Strategický ropovod BTC (z Baku přes Tbilisi do tureckého Džejhanu) začíná v rafinérii u městečka Sangačal

Strategický ropovod BTC (z Baku přes Tbilisi do tureckého Džejhanu) začíná v rafinérii u městečka Sangačal | foto: Jiří Sladkýpro iDNES.cz

Zakletá země ropou požehnaná, kde si 'vylámal zuby' i Kožený. Ázerbájdžán

  • 13
Ázerbájdžán – donedávna nejméně známá a možná také nejméně srozumitelná ze tří zakavkazských zemiček, daleko za Gruzií a Arménií. Zakletá země, v níž nepochodil ani mistr privatizačních triků Viktor Kožený. Nastražená síť orientálních intrik byla nad jeho síly a volný pád harvardského impéria začal právě tady.

Ázerbájdžán balancuje na křehké hranici mezi nejvýchodnější Evropou a hlubokou a temnou Asií. Jestliže v Gruzii a Arménii může mít Evropa chvílemi navrch, tady je asijská pěst rozhodně silnější: rychle vykvašená oligarchie ovládá všechny kohouty penězovodů, na druhé straně dlí masa faktických poddaných uvyklá poslušnosti a vynucené skromnosti.

Snad právě proto se návštěvník nestačí divit, a to nejen krásám Malého a Velkého Kavkazu, zvláštnostem bahenních sopek a nadčasovosti prastarých skalních rytin. Ropa vyvěrá a proudí rourami do ciziny, mercedesy plní ulice v Baku, ale většina obyvatel zůstává v roli pouhých pozorovatelů. Donedávna byl oříšek dostat se sem legálně, bez konexí a bez tučného dolarového konta.

Východní Kavkaz. K modernímu centru velkoměsta patří obří sochy – monumenty kultu osobnosti klanu Alijevů, už druhé desetiletí vůdců této zvláštní země

Raději se stanem

Největší ze zakavkazských států k sobě láká návštěvníky teprve v posledních letech. Turisté ovšem přicházejí v jistém ohledu pozdě, dlouho před nimi se tu pevně zabydleli vyslanci mezinárodních investorů. Cenová hladina nasazená na šekové knížky a kreditní karty bohatých světoobčanů je někdy víc než jen vadou na kráse. Sehnat v hlavním městě nocleh pod 500 korun za osobu bývá docela fuška.

A nejinak tomu je i na venkově, kde se ubytování v soukromí jaksi neujalo. Kombinace stanu, náhodných pozvání a ojedinělého placeného noclehu „evropského“ typu zůstává proto asi tou nejefektivnější cestou, jak se s touhle daností vypořádat. Naštěstí cenový boom se týká jen hotelů. Ceny potravin, jízdného a spousty dalších služeb tu nepřevyšují naše zvyklosti ani možnosti.

Východní Kavkaz. Symbol příslušnosti k mocným. Množství mercedesů v ulicích Baku pozoruhodně koreluje s rostoucími vrstvami chudiny

Kavkaz

Ázerbájdžán není jen kavkazská divočina, byť čtyřtisícové hřebeny nabízejí bez nadsázky víc než pouhou romantiku. Také jistou míru nebezpečí. Rozmařilé kavkazské počasí může udeřit docela neočekávaně i uprostřed horkého léta.

A o místních středoasijských ovčácích toho bylo napsáno taky dost. Psiska velikosti a vzhledu menšího lva s obrovskou huňatou hlavou nechodí na vodítku a pokud se rozhodnou zaútočit, málokdo a máloco jim v tom zabrání. Pastevcův hvizd se v takovém případě stává rajskou hudbou, ale také fatální hádankou. Zabere, nezabere?

