Zašlá sláva legendárních dolů v Potosí

  13:22aktualizováno  13:22
Neopomenutelnou pamětihodností jihoamerické Bolívie je město Potosí. Toto město založené na úpatí hory Cerro Rico, což lze přeložit jako „Bohatý kopec“, je s osudem této hory nerozlučně spjato. Vděčí mu za svoji existenci i bohatství. Díky bohatství místních stříbrných dolů mělo Potosí v roce 1672 přes 80 kostelů a se svými 200 000 obyvateli bylo největším městem Jižní Ameriky. Dolům v Cerro Rico vděčí Potosí, ale také za asi osm milionů černých i indiánských otroků, kteří během let 1545 až 1825 v těchto dolech zemřeli.

Podle legendy o vzácném kovu věděli již Inkové, ale jejich vladař Huyana Capac  zakázal jeho těžbu, neboť bylo prorokováno, že tento kov je určen pro někoho jiného. Podle všeho bohatství hory náhodou objevil indiánský pastevec Diego Huallpa v roce 1544, a protože nebylo možné tuto informaci udržet v tajemství již další rok se zde začalo s pravidelnou těžbou.

Nenasytnost španělských dobyvatelů po drahých kovech vedla k strašnému vykořisťováni otroků. Vrcholem bylo opatření z roku 1572, kdy otroci starší 18 let měli 12 hodinové směny a potom vůbec neopouštěli důl. Jedli i spali v něm a denní světlo spatřili až po čtyřech měsících. Není divu, že při takových podmínkách nebyla životnost těchto pracovních nástrojů dlouhá.

Stříbro bylo taveno přímo v dolech a na lamách odváženo k Tichému oceánu, buď do dnešní Limy, či do chilského přístavu Arica. Stříbro tak bylo loděmi převáženo do Španělska. Cestou se pak stávalo lákavou kořistí pro anglické a holandské piráty. Z celkové produkce dolů 20% připadalo přímo španělskému králi.

Když v roce 1825 získala Bolívie nezávislost, těžba stříbrných dolů již silně upadala. Poslední ránou pro stříbrné doly byl pokles cen stříbra v polovině 19. století. Kostely byly rozkradeny a počet obyvatelstva se snížil na dnešních 10 000 obyvatel. V roce 1952 došlo k zásadní reformě hornictví. Vznikly jakési družstevní doly, které vlastní skupiny horníků a vytěženou rudu od nich vykupovala státem kontrolovaná společnost na její zpracování.  Tento stav trvá víceméně dodnes, i když v posledních letech byli některé doly zprivatizovány.

Práce v družstevních dolech se od koloniálních dob moc nezměnila.  V nadmořské výšce 4200 m. n. m. často panují teploty po stupněm mrazem, naopak v nejhlubších patrech dolu vystupují až na 45°C. Odvětrávání dolů téměř neexistuje a světlo poskytují carbonové svítilny. Horníci při 12. hodinových směnách, za pomocí kladiva, majzlíku v lepším případě dynamitu rubou rudu. Její výtěžnost je ovšem minimální. Dnes se z ní získává především měď. Jedinou úlevou pro těžkou práci horníků je žvýkání koka lístků a objeti k hliněným soškám ďáblů (diabolos). Ty formou koka lístků, či cigaret přinášejí horníci při každém vstupu do dolů.

Privatizované doly mají sice základní odvětrávání, elektrické světlo, důlní železnici a pneumatická kladiva, přesto je jejich existence na pokraji zhroucení. Po roce 1983 kdy došlo k poklesu cen nerostných surovin, jsou postupně zavírány a Cerro Rico provrtaná množstvím štol, jako ementál je opouštěna.

Doly je možno navštívit s průvodcem jako turistickou zajímavost. I my jsme si tuto příležitost nenechali ujít. Bohužel náš průvodce celou prohlídku pojal jako emotivní ukázku tvrdého, neradostného a ubohého života místních horníků. Jejíž hlavním cílem bylo vymačkat z našich prázdných kapes co nejvíce solů.  Aniž bych chtěl v nejmenším snižovat těžké životní podmínky horníků v Potosí, musím říct, že tak vlezlou a nepříjemně pojatou prohlídku, jsem nezažil a doufám, že již nezažiji. Na druhou stranu návštěva těchto dolů, ve mne zanechala hlubokou vzpomínku a opět mi připomněla, že část světa ve které žiji patří k té bohatší a bezproblémovější. 

Autor:


Nejčtenější

Ať žijí duchové. Podívejte se, kde skřítkové a tesaři vylezli z mechu

A ještě jeden snímek z poválečných oprav chátrající památky

Vy cizáci, zmizte! Tak odháněl ze svého hradu rytíř Brtník nezvané hosty. Dnešní hrad Krakovec je ovšem na hosty dobře...

Silný žaludek a trpělivost s sebou. Na co se připravit při cestě do Indie

Hmyzí trus a znečištěný vzduch zabarvily původně bílou hrobku Tádž Mahal v...

Do druhé nejlidnatější země světa míří na přelomu roku tisíce cestovatelů. Indie je pestrobarevná a hlavně...



Proč Mars? Lidé by jednou mohli osídlit Špicberky, říká český polárník

Biolog Josef Elster je šéfem špicberského Centra polární ekologie...

Na Špicberky se biolog Josef Elster vrací už třicet let. „Studuji tu nástup života po odlednění. Má to dost společného...

Podzimní balada v Tatrách. Dokonalý výhled z Barance vyváží náročnou dřinu

Vrchol Barance

Štíty pocukrované jinovatkou, modrá obloha bez bouřek, téměř nekonečná dohlednost a námaha bez potu. To vše čeká na...

Jak fotit podzim. Mlha a nízké slunce umí čarovat, naučte se to taky

Foťte proti slunci a najděte si takovou pozici, kdy je slunce ideálně zakryto...

Podzim patří k fotograficky nejvděčnějším ročním obdobím. Zejména krajináře láká k výpadům do terénu vybarvené listí,...

Další z rubriky

Kolo, surf i naháči. Podzimní dobrodružství v portugalském Algarve

Surf: vypadá to tak lehce, ve skutečnosti je to ukrutná dřina.

Na jihu Portugalska opadla spalující vedra a nastává ideální čas pro aktivní dovolenou. Do plážové provincie Algarve,...

VIDEO: Nádherná polární záře osvítila nebe nad Finskem

Polární záře rozzářila nebe nad Finskem

Finské Rovaniemi patří mezi jedno z vůbec nejlepších míst na světě, kde se dá pozorovat polární záře. Nádherné barevné...

Podzimní balada v Tatrách. Dokonalý výhled z Barance vyváží náročnou dřinu

Vrchol Barance

Štíty pocukrované jinovatkou, modrá obloha bez bouřek, téměř nekonečná dohlednost a námaha bez potu. To vše čeká na...



Najdete na iDNES.cz