Bude to trochu dřina. Nejspíš skoro nikoho nepotkáte a místy se možná budete sami sebe ptát, co vás to zase napadlo. Když se ale nad mlhou zavalenými údolími ukáže slunce a horizonty kolem vás obsáhnou půlku Slovenska, rychle na strasti velkofatranského přechodu zapomenete.
Přechod celého hřebene trvá tři dny (i s cestou čtyři) a výhodou je, že chaty jsou na trase rozmístěny v intervalech denního pochodu.
Den první: majestátním kotlem na hřeben
Začínáme od jihu a východištěm je nám osada Staré Hory (480 m), položená na hlavní silnici mezi Banskou Bystricí a Ružomberkem. Ve středověku se tu těžilo stříbro a měď a zajímavosti obce spojuje naučná stezka. My se ale díváme spíše vzhůru. Zimní dny jsou krátké a převýšení k cíli první etapy pochodu, horskému hotelu Kráľova Studňa, je nemalé.
Z několika variant výstupu na velkofatranský hřeben volíme trasu přes osadu Turecká. Značka nás vede nejprve hlubokým údolím sevřeným velkolepými, strmými svahy. Nahoře nad lesní hranicí vykukují holé stráně již pokryté sněhovým popraškem. Než se tam ale dostaneme, tak to chvíli trvá, taky se kvůli zmatenému značení musíme dvakrát vracet. Na rozcestí Úplaz je už slunce proklatě nízko nad obzorem, a když jsme konečně na hřebeni, krajinu svírá temnota.
Salaš pod rozcestím Chyžky
Poslední hodina pochodu patří k těm, na které se nezapomíná. Za svitu čelovek si po zledovatělém povrchu razíme cestu podél tyčí, které nám jsou hlavním vodítkem. V dálce hluboko pod námi jsou vidět světla středoslovenských měst, jako maják slouží červeně osvětlený vojenský objekt na blízkém vrchu Krížna (1 574 m).
A jupiterský komplex ještě posiluje nebeská klenba nad námi. Tak jasné hvězdy ve městě nikdy nemůžeme spatřit. Jsou to mimořádné vjemy, přesto jsme docela rádi, když se před námi za okrajem hustého lesa konečně objeví světla Kráľovy Studně. Hotel sdílíme pouze s partou dřevorubců a recepční, jejíž první věta je: „A to se nebojíte, takhle potmě?“
Den druhý: přes nejvyšší vrchol
Po ranním startu z Kráľovy Studně nejprve sledujeme v protisměru své večerní stopy a pokračujeme až na Krížnou. Tady se mlha rozpouští a my vidíme holý hřeben Fatry, který pokračuje severním směrem přes nejvyšší vrchol Ostredok (1 592 m). Terén má jen minimální převýšení a po větrem „utemovaném“ sněhu se chvíli jde skoro jako v létě.
Na východním, respektive severovýchodním, obzoru vykukují Nízké i Vysoké Tatry, zato v údolích se válejí mlhy, jejichž jazyky nebezpečně olizují svahy těsně pod námi.
Výhled z Vyšného Šiprúnského sedla na Vysoké Tatry
Za Ostredkom nás mlha skutečně pohltí a nepřehledným terénem pod Suchým vrchem (1 550 m) se musíme prodírat nejen bílou tmou, ale i navátým sněhem. Z důvodu ochrany přírody totiž letní značka i tyčová signalizace obcházejí vrchol strmým západním svahem. Rozhodně tu jsou místa, kde bychom uklouznout nechtěli.
Na rozcestí Chyžky už je zase líp, dvě neobhospodařované salaše kousek pod hřebenovkou mohou v případě nepohody poskytnout nouzové útočiště. Před námi je ještě jeden z nejkrásnějších velkofatranských vrcholů, Ploská (1 532 m), ten si ale necháváme na zítra a pro dosažení chaty pod Borišovom volíme travers úbočím.
Chata, na kterou přicházíme těsně před soumrakem, má úžasnou polohu „uprostřed ničeho“. Vybavení je spartánské, bez elektřiny a v zimě i bez tekoucí vody. Ještě že zelené (borovičky) je tu dostatek. Stísněnou jídelnu osvětluje petrolejka a jinak se po objektu pohybujeme s čelovkami. Kolik takových míst ve střední Evropě ještě zbývá?
