Konec druhého dne si vychutnáváme v odlehlém údolí Lesachtal u italské hranice. Po dlouhých padesáti kilácích horské sinusoidy překonáváme sedlo Kartitscher Sattel (1 530 m n. m.).
Přečtěte si: První část závodu Race Around Austria |
Poslední paprsky olízávají čerstvě posekané horské louky s dřevěnými seníky a my to svištíme z kopce dolů vstříc třetí noční erzetě. Z Lienz na sedlo Iselsberg (1 204 m) se mi jede vždycky pěkně. Výjezd má krásný rytmus, jedna serpentina střídá druhou.
Rychlým sjezdem se dostáváme do Winklern, kde jsem loni prožíval krušné chvilky na ultramaratonu Glocknerman. Kluci mě tenkrát křísili na lavičce na autobusové zastávce. Té teď jen pokyneme s úsměvy na rtech.
Jede to a začínám mít bojovnou náladu. Dalším kopcem na dlouhém seznamu je totiž sám Großglockner. Rozhodl jsem se, že se pokusíme přes dvě nejvyšší horská sedla závodu (Hochtor, 2 505 m, a Fuscher Törl, 2 428 m) přejet ještě před svítáním. Je jasné, že spát někde nahoře nemá kvůli regeneraci smysl. Prostě musíme dát kompletní Großglockner Hochalpenstrasse až do Brucku u Zell am See! Tahle výzva mě baví, stejně jako naše fanoušky, kteří nás na dálku povzbuzují.
Nejvyšší bod závodu ve výšce 2 505 metrů přejíždím s úsměvem a dobrým pocitem z poctivě odvedeného nočního řemesla. Sjezd do Brucku vyžaduje obléct se jako cibule a svalit se co nejrychleji a nejbezpečněji z mrazivých výšin (asi pět stupňů) do údolí. V Brucku nacházíme parkoviště, kde mě čeká druhé a zároveň nejdelší spaní. Dopřeju si celou hoďku a půl! Aby na mě venku nepadala rosa, jdu si lehnout do doprovodného auta.
V jogínském módu
Ráno ve vycházejícím sluníčku rozjíždějí svoji krásnou světelnou show Vysoké Taury. Zaledněné třítisícovky tvoří úžasnou kulisu jinak velmi frekventovanému průjezdu šedesát kilometrů dlouhého údolí Salzachtal. Na jeho konci je moje oblíbené horské sedlo Gerlos Pass (1 500 m). Široká silnice, serpentiny, motorkáři…
Jeden z nejtěžších výjezdů závodu na průsmyk Kühtai (2 020 m)
Tady to žije a ožívám i já. Dostávám se do zatím nepoznaného stavu, kdy cítím, jak si tělo bere energii samo ze sebe, nepotřebuju jíst, jedu rychle a mám zesílené všechny smysly. Vidím ostře jako orel, cítím všechny vůně kolem sebe. Jsem přesvědčený, že se mi díky několikadenní zátěži podařilo dostat tělo do nějakého módu, ke kterému cílí například jogíni. Zní to možná trochu zvláštně, ale ultramaratony jsou holt divné závody, v nichž se dějí neobvyklé věci.
Za sedlem si užívám nejkrásnější sjezd celé soutěže. Doprovodná auta nechávám daleko za sebou, vžívám se do závodníka na silniční motorce, svírám pevně řídítka, padám do údolí Zillertal a vychutnávám si symfonii rychlosti a odstředivé síly. Ta se záhy rozplyne na trochu nudnějším, rovinatém, asi sto kilometrů dlouhém úseku k Innsbrucku.
Samá vertikální výzva
Pověstné sedlo Kühtai (2 020 m) za tyrolskou metropolí je nesmlouvavou zkouškou síly. Minimum serpentin a přímé stoupání s rampami se sklonem až šestnáct procent zaměstná každé svalové vlákno nejen v nohou. Výživné vrchařské menu navíc okoření ostré slunce. Koukám na pomalu ubíhající asfalt, na který prší proud stékajícího potu měnícího se okamžitě v páru. Je to fajn. Nohy sice dostanou zahulit, na druhou stranu si může vzít na chvíli volno zadek, který samozřejmě bolí. Otázka je, co po třech dnech na kole nebolí. Vlasy, řasy a chlupy, při troše štěstí zuby…
S dobrými kamarády za zády se ukrajují kilometry snáze.
Další meta v profilu je taky pořádný špičák. Čeká nás stoupání po úžasné vyhlídkové horské silnici Silvretta Hochalpenstrasse (do 2 032 m). Bohužel, stejně jako Glockner, i tento alpský amfiteátr nám zůstane ukryt pod rouškou tmy. Zase jsme ale nočními přejezdy ušetřili dost peněz za mýto. Eura na pivko se budou v cíli určitě hodit.
Poslední úsek jedeme v dešti a můj vnitřní hlas mi říká, ať ze Silvretty sjedu co nejvíc dolů, tedy až do vorarlberského města Bludenz. Jenomže mysl míní, tělo mění. Ve sjezdu mě přepadne mikrospánek. Maje jisté zkušenosti stále vepsané do stromu tři kiláky před domem, nad ničím nepřemýšlím, povel zní jasně: „Zastav a jdi spát!“ Naštěstí po půl minutě se objevuje odpočívadlo, kde bivakujeme. Ordinuju si pouze hodinu spánku a probouzím se do deště. Jedu v něm ani ne hoďku. Dalších 27 hodin do cíle už nespím.
