Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Zakarpatská Ukrajina: místo, které vám učaruje...

  10:33aktualizováno  10:33
Kdysi to bylo území náležící k Československé republice. Pak se něco stalo a najednou bylo všechno jinak. Není ale vzácností, že lidé vzpomínají a je nemálo těch, kteří pamatují světlé období svých dějin. A když nepamatují, alespoň slyšeli vyprávění svých rodičů nebo prarodičů.

Zakarpatská Ukrajina - Seníky nad Koločavou | foto: David HainalliDNES.cz

Toulání po poloninách Podkarpatské Rusi skýtá netušené možnosti a díky příbuznosti a podobnosti jazyka je více než snadné navázat kontakt a dozvědět se něco málo ze způsobu života, zvyků a obyčejů místních obyvatel ...

Turistika po Zakarpatské Ukrajině

Území Zakarpatské Ukrajiny je sice rozlohou nevelké, ale zato z velké části hornaté a turistice a toulání v horách přímo zaslíbené. Tuto skutečnost pochopili už členové Klubu Českých turistů, kteří zde za první republiky budovali systém značených cest a horských chat.

Památky na toto "orientačně snadné období“ jsou v horách a lesích stále patrné. Na turisticky atraktivních a hojně navštěvovaných místech je v současné době obnovováno značení a v oblasti kolem Pitroše, Goverly a Pop Ivanu se dokonce platí vstupné do příhraničního prostoru.

Přesto toulání v těchto nebetyčných horách stojí opravdu za tu námahu. O úsměvné a poučné zážitky také není nouze.

Zakarpatská Ukrajina
Jezero Nesamovite a Turcul

Čorna Kleva, mlha, bloudění, houslový koncert a medvěd

Z vesničky Čorna Tisa pomalu stoupáme obtěžkáni batohy na hraniční hřebeny v okolí Čorné Klevy. Pomalu, ale jistě se noříme do mlhy, která houstne tak, že by se dala krájet. Naštěstí nás nečeká dlouhý výstup. Nevysoko nad vesnicí je komplex salaší, pitná voda a skvělé místo na táboření.

K večernímu táboráku usedáme společně s místními pastevci a několika neodbytnými krávami, které nám neustále lezou do stanů. Po úvodních zdvořilostních frázích, nutném představování a několika stakanech vodky se rozhovor stáčí na mnohem zajímavější témata.

„Ty, Davide“, obrací se na mě Vasil, „byl jsi na vojně?“

„Ne, zaprvé ještě studuji, a za druhé, jako každý správný tělocvikář mám odklad kvůli zdravotním problémům“.

„Jó, státní kripl!“ Směje se Vasil, „to já byl tři roky v Afgánistánu a tady kamarád tam byl dokonce čtyři roky. Udělal průšvih a musel si to prodloužit“.

"V Afgánistánu? “Udiveně zvedáme hlavy, „to muselo být drsný, co?“

„Nemazlili se s námi. Nejvíc mi vadilo, že jsem se za celou tu dobu nedostal domů. To bylo nejhorší,“ posteskl si Vasil.

Další hovor se chvíli točí kolem zbraní, politiky a krásy žen. Najednou se ozvala kamarádka s nejméně vhodným dotazem: „Jsou tu medvědi?“

Vasilova tvář se rozjasní: „Jasně, že jsou! Jsou jich tu mraky“, a pobaveně pozoruje hrůzu v očích některých členů naší skupinky. S citem dramatičnosti dodává: „No, zrovna včera nám tu medvěd roztrhal krávu! Jestli se chcete podívat, leží asi 300 m pod salaší, kousek za pramenem, kam chodíte pro vodu“.

V tu chvíli je po příjemném posezení u ohně. Marně se snažím vysvětlit, že medvěd hnědý, čili Ursus actor, je neškodný a v podstatě plachý živočich. Pro vodu se od té chvíle nikomu moc nechce a kamarádi navrhují držet v noci hlídky.

Zakarpatská Ukrajina
Houslový koncert v salaši pod Čornou Klevou

Ráno se probouzíme do mlhy a deště. Vyrážíme směrem, kde tušíme Čornou Klevu. Cestu jsme samozřejmě nenašli, ale zato jsme narazili na malou polorozpadlou salaš. Vítá nás další válečný veterán se svými dvěma syny.

„Odkud jste a kam máte namířeno,“ zní první otázka.