Den třetí: Ploská a Rakytov, nejkrásnější kopce
Ranní výstup na Ploskou je strmý a zledovatělý, a jakmile zdoláme hranici inverze, tak nám ostré paprsky ranního slunce svítí přímo do očí. Jsou to téměř nadpozemské scény: nad moře mraků vystupují jen nejvyšší vrcholky Velké Fatry a vzdálenějších Tater, sluneční paprsky se ostře odrážejí od ledové krusty a téměř nás oslepují.
Pohled z vrcholu Ploské k severozápadu. Nad oblačné moře vystupuje vrch Borišov.
Vrcholová část Ploské dělá čest svému jménu, je rovná jak stůl. Z nejvyššího bodu je kruhový výhled, kterému dominuje nádherná kupa Rakytova (1 567 m), našeho dalšího postupného cíle.
Ten si ale ještě musíme zasloužit. V sedle pod Ploskou, kam jsme částečně sklouzli po zledovatělém povrchu, potkáváme první lidské stopy. Více nás však zajímají ty zvířecí, na které narážíme v lese o pár minut později a můžeme se jen dohadovat, zda medvěd (mýlka není možná) tu šel dnes ráno nebo už včera. Druhá možnost nám zní příjemněji, přesto se pár minut obezřetně rozhlížíme a nasloucháme.
Z Jižního Rakytovského sedla těžce stoupáme na vrchol Rakytova, odměnou je opět famózní vyhlídka. Podobně jako předchozího dne ale mlha z údolí stoupá, proto se tu moc nezdržujeme a pokračujeme po hřebeni, teď již hustým lesem po úzké pěšině. Sněhu sice není na metry, ale dost na to, aby postup zpomaloval přibližně na polovinu letního tempa. Časem naštěstí narážíme na stopy od jiných výletníků a poslední hodina pochodu k hotelu Smrekovica probíhá docela v pohodě, opět provázená mysteriózními světelnými efekty pomalého stmívání.
Den čtvrtý: od tetřeva dolů do civilizace
Nečekaný šelest prořízl mrtvolné lesní ticho a jakýsi pták přistál pod smrkem asi deset metrů před námi. Je po ránu, máme za sebou sotva půlhodinku pochodu ze Smrekovice, stojíme v dost hustém porostu na zelené turistické značce a scénu se zájmem sledujeme.
Izolovaná osada Vlkolínec leží na sestupu do Ružomberoku. Většina stavení pochází z 19. století.
Ne dlouho, statný tetřev sem totiž rozhodně nedorazil na módní přehlídku pro naší potěchu, ale aby nám dal najevo, že nemáme rušit jeho teritorium. Když poposkočí asi dva metry před nás, roztáhne peří a výhružně otevře zobák, rychle nám dochází, že je třeba se mít na pozoru. První atak tohoto údajně plachého živočicha je otázkou vteřiny, rozzuřeného ptáka trefujeme v letu hůlkou, to mu ale nestačí, druhý útok odrážíme v poslední milisekundě batohem, a teprve když se opeřence podaří přetáhnou vší silou hůlkou po krku, pták zmizí zpět do mlází.
Po skončení „představení“ tetřeví hájek pro jistotu obcházíme a pokračujeme divukrásnou hřebenovkou na Šiprúnské sedlo. Opět se ukazují vrcholy okolních pohoří, oko zaujme blízký Velký Choč, v tatranském panoramatu rozeznáváme Kriváň a západním směrem vykukuje i Malá Fatra. Ta je ve skutečnosti ovšem vyšší než „naše“, Velká Fatra.
Za Šiprúnským sedlem terén už strměji klesá a pozvolna mizí sníh. Po třech dnech zase našlapujeme na pevnou, neklouzavou zem. Ano, je to moment, na který jsme se těšili.
Krajina v nižších polohách získává docela jiné tóny a samozřejmě se výrazně otepluje. Po Vlkolínci (730 m), neobyčejně pěkně dochované osadě, která si dokonce vysloužila zápis na listinu památek UNESCO, se chvíli pohybujeme jen v tričku – jaký je to kontrast proti zasněženým pláním na fatranském hřebeni! Památková rezervace je vzorně udržovaná, na většině dřevěnic je znát láska jejich majitelů a pro nás značí hezkou tečku za neobyčejným horským putováním. Do Ružomberku, odkud se vracíme zpět do Česka, už totiž odtud zbývá jen kousek.
Může se hoditDoprava Výbava Kontakty Itinerář |