Svítání si užíváme v hodně pekelných stojkách sedla Faschinajoch (1 486 m), které si strmostí vůbec nic nezadá s Kühtai, ale následně zjišťuju, že ani se sedlem následujícím, kterým je Hochtannbergpass (1 675 m). Tento výjezd je jedním ze symbolů závodu. Jeho zvláštností je obrovská, vzduchem vedená vracečka, která zespodu připomíná létající talíř a shora tvoří opravdu zajímavou kulisu.
Od hranic se Švýcarskem se posouváme dál k Německu, kde obzoru kralují strmé stěny Berchtesgadenských Alp s nejvyšším vrcholem našich západních sousedů – Zugspitze. Překročení Fernapassu (1 210 m) a Holzleitensattel (1 126 m) je boj mezi kolonami Němců, vracejících se domů z hor.
Nejlepší fanklub
V Innsbrucku na mne čeká velké překvápko. Najednou přede mě z háku vyrazí cyklista a křikne: „Tak co, jak se šlape, Pačáku?“ To mě dostalo. Láďa Knap se tajně domluvil s naším fanklubem doma a taky se sportovním ředitelem Jardou. Jel na noc autem, aby se k nám mohl v závodě přidat, podpořit nás a předat nám napečené dobroty od mé ženy Šárky. Na sobě má triko se vzkazy a obrázky našich dětí a taky medaili s nápisem „Ty jsi náš vítěz“.
Radost Ultra Paka Racing Teamu v cíli. Závodník se správně zaparkoval na místě pro invalidy.
Pokud jsme v tomhle závodě něco vyhráli, tak to byla soutěž ve spotřebě piva, množství nakecaných vtipů a nesmyslných hlášek a hlavně jsme jednoznačně ovládli hodnocení „Nejlepší fanklub“. Věrný packý fanoušek se pak loučí se slovy, že to triko a medaili mi dá samozřejmě až v cíli. Další motivace být tam co nejrychleji.
Poslední dvě horská stoupání Filzensattel (1 290 m) a Dientner Sattel (1 370 m), přes která se od Zell am See přehoupneme k Salcburku, mě zase baví. Sjezd z posledního sedla zvládám jen díky kofeinové žvýkačce, únava je znát.
Finiš s těžkou hlavou
Posledních patnáct kilometrů přichází krize. Od kluků dostávám informaci, že náš pronásledovatel, kterého jsme večer předjeli, je daleko za námi a že cíl je za rohem. Mozek si to samozřejmě rozkóduje jako: „Kámo, pohodička, je hotovo, kašleme na to!“ Když usínám vestoje při čurání a podlamují se mi nohy, dochází i klukům, že to bude ještě boj. Tentokrát již ryze s psychikou.
Nezbývá než si v karavanu objednat velké silné kafe. To mě staví na nohy a daří se mi přijet až před cílový Sankt Georgen. Tady na nás již čekají dva maníci na skútrech a dovádějí nás do centra. Ten, co jede přede mnou, veze i českou vlajku. Když se tak dívám na vlající prapor, dochází mi, že jsme si tu užili zase jednu pekelnou jízdu a udělali jsme i něco málo pro český sport.
Do cíle po zadním, jinak to "ultrapako" Dan Polman snad ani neumí.
Na cílovou pásku přijíždím po zadním kole, je to spontánní projev radosti. Trik, který mě baví už od dětství, prý na cílové rampě ještě nikdo nepředvedl. Objímám se s každým z kluků, díky nimž jsem na jeden zátah našlapal nejvíc kiláků a nastoupal nejvíc výškových metrů v životě. Do cíle jsme dorazili na osmém místě celkově (šestí v kategorii). V sólo kategorii dokončilo závod v limitu jedenáct jezdců, šest startujících odstoupilo.
Jsem zmáčený šáněm, je mi kosa, a tak skáču do kufru auta, kde byl můj příležitostný pelech, a valíme do penzionu. Ve sprše opírám hlavu o zeď a zase usínám vestoje. Nakonec mě ale tekoucí voda probouzí a já se přidávám k osmi zombíkům, kteří na dvoře popíjejí pivko za vycházejícího slunce. Každý z nás ještě musí vybojovat svoji cestu do postele. Ta moje se nečekaně prodlužuje na záchodě, kde usínám a spím několik minut vsedě. S odkrvenýma nohama se nakonec na to lože dovleču. A vypínám.
Daniel PolmanÚspěšný ultracyklista, novinář a spisovatel z Nové Paky je držitelem rekordu v jízdě na 24 hodin (911 km), který vytvořil v roce 2016 na Slovakiaringu. V roce 2019 dokončil jako třetí Čech 5 tisíc kilometrů dlouhý závod napříč USA – Race Across America. V roce 2020 zvládl jako první trasu nového extrémního závodu Race Around Czechia And Slovakia (RACAS) s délkou 3 540 km a převýšením 36 tisíc metrů. Trasu podél české a slovenské hranice zvládl absolvovat v čase 7 dní a 23 hodin. Průměrně za den spal jen hodinu a 20 minut, ujel přes 440 kilometrů a nastoupal přes 4 500 metrů. V červnu 2022 by se měl postavit jako první český cyklista na nejdelší silniční etapový závod na světě Red Bull Trans Siberian Extreme. Trasa vedoucí z Moskvy do Vladivostoku měří 9 100 km. Ještě předtím však pro magazín Auto DNES zavzpomínal na své předchozí odvážné akce. O svých cestách píše knížky a pořádá o nich besedy. Více na webu www.danielpolman.com, na Facebooku a Instagramu. |
