ale neměla dost mléka, a tak mu alespoň rozpouštěla v ústech vodu a kapala mu ji do pusy. „Byl jako malé ptáčátko.“

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích  Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích


Osamělý pochod

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích

Jim ráno vstal a vydal se znovu na cestu. Šel stále dopředu, ač byl neuvěřitelně vyčerpaný. Nepomohla ani cedule, kterou potkal: do města to bylo ještě přes 80 kilometrů. Copak to vůbec může dokázat?

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích

Jim šel celé tři dny. Už trpěl halucinacemi. „V jednu chvíli bych byl přísahal, že slyším hlas Jennifer pár metrů  za sebou. To mě polekalo, napadlo mě, co když umřela? Chce mě tak popohnat, ať jdu dál, protože Clay ještě žije a je tam teď sám? Nebo... Nevěděl jsem, co si mám myslet.“

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích

Jennifer naživu byla, ale trpěla strašlivými omrzlinami. Pokoušela se rozmasírovat si nohy, ale bolest byla nesnesitelná, tak je raději strčila do sněhu, aby bolest ustala. Větší strach ji dělal její jediný syn – ležel klidně a ona se bála, že umírá.

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích


„Když jsem viděl, že silnice je jakž takž protažená, věděl jsem, že se k něčemu blížím. To mě trochu vzpružilo. Pak bych byl přísahal, že vidím dodávku. Ale kdo by tu žil? Na okamžik se mi zdálo, že mám halucinace. Ale na rozmýšlení jsem neměl čas.“ Jim se křičíce rozběhl k dodávce a ta zastavila. Byl zachráněn.

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích

Záchranná akce

Ale ještě se musel postarat o ženu a dítě. To byla také první slova, která od něj řidič uslyšel. „Vychrlil jsem na něj, co se mi přihodilo, a ten prošedivělý muž a samotář Dave Peterson na mě koukal jak na blázna,“ vzpomíná Jim na okamžik své záchrany.

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích

Dave odvezl Jima domů a vysílačkou kontaktoval přítele. Jim jim vysvětlil, jak se dostanou k Jennifer. Místo označil mikinou.

„Spala jsem. Probudila jsem se... a přišlo mi, že slyším motor; nevěděla jsem, jestli se mi to jen zdá, nebo ho slyším doopravdy. Seděla jsem a poslouchala a... pak jsem si řekla ano, teď opravdu něco slyším. A v tu chvíli jsem před sebou uviděla velký buldozer s blikajícím světlem, a někdo v něm seděl a já začala mávat a křičet.“ Dodnes si Jennifer pamatuje, že od zachránců dostala pomeranč, který si jeden z nich vezl do práce. „Našli jste Jima?“ „Jinak bychom tu přece nebyli!“

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích

Jimova matka se doslechla zprávu o tom, že jsou všichni v pořádku, v letadle, když letěla do nemocnice. Šla prý na záchod a tam se rozbrečela radostí: „Byla to taková úleva, slyšet, že je našli, vždyť po těch devíti dnech... po všem, co prožili, to byl zázrak.“

Šťastné shledání

Jennifer se s Jimem shledala v nemocnici. Oba byli vyčerpaní a pod vlivem prášků proti bolesti. Ale byli na živu a to bylo prý hlavní. Clay se ze svého podchlazení a dehydratace dostal v pořádku. Oba jeho rodiče museli kvůli omrzlinám podstoupit amputaci prstů na nohou. Za život jejich dítěte to prý je zanedbatelná cena.

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích  Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích

Clayton Stolpa je dnes zdravý třináctiletý kluk. Doufá, že jednou bude hrát v kapele na bicí.

Přežít! Díl 2. Ztraceni v závějích

Všechny díly seriálu Přežít najdete zde