Ázerbájdžán. Nejlepší slunečnicová semínka, ale i velkou část dalších potravin, přivážejí náklaďáky z ruského Předkavkazska

Nejlepší slunečnicová semínka, ale i velkou část dalších potravin, přivážejí náklaďáky z ruského Předkavkazska

Ázerbájdžán. Baku. Bylinky, nejen léčivky, ale i koření a zelenina. Na venkově zužitkují co se dá. Bez samozásobitelství by byl život v Ázerbájdžánu ještě těžší

Bylinky, nejen léčivky, ale i koření a zelenina. Na venkově zužitkují co se dá. Bez samozásobitelství by byl život v Ázerbájdžánu ještě těžší

Odlehlá, desítky kilometrů dlouhá údolí na obou stranách pohoří obývají rozmanitá etnika, co dolina, to trochu jiný jazyk a zvyklosti. Archaický svět horských aulů se příliš nezměnil ani v sovětských dobách, ani v časech, které je vystřídaly. Život tu stále ještě probíhá docela jinak než na bakuských bulvárech a tradiční kavkazská pohostinnost je pojem, ke kterému je sotva co dodat.

Ázerbájdžán. V kakvazských horských aulech se čas měří trochu jinak než v kosmopolitním Baku

Staré Baku

Za čím se ještě vydat do Ázerbájdžánu? Určitě i za historickými památkami. I když jen pouhé dvě z nich patří na seznam Světového dědictví UNESCO, po celé zemi se zachovalo mnoho dalších z různých historických období. Od přímořských hradů na poloostrovu Abšeron, přes útulky karavan z dob Hedvábné stezky, skalní hrobky až po sakrální komplexy a paláce islámských vladařů.

K nejstarším patří ohňové chrámy vyznavačů zoroastrismu, víry, která se u Kaspického moře rozšířila z tehdejší Persie a přetrvala až do nástupu islámu v 7. a 8. století.

Historické centrum Baku, opevněné Ičeri Šeher (Vnitřní město) se záhadnou Qiz Qalesi (Dívčí věží), se sice poněkud ztrácí v lesku mercedesů a rychle rostoucích sídel zakavkazských ropných „šejků“ (sídlí tu např. Azerpetrol, nejmocnější ropný gigant), ale z původně středověké atmosféry toho zůstalo ještě dost.

Jen na návštěvu širvánšáhovského paláce je třeba se připravit. Na rozdíl od jiných přepychových rezidencí ve světě islámu, obkládaných pestrými kachlemi, ústřední komplex uprostřed městských hradeb je vyvedený v kameni – v jediném, světlém pískovém odstínu. Se spoustou kamenořezeb, ale bez typických islámských mozaikových vzorů, jaké známe třeba z Maroka, Uzbekistánu nebo Íránu.

Ázerbájdžán. Baku. Rozlehlé plochy kolem stanic metra se v postsovětské éře změnily v lidové tržiště

Obrazárna pod širým nebem

Kdo se v kosmopolitní ázerbájdžánské metropoli bude cítit poněkud stísněný, může vyrazit na jih. Jen hodinu jízdy autem za městem najde snad ještě poutavější klenot UNESCO: gobustánské rytiny v kameni.

Gobustán je svého druhu unikátem – pradávná sídelní krajina, kterou lidé obývali nepřetržitě deset tisíc let. To nejcennější, co po nich zůstalo, nejsou obvyklé archeologické nálezy, ale obrazárna ve skalním labyrintu. Dodnes tu bylo nalezeno tisíc kamenů s šesti tisíci petroglyfy, z nichž některé jsou přímo monumentální, měří až 9 metrů.

Na takový klenot si je třeba udělat víc času. Nespokojit se s prohlídkovým okruhem, který soustřeďuje jen zlomek skutečného pokladu polopouštních hor a náhorních plošin. Dvouhodinový výlet s náhodně najatými taxikáři, při kterém našinec ještě narychlo „shlédne“ půvaby nedalekých bahenních sopek, opravdu nestojí za požadované peníze (obvyklá sazba kolem 20 dolarů).

Ázerbájdžán. Petroglyfy staré tisíce let. Dnes historická a kulturní památka světové úrovně, kterou se zapsal Gobustán do listiny World Heritage UNESCO.

