Znalost cizího jazyka bez praxe v cizině je věc ošidná. Je totiž velký rozdíl v tempu řeči při studiu a pak, když mluvíte s rodilým mluvčím. Ani francouzština není výjimkou a tak není divu, že jejich mluvená řeč často zní pro naše uši jako řinčení budíku... Když jsem po příjezdu do střední části Francie měnila u nádražní pokladny peníze, svůj kufřík jsem si postavila vpravo. Vtom se konečně objevil můj známý, který mě už hledal na nástupištích. Ten rodilý Francouz mě srdečně uvítal, řekl pár slov a nakonec se mě něco zeptal, z čehož jsem vyrozuměla, zda již můžeme jít. Přikývla jsem, známý uchopil jakési dvě velké kabely, které čekaly vlevo opodál a nesl je k východu. Myslela jsem si, že také třeba odněkud přijeli, protože z té větší kabely vykukovaly bílé dámské boty a že paní asi čeká před nádražím. Uchopila jsem svůj kufřík a vtom jsem zaslechla nějaké hašteření od východu. To se můj příští hostitel snažil přesvědčit nějakého rozzlobeného mladšího muže, že ty kabely s trčícími sandály jsou moje. Něco mě osvítilo, pochopila jsem situaci a rychle jsem udiveně prohlásila, že mně přece nepatří. Po krátké slovní přestřelce mezi oběma muži onen okradený cestující popadl své kabely a nesl je do vestibulu zpět, zřejmě pospíchal na vlak. Na nějaké vysvětlování a omlouvání nebyl čas, zato my jsme se mohli všemu dosyta vysmát. Smích by nás však určitě přešel, kdyby nablízku byla policie. Ono vysvětlování bývá leckdy obtížné... Známý se mě prý napřed zeptal, zda ty kabely jsou moje, ale já jsem si to jeho "trr" přeložila "trochu" jinak. A málem došlo k maléru.
15. června 1999
