Velkomeziříčský zámek zdědil počátkem dvacátého století hrabě František Maria Harrach. Roku 1909 se v blízkém okolí konaly velké vojenské manévry. Cvičení se zúčastnil rovněž následník trůnu – František Ferdinand d´Este. Tomu Harrach zajistil komfortní zázemí zdejšího sídla.
Oba urození pánové si padli do noty. Hrabě Harrach se záhy stal následníkovým pobočníkem. Později se společně vydali na nešťastnou cestu do Sarajeva, kde František Ferdinand d´ Este taktéž vykonal inspekci při armádních manévrech.
Navenek se zdálo, že vše proběhne bez komplikací. Hrabě Harrach poskytl následníkovi trůnu svůj luxusní kabriolet. A arcivévodu osobně doprovázel při jeho osudové jízdě Sarajevem. Když u nároží vedle Latinského mostu Gavrilo Princip vypálil smrtící střely, hrabě Harrach pohotově vytáhl batistový kapesníček a následníkovi trůnu otřel zkrvavené rty.
Bílý kapesník s drobnými nahnědlými skvrnami zaschlé krve, která odstartovala válečné běsnění, byl poté zasazen do robustního skleněného stojanu. Ten evokuje staré církevní relikviáře, avšak bez jakýkoliv dekorací. Masivní sklo pouze pietně vroubí černé orámování se symbolem kříže a nápis „arcivévoda František Ferdinand, Sarajevo 28. června 1914“.
Zatímco Harrachův kabriolet dnes zdobí prostory Vojenského historického muzea ve Vídni, kapesníček s první prolitou krví první světové války spatří návštěvníci během prohlídky velkomeziříčského zámku.
Bílá paní i zapomenutý most
Kromě unikátní relikvie a připomínky sarajevského atentátu představí zdejší prohlídkové trasy také obytné místnosti vybavené dobovým mobiliářem i bohaté sbírky muzea. Nynějšímu půvabnému zámku předcházel středověký hrad. Ten patřil k nejstarším na Moravě. Dochovala se z něj síň s úchvatnými freskami.
Zámek ve Velkém Meziříčí. Původně se tu tyčil hrad, který dohlížel na obchodní komunikaci mezi Brnem a Jihlavou.
Samozřejmě, že zámeckými chodbami v noci brouzdá „bílá paní“. Zdejší přízrak patří duchu šlechtičny Marie Eleonory z Quastally a Sabionetty. Ta zemřela ve věku třiceti let. Nešťastně upadla pří jízdě na koni. Současně jí noha zůstala zaklíněna ve třmenu. A kůň ji poté usmýkal. Bílá paní prý v noci obejde tiché interiéry a pak se z balkónu vrátí zpět do hrobky.
Vedle zámku začíná rozlehlý park. Na jeho konci, skoro až u dálnice, chátrá pod korunami stromů dřevěný krytý most, který původně spojoval břehy Oslavy v Krásněvsi. I historické centrum v podhradí, přesněji v podzámčí, pozitivně překvapí. Tady už z nádherné starobylé zástavby čiší duch poetické atmosféry rázovitých městeček jižní půle Českomoravské vrchoviny a přilehlých oblastí Rakouska. Těm sice zcela jasně udává tón Telč se Slavonicemi, nicméně ani Velké Meziříčí se neztratí.
Kadibudka vedle zvonů
Náměstí krášlí vyšperkovaná radnice, kde se v klenutých prostorách mázhausu zkrášlených freskami nachází infocentrum. Radnici pak sekundují reprezentativní měšťanské domy s renesančními sgrafity. Rázovitý kolorit náměstí doplňuje barokní kašna i sloup se sochou svatého Jana Nepomuckého a malý parčík, jehož čisté lavičky bez pobudů vábí k odpočinku. Okolo korzují hlavně místní. Turisté zůstávají zanedbatelnou menšinou.
Uvnitř radnice se nachází gotický dřevěný strop, který sem byl přenesen ze zbořené hospody. Teď zdobí zasedací místnost.
Tajuplným nádechem rezonují boční uličky i dvorky. Tady se našlo místo pro obchody a menší podniky. Mně padla k srdci útulná stylová kavárna ihned vedle radnice.
Lomené gotické portály u některých budov prozrazují, že jejich kořeny sahají do středověku. A dlouhá historie též doprovází kostel svatého Michala, jehož interiér ukrývá sochu „Velkomeziříčské Madony“. Nechal jsem se namotivovat k výstupu na kostelní věž. Vyhlídka mile potěšila. Kdo však zatouží zdolat větší výšiny, vyšvihnout se nad úroveň dálničního mostu, a pozorovat celé město kompletně z ptačí perspektivy, ten ať zkusí blízkou rozhlednu na Fajtově kopci.
Pohled z chrámové věže
Nahoře ve věži, vedle vstupu na ochoz, se původně nalézal byt věžníka. O patro níže, bezprostředně u zvonů, si věžník na dřevěné plošině choval kozu. A jak řešil nutnou potřebu? K ní sloužil suchý záchod. Přímo uvnitř věže. Také vedle zvonů. Proto tu kromě otepí slámy a figuríny kozy spatříte i kadibudku.
Katovna za řekou
Při pohledu z věže oko zaznamená areál židovského hřbitova. A u okraje městského jádra se dochovaly pozůstatky židovské čtvrti se dvěma synagogami. Stará synagoga pochází ze 17. století a zdobí ji zajímavý portál. Nová synagoga nese letopočet 1870.
Občas virtuální prostředí rozčísne výkřik, který se opovržlivě pozastavuje nad skutečností, že Nová synagoga slouží jako krytá tržnice. Poté standardně následuje debata a rychlý rozsudek – „jak je toto možné“ – doprovázený zuřivým spíláním lidem, úřadům, „čecháčkům“ atd. Takové sebemrskačství je však úplně zcestné. I městský úřad si je tohoto stavu vědom a v infomateriálech uvádí, že budovu vlastní Židovská obec Brno. Tudíž jde o jednoznačný interní vztah zcela legitimního vlastníka a nájemce.
Dvojice velkomeziříčských synagog: cihlová Nová a vedle ní Stará. Mezi nimi se ještě dochovaly zbytky třetí svatyně – Malé synagogy.
Stejně tak mohou vyvolat pozdvižení drátěné koše s lacinou obuví či textilem v chodbě noblesního renesančního paláce bývalého luteránského gymnázia. Palác je ale velice citlivě opraven, koše každý večer zmizí a jeho umělecká i architektonická hodnota není nijak dotčena.
Jihovýchodní okraj starého jádra uzavírá skromná Dolní brána se zbytky hradeb. Za ní se otevře pohled na místo, které darovalo městu jméno – a to soutok dvou řek, Oslavy a Balinky. Na druhé straně, podle dobových zvyklostí kus cesty od dřívějšího opevnění a úplně stranou, se krčí budova bývalé katovny. Obydlí mistra popravčího bývá příležitostně zpřístupněno v rámci dnů otevřených dveří.
Může se hoditPoklad lítého válečníka Jak se tam dostat Klenot středověku |