Do Gobustánu se dostanete snadno. Z Baku lze využít až nicotně levný, ale nesmírně pomalý vlak, nebo rychlejší, kapánek dražší autobus. Ze stejnojmenného městečka na pobřeží je to asi 5km k muzeu pod temenem vrchu Bejuk Daš.

Malá muzejní expozice vznikla přímo na nejvyšší terase stolové hory. Prohlídkový okruh trvá asi hodinu a stojí 3 manaty (75 korun). Zahrnuje četné jeskyně a desítky kreseb, ale zdaleka ne všechny. K průzkumu celé rezervace je třeba několika dní. Léto není nejvhodnější doba pro návštěvu. Ve vnitrozemí panují pravidelně teploty nad čtyřicítkou a nikde nablízku není voda, natož restaurace.

Ázerbájdžán. Nardi – lidová zábava (obdoba středověkých vrchcábů). Hraje se vždy a všude

Úskalí a přednosti cestování

Příměstské, ale i dálkové cestování usnadňují maršruty. Bystrá vozítka, obvykle mikrobusy Fiat nebo Ford pro dvouciferný počet cestujících, se objevila až v postsovětských časech a nahradila dosluhující maďarské Ikarusy. Jedou, až se naplní, jedno za druhým bez jízdního řádu. Největší přínos přinášejí při cestách v okolí metropole. Za pár desítek qəpiků (5-10 korun) se lze dostat ze vzdálenosti 20-30m až ke stanici metra. Hodina jízdy tak vyjde na necelou desetikorunu.

V Baku musíte vyzkoušet podzemní dráhu. Hlavně proto, že jízda metrem je položkou v řádu několika korun. Metro samotné příliš nenadchne, Pražanům důvěrně známé stanice i tytéž vagony z moskevského Mytišči, jako u nás masa reklam, jen po jezdících schodech se neběhá.

Snad jen stanice Nizámí se vymyká mozaikami s poetickými výjevy z ázerbájdžánského dávnověku, ale i to je slabý odvar skutečného umění, tak jako celé metro je pokleslou variací na sovětsko-ruské téma. Zato všudypřítomní policisté neopomenou zkontrolovat kohokoliv, kdo se vymyká průměru, což pro cizince s batohy platí bez diskuzí.

Pozoruhodnou zkušeností je jízda vlakem, zvlášť nočním dálkovým „rychlíkem“: mužici zalezlí na pryčnách jako v podpalubí, toť oživlé obrazy ruských klasiků. Vodka teče proudem, čaj se roznáší „dobytčákem“, zavarka z termosky dolitá horkou vodou ze samovaru.

K nejpodnětnějším patří ovšem jízdy gruzavikem – náhodně stopnutým náklaďáčkem, třeba tím, kterým zdejší kočovníci vezou výbavu na letní pastviny. Čím delší jízda, tím lepší. Už jen ty zážitky! V kabině i na korbě se střídáme s lidmi i stády. Rozmlouváme o tom, jak se letos tráva opozdila, pastuchovy dcerky prohánějí drůbež uniklou z krabic, ovce trpělivě postávají a štěněti nezbývá nic jiného než krotit svou zvědavost, protože pustit se mezi ocasy a nohama ovcí je příliš nebezpečné dobrodružství.

Při jiné jízdě jsme na korbě jen my a býk, kterého vezou na porážku. Trauma, které co chvíli padá i na nás. Jindy se vezeme sami, všechna zvířata už odvezli a zbyla po nich jen sláma...

Ázerbájdžán. Kaspické pobřeží má daleko k průmyslovým plážím španělského nebo italského Středomoří

Pozvání na čaj

Tradičním nápojem v Ázerbájdžánu je čaj. Byť bojuje o přízeň s vodkou a nejnověji s pivem, jako nejlidovější nápoj stále funguje na venkově. Čajchana (çayxanə) se samovary a okovanými čajníky - pojmenování místa, kde se podává čaj - má nádech Orientu. V kosmopolitním Baku ovšem jinde běžné slovo vzbuzuje lehký úsměv, asi jako byste se na pražském Zlatém kříži ptali po ubytovně.