Zakarpatská Ukrajina

  • Historie Zakarpatské Ukrajiny je dávná a velmi pohnutá. První skromné doklady o osídlení pocházejí z doby kamenné. V průběhu devátého století se zde usídlili Slované a od počátku století desátého již podstatnou část dnešního území Zakarpatské Ukrajiny.
  • od konce desátého století však začali území postupně ovládat Maďaři. Bezohledný maďarský útlak vedl k několika povstáním, které společně s následky po tureckých válkách vedly k naprostému hospodářskému krachu země a i když se uherská vláda pokusila v průběhu 19. století o základní reformy, zemi to příliš nepomohlo.
  • Neúnosné sociální a ekonomické podmínky vedly k vlně emigrace Rusínů do USA. Právě tito emigranti se později v roce 1919 zasloužili významnou měrou o pozdější připojení k Československu.
  • Pro Zakarpatskou oblast tak začalo jedno z mála "světlých“ období dějin. Byly zahájeny rozsáhlé hospodářské, politické a kulturní reformy.
  • Po mnichovském diktátu získala Podkarpatská Rus dlouho slibovanou autonomii, ale již v listopadu 1938 bylo nuceno okleštěné Československo podstoupit její jižní část Maďarsku.
  • Až do konce druhé světové války byla země okupována maďarskými vojsky a na podzim roku 1944 bylo území obsazeno Rudou armádou. Po zmanipulovaných volbách byla Podkarpatská Rus připojena k Ukrajinské socialistické republice.
  • V roce 1991 se Sovětský svaz rozpadl a bývalá Podkarpatská Rus se stala Zakarpatskou částí Ukrajiny.
  • V prosinci roku 1991 proběhlo v Zakarpatské oblasti referendum, v němž se 78% voličů vyslovilo pro autonomii oblasti. Tento požadavek však nebyl zakotven v novelizované ústavě z roku 1996.

„Jsme z Čech a rádi bychom na Čornou Klevu a pak na Jablonický průsmyk. Jen jsme ztratili cestu a nevíme, jak se tam dostat“.

„Z Čech? To je skvělé,“ potěšeně nás s širokým úsměvem plným zlatých zubů vítá Sergej a dodává, „na Čornou Klevu vás dovede můj syn, není to daleko a dál už pak trefíte sami. Teď pojďte dál, zrovna děláme sýr.“

Noříme se do nitra potemnělé salaše plné štiplavého kouře. Stěny jsou ze smrkové kulatiny, na zemi leží hrubě opracované fošny a v zadním rohu je otevřené ohniště. V rohu stojí dvě palandy a tím výčet skromného vybavení salaše končí.

Nad ohništěm visí veliký kotel s čerstvě nadojeným mlékem. Dostáváme ochutnat tři dny starý sýr. Kulinářský zážitek!

„Jak vlastně připravujete sýr?“ Ptám se.

„Je to jednoduché“, popisuje Sergej. „Mléko zahříváme nad ohněm a sbíráme syrovátku. Vznikne trochu hutnější hmota podobná tvarohu. Tu pak stloukáme, hněteme a věšíme do těchto režných pytlů“, ukazuje ke stěně u vchodu, kde visí několik vaků, ze kterých kape voda. „Přidáváme trochu octa a pak nakládáme do solné lázně.“

Poučeni o výrobě sýra vkládáme do úst další kousek. Kluci najednou odkudsi vytáhli housle a začali hrát. Fascinovaně posloucháme tóny ukrajinské lidovky a vůbec nevadí, že nástroje mají svůj hudební zenit dávno za sebou. Vždyť by v tomhle vlhku stejně ani nešly naladit!

Plni nových zážitků vedeni průvodcem stoupáme na Čornou Klevu. Pod vrcholem začínáme nacházet staré hraniční patníky a spoustu zrezavělých drátů.

Na lesní cestě před Jablonickým průsmykem najednou slyším nechápavá kamarádova slova: „Ty, to si snad někdo dělá srandu?! Není to stopa zvířete, na které myslím, že ne?!“

„Jo, máš pravdu“, reaguju, „je to stopa medvěda a to docela velkého!“ Fotografové vytahují své stroje a začínají hledat nejlepší, nejzachovalejší a hlavně nejprůkaznější stopu. Medvěd šel po „naší“ cestě asi 2 km a pak z ní odbočil do hlubokého lesa. Stopování tak skončilo, aniž bychom obávanou šelmu zahlédli.

Na Jablonickém průsmyku jsme doplnili zásoby a příjemně naplnil žaludky v místní stylové kolibě. Není totiž nad zasloužený lahodný skopový šašlik.

Zakarpatská Ukrajina
Mladý bača na Pop Ivan

Polonina Boržava, dojení ovcí a koz a jaderný fyzik

Dalším vděčným cílem může být např. Boržavská polonina. Je to nedlouhý pohodlný odlesněný hřeben, který je možné bez větších obtíží přejít za dva dny. Utábořili jsme se na hřebeni kousek nad hranicí lesa. Kolem šesté hodiny večer se přes tábořiště vracel bača se svým stádem.

„Máte chuť na čerstvé mléko?“ Zeptal se a dodal: „Jestli máte zájem, tak asi za tři čtvrtě hodiny začneme dojit“. Kdo by nechtěl a tak jsme vyrazili hned za stádem.

U ohrady pro ovce a kozy stál jen jednoduchý přístřešek, úplně nechráněný před nepřízní počasí, otevřené ohniště s velkým kotlem. Bačové zatím nahnali ovce do malé ohrádky.

