Jaké to vlastně je v poušti? ptají se lidé často. Pro nás závodníky slovo poušť znamená především dobré vybavení, zásoby,kdyby se stala nějaká nepředvídatelná situace a jištění se vším všudy. Ale i přes tyto praktické stránky dokážeme vnímat její krásu.
Loni například jsme projížděli pouští zjara, když »kvete«. Všude člověk vidí rašící rostliny a začínající život. Možná to někoho překvapí, ale v poušti existuje skutečný život. Když už tam je člověk poněkolikáté, vnímá vše trochu jinak než ten, který poušť ještě nikdy neviděl. To přece zdaleka není jen písek, jak si mnozí m yslí. Našinec je zvyklý na hory plné zeleného porostu. Hory v poušti jsou sice jiné, ale také krásné. Už jen v tom je nádhera, z jakého písku jsou tamější kopce vytvořené a jakým způsobem je třeba vítr nafouká. V poušti jsou důležité i různé polohy světla. Často narazíme na nejrůznější výjevy, které by stálo za to vidět v různých částech dne. S postupujícím či ubývajícím světlem se totiž tyto obrazy neuvěřitelně mění. Když jsme letos projížděli jednu z posledních etap z Libye do Egypta, byli jsme svědky západu slunce, které se pomalu ztrácelo ve skalách. T o byl přesně ten případ krajiny, kterou světlo mění každým okamžikem. A my to všechno vnímáme, přestože musíme stále dopředu a zastavovat nepřipadá v úvahu, abychom někde na cestě nezapadli do písku. A ještě k té zmiňované zeleni. Během závodů jsme zažili nejen tu, která v poušti raší na jaře,ale i tu skutečnou. Bylo to v roce 1992, když jsme jeli trasu Paříž - Kapské Město. Tehdy jsme projeli vlastně celou Afriku od severu k jihu. Jediným přerušením byla vlastně cesta lodí z konžského přístavu Pointe Noire,odkud jsme se přeplavili do Angoly. A právě v Angole jsme zažili Afriku z úplně jiné strany. Výborné klima a cesta lemovaná vysokými stromy. Pro nějaké velké závodění to sice nebylo to pravé, ale ty pohledy, kterých se nám během etap dostalo, stály určitě za to.
Karel Loprais je automobilovým závodníkem, který se pravidelně zúčastňuje soutěže Rallye Paříž-Dakar. V jejím rámci projezdil řadu afrických zemí.
Loni například jsme projížděli pouští zjara, když »kvete«. Všude člověk vidí rašící rostliny a začínající život. Možná to někoho překvapí, ale v poušti existuje skutečný život. Když už tam je člověk poněkolikáté, vnímá vše trochu jinak než ten, který poušť ještě nikdy neviděl. To přece zdaleka není jen písek, jak si mnozí m yslí. Našinec je zvyklý na hory plné zeleného porostu. Hory v poušti jsou sice jiné, ale také krásné. Už jen v tom je nádhera, z jakého písku jsou tamější kopce vytvořené a jakým způsobem je třeba vítr nafouká. V poušti jsou důležité i různé polohy světla. Často narazíme na nejrůznější výjevy, které by stálo za to vidět v různých částech dne. S postupujícím či ubývajícím světlem se totiž tyto obrazy neuvěřitelně mění. Když jsme letos projížděli jednu z posledních etap z Libye do Egypta, byli jsme svědky západu slunce, které se pomalu ztrácelo ve skalách. T o byl přesně ten případ krajiny, kterou světlo mění každým okamžikem. A my to všechno vnímáme, přestože musíme stále dopředu a zastavovat nepřipadá v úvahu, abychom někde na cestě nezapadli do písku. A ještě k té zmiňované zeleni. Během závodů jsme zažili nejen tu, která v poušti raší na jaře,ale i tu skutečnou. Bylo to v roce 1992, když jsme jeli trasu Paříž - Kapské Město. Tehdy jsme projeli vlastně celou Afriku od severu k jihu. Jediným přerušením byla vlastně cesta lodí z konžského přístavu Pointe Noire,odkud jsme se přeplavili do Angoly. A právě v Angole jsme zažili Afriku z úplně jiné strany. Výborné klima a cesta lemovaná vysokými stromy. Pro nějaké velké závodění to sice nebylo to pravé, ale ty pohledy, kterých se nám během etap dostalo, stály určitě za to.
Karel Loprais je automobilovým závodníkem, který se pravidelně zúčastňuje soutěže Rallye Paříž-Dakar. V jejím rámci projezdil řadu afrických zemí.
