Nesmějí chybět nikde a nikdy. Slouží k pokrytí podlahy,jako závěs oddělující dvě místnosti nebo jen jako dekorace visící na stěně. Mohou být lůžkem, přehozem, přikrývkou či sedlem. Některé jsou přenosnou kaplí, posvátným prostorem, z něhož muslim několikrát denně vysílá své prosby a díky. Nomádi si z nich stavějí snadno přemístitelná obydlí.
Turka provázejí orientální (perské) koberce od narození ke smrti. Ztělesňují to, co Evropa Orientu odedávna závidí - neexistenci hranice mezi prací a odpočinkem, prostotou a luxusem. Jedinečné splynutí umění a užitečnosti, krásy a účelnosti. V kobercích je vetkána schopnost Orientu vytvořit každou věc tak, aby dokonale vyhovovala všem potřebám a nárokům, aby byla zcela podřízena užitkovosti, a přece měla jakési zvláštní kouzlo a tajemnost. Orientální koberce nechybějí na žádném tržišti, na bazaru, v uličce obchodů. Navěšené na stěnách domů útočí na oči a peněženky turistů po celém Turecku. Téměř v každé větší vesnici lze navštívit výrobní dílnu. Na okrajích měst vznikají velká obchodní centra, takové kobercové supermarkety. Jako ostatně v celém moderním Turecku se v nich lehce násilně spojují evropské standardy s místními tradicemi. Návštěva takového centra nebo staré manufaktury je pro cizince nejlepší způsob jak se nechat zasvětit do tajů kobercové symboliky a magie. Málokdo pak dokáže odejít s prázdnýma rukama. "Vázání koberců je i dnes práce pouze ruční. A výhradně ženská," vykládá při prohlídce průvodce Metin. "Stavy jsou roztroušeny po domech ve vesnici. Naše firma zadá zakázku, zajistí materiál, hotový koberec vykoupí a se ziskem prodá. V tomto středisku se mladé dívky učí jak koberce vázat. Jakási tkalcovská škola." Ve velké místnosti stojí ve dvou řadách za sebou dvanáct svislých stavů. U nich sedí mladé dívky a pracují. Soustředěně,pečlivě a poměrně rychle. Uvázat dvě až tři řady uzlů po šířce koberce, zpevnit zatkaným vazným útkem, stlouci dřevěným hřebenem a zastřihnout vlas na stejnou délku. Pořád dokola. "Tkadlena je schopna denně uvázat zhruba šest až deset tisíc uzlů, to podle zkušenosti. Nejzručnější za den zvládají až čtrnáct tisíc uzlů. Hustota koberce se pohybuje od pěti set u vlněných přes dva tisíce u bavlněných až k pěti tisícům uzlů na decimetr čtvereční u nejjemnějších hedvábných. To znamená, že koberec metr krát metr váže žena zde v dílně přibližně měsíc," ohromuje Metin zákazníky čísly. Dvě stě dolarů za metr čtvereční bavlněného koberce se pak vůbec nezdá mnoho. Na závěr exkurze jsou zákazníci uvedeni do předváděcí místnosti a dostanou skleničku ostřejší rakie nebo tureckého čaje. Módní přehlídka koberců začíná. Pomocníci přinášejí, rozbalují, natáčejí a zase rolují nádherné koberce. "A nemyslete si," říká Metin s potutelným úsměvem, "máme tu i koberce létající!" Pomocník zručným pohybem vyhodí do vzduchu menší koberec, jenž se pak rotující snáší pomalu k zemi. Chcete-li si však nikým nerušeni a bez závazků vychutnat chůzi po ručně vázaném koberci, navštivte kteroukoliv mešitu. Nebudete-li obtěžovat modlící se muslimy,můžete bosýma nohama dosyta vstřebávat teplo koberci vystlané podlahy a měkkost každého došlápnutí. Možná se pak rozeběhnete k nejbližšímu obchodníkovi.
Turka provázejí orientální (perské) koberce od narození ke smrti. Ztělesňují to, co Evropa Orientu odedávna závidí - neexistenci hranice mezi prací a odpočinkem, prostotou a luxusem. Jedinečné splynutí umění a užitečnosti, krásy a účelnosti. V kobercích je vetkána schopnost Orientu vytvořit každou věc tak, aby dokonale vyhovovala všem potřebám a nárokům, aby byla zcela podřízena užitkovosti, a přece měla jakési zvláštní kouzlo a tajemnost. Orientální koberce nechybějí na žádném tržišti, na bazaru, v uličce obchodů. Navěšené na stěnách domů útočí na oči a peněženky turistů po celém Turecku. Téměř v každé větší vesnici lze navštívit výrobní dílnu. Na okrajích měst vznikají velká obchodní centra, takové kobercové supermarkety. Jako ostatně v celém moderním Turecku se v nich lehce násilně spojují evropské standardy s místními tradicemi. Návštěva takového centra nebo staré manufaktury je pro cizince nejlepší způsob jak se nechat zasvětit do tajů kobercové symboliky a magie. Málokdo pak dokáže odejít s prázdnýma rukama. "Vázání koberců je i dnes práce pouze ruční. A výhradně ženská," vykládá při prohlídce průvodce Metin. "Stavy jsou roztroušeny po domech ve vesnici. Naše firma zadá zakázku, zajistí materiál, hotový koberec vykoupí a se ziskem prodá. V tomto středisku se mladé dívky učí jak koberce vázat. Jakási tkalcovská škola." Ve velké místnosti stojí ve dvou řadách za sebou dvanáct svislých stavů. U nich sedí mladé dívky a pracují. Soustředěně,pečlivě a poměrně rychle. Uvázat dvě až tři řady uzlů po šířce koberce, zpevnit zatkaným vazným útkem, stlouci dřevěným hřebenem a zastřihnout vlas na stejnou délku. Pořád dokola. "Tkadlena je schopna denně uvázat zhruba šest až deset tisíc uzlů, to podle zkušenosti. Nejzručnější za den zvládají až čtrnáct tisíc uzlů. Hustota koberce se pohybuje od pěti set u vlněných přes dva tisíce u bavlněných až k pěti tisícům uzlů na decimetr čtvereční u nejjemnějších hedvábných. To znamená, že koberec metr krát metr váže žena zde v dílně přibližně měsíc," ohromuje Metin zákazníky čísly. Dvě stě dolarů za metr čtvereční bavlněného koberce se pak vůbec nezdá mnoho. Na závěr exkurze jsou zákazníci uvedeni do předváděcí místnosti a dostanou skleničku ostřejší rakie nebo tureckého čaje. Módní přehlídka koberců začíná. Pomocníci přinášejí, rozbalují, natáčejí a zase rolují nádherné koberce. "A nemyslete si," říká Metin s potutelným úsměvem, "máme tu i koberce létající!" Pomocník zručným pohybem vyhodí do vzduchu menší koberec, jenž se pak rotující snáší pomalu k zemi. Chcete-li si však nikým nerušeni a bez závazků vychutnat chůzi po ručně vázaném koberci, navštivte kteroukoliv mešitu. Nebudete-li obtěžovat modlící se muslimy,můžete bosýma nohama dosyta vstřebávat teplo koberci vystlané podlahy a měkkost každého došlápnutí. Možná se pak rozeběhnete k nejbližšímu obchodníkovi.