V čajchaně se odehrává veřejný život, alespoň ten mužský, neboť ženy do čajoven zpravidla nechodí. Čaj je v Ázerbájdžánu symbolem vřelé pohostinnosti, podobně jako na Moravě víno či slivovice.

Pozvání na čaj není setkáním na čtvrt hodiny. Podle místního zvyku hostitelé čaj neustále dolévají, takže se i náhodné posezení pořádně protáhne. Čaj se podává v konvičkách (čájnik) a nalévá do malých sklenek. Obvykle nestojí čajník víc než 40 kapiků (qəpik), čili 10 korun, lze z něj vydobýt 6 až 7 malých sklenek. Jednotkou osvěžení pro dvě osoby je tak jeden čajník, usednout k menšímu množství lze považovat za výstřednost.

Ázerbájdžán, beraní hody

Beraní hody

Východní Kavkaz. Docela jiný obrázek, než obvykle patří k nejvyšším evropským (ale spíš už asijským) velehorám

Východní Kavkaz. Docela jiný obrázek, než obvykle patří k nejvyšším evropským (ale spíš už asijským) velehorám

Přátelští policisté

Zkušenosti z putování tak zvláštní zemí jsou k nezaplacení. Bloudíte krajinou a sídly, v nichž se zastavil čas, i když ne tak docela. Jen je to čas jiný, čas sovětský, který se dosud nepřetočil a z něhož nezůstala jen neodbytná ruština.

Cesta Gulliverova mezi žebráky a mercedesy. Silné džípy brázdí asfalt i kamenitá řečiště a jejich řidiči v černých brýlích si bezstarostně užívají bohatství a svobodu: „V Ázerbájdžánu nikdy nebylo líp, poprvé se nemusí pracovat,“ dozvíte se od rozesmátých šoférů.

Ázerbájdžán. Vízum dostanete na letišti, ale chce to trochu zdravého sebevědomí a risku při zvídavých otázkách zpoza okénka

Vízum dostanete na letišti, ale chce to trochu zdravého sebevědomí a risku při zvídavých otázkách zpoza okénka

Ázerbájdžán. S maršrutkami se dostanete skoro kamkoliv. Zatímco v hlavní městě slouží jako velmi levné taxi, při cestách do odlehlých míst ceny rostou nad naše zvyklosti

S maršrutkami se dostanete skoro kamkoliv. Zatímco v hlavní městě slouží jako velmi levné taxi, při cestách do odlehlých míst ceny rostou nad naše zvyklosti

Jako by se zástupy ošuntělých mužíků a chumly pestře zdobených ženštin přisáli k ropnému kohoutku stejně pevně a nepřejícně jako ti vyvolení.

„Je to mafie“, potvrzují všichni ti, kteří k nim nepatří. „Všechno naše bohatství mizí v jejich kapsách“.

Tam, kde rychlé peníze určují moc, daří se rodinným klanům, podpořenými rozbujelými houfy v uniformách. Ale přemíry policistů není třeba se bát. V širokých kulatých čepicích mají blízko k sovětským oficírům, zvědaví a přátelští, profesionalitu mísí s žoviálností, ale cizincům neuškodí. Alespoň se zdá, že to nejhorší zkorumpované období už v Ázerbájdžánu pominulo - neuplácíte, nemusíte. Dokonce poradí, když se zeptáte, a kdyby času bylo, přikývli byste na všechna ta pozvání.

může se hodit Přestože jedinou z priorit naší zahraniční politiky je zlepšení vztahů s Ázerbájdžánem, dostat se do Baku stále není jednoduché. Pro běžného turistu je těžké i značně zdlouhavé získat vízum při pozemní cestě, takže zbývá letecké spojení. I když ani tento způsob není bez záruky, pravděpodobnost, že návštěvník obdrží při příletu vízum, je vysoká. Vízum zakoupené na letišti v Baku obvykle platí 30 dní. Mapy © Google