„Kolik vlastně máte ovcí a koz?“ zvědavě se ptám.

„Dohromady je jich 300“:

„Jak často dojíte?“

„Tak podle potřeby, většinou ale třikrát denně.“

Jsem docela překvapený. Zkušenost, kterou máme např. z Rumunska je úplně jiná. Rumuni sice nemíchají dohromady ovčí a kozí mléko, jako pastevci v této salaši, ale většinou dojí jen jednou denně. Rychlost, se kterou dokázali tito milí a pozoruhodní lidé pracovat, byla opravdu obdivuhodná. Za půl hodiny měli po práci a mohli se věnovat dalšímu zpracovávání nadojeného mléka.

Zakarpatská Ukrajina
Salaš pod boržavskou poloninou 

Druhý den překonáváme zbytek hřebene a scházíme do vesničky Kvasy. Při čekání na autobus se u nás zastavila stařenka s nůší plnou slámy. „Dobrý den“ pozdravila: „odkud jste, mohu-li se zeptat?“ a nechápavě pozorovala naše velké batohy.

„Dobrý den“, odpovídáme, „jsme z Čech a většina z nás pochází z Brna nebo blízkého okolí“.

„To je náhoda! Já mám syna a ten zrovinka pracuje v Brně na stavbě, dělá tam přidavače.“

„Co se stalo, že musel odjet tak daleko za prací? Tady by se neuživil?“, zvědavě se ptáme.

„Neuživil. Práce je málo a je špatně placená. A víte, co je nesmutnější?“, ptá se stařenka.

„Ne, netušíme“.

„V dobách Sovětského svazu patřil můj syn k předním jaderným fyzikům země, ale v okamžiku, kdy se Sovětský svaz rozpadl, tak Moskva zamezila přísunu finančních prostředků a můj syn přišel o práci a není šance, že by ji získal zpět“, dodává babička se slzami v očích.

Zvláštní to chvíle! Tento rozhovor se odehrál při mé první cestě na Zakarpatskou Ukrajinu v roce 1998 a od základu změnil můj pohled na první vlnu Ukrajinců, kteří k nám přicházeli za prací. Těch vzdělaných a chytrých lidí, kteří byli nuceni opustit domovy, bylo podle slov staré paní mnohem víc.

Zakarpatská Ukrajina
Stařenka ve vesnici Kvasy

V zajetí "Mistra sportu"

Usť Čorna je vesnice pod hřebenem Krásné pojlany nedaleko Koločavy. Míst k táboření zde není mnoho a tak si stany stavíme přímo na fotbalovém hřišti. Máme chuť okusit něco místní kuchyně a tak vyrážíme do koliby, která se nachází v bezprostřední blízkosti sportovního areálu.

Ani jsme si nestačili objednat a hned jsme dostali nabídku pozvání na místní svatbu. Mé srdce fotografa a člověka, který prahne po podobných setkání, zaplesalo!

Už cestou se dědula začíná vychloubat: „Jsem velmi dobrý, kvalitní a pořádku milovný člověk! Mám několik titulů mistra sportu, jsem bývalý sportovní instruktor a trenér místního fotbalového mužstva.“

Před barákem nám začíná být jasné, že svatba byla jen záminka nás vylákat. No nic, říkám si, alespoň se podívám do chaloupky a uvidíme, jak žijí místní lidí. To se nepoštěstí každý den.

„Tohle je moje žena. Už bohužel umřela. A tady se podívejte!“ Vede nás ke skříni, „takhle krásně mám srovnané věci do komínku. Každý týden si utírám prach a vytírám. Takový jsem dobrý člověk!“

V tu chvíli mi začíný důvod pozvání a obracím se na své pohledné průvodkyně a žertem se jich ptám, kterou z nich tam můžu nechat. Děvčata sice oceňují komínky ve skříních s tím, že k tomuhle by své partnery nikdy nedonutily, ale jinak se k nabídce netváří příliš svolně.

„Jo a mám tady suvenýry“, haleká dědula, „pojďte si koupit suvenýr! Mám tu nádherné vyřezávané špalíky s nápisem Usť Čorna. Vem si, Davide!“ Nakonec jsem po dlouhém přemlouvání svolil a odnesl si naprosto šílený kýč.

Předem mi však bylo předem jasné, k čemu budou utržené finanční prostředky použity. Vrátili jsme se do koliby a než bys řekl „švec“, byl mistr sportu zpátky a objednal si poctivý stakan vodky. Je to prostě „Velmi dobrý člověk“.

CESTOVATELSKÝ FESTIVAL V PRAZE

Autor článku, cestovatel a publicista DAVID HAINALL bude přednášet na Cestovatelském festivalu v Praze o tom, jak se cestuje po Zakarpatské Ukrajině. Svou zajímavou projekci doplní mnoha barevnými snímky a osobními zkušenostmi s užitečnými tipy na cestu. Po projekci bude následovat diskuse s návštěvníky festivalu.
Webové stránky autora: www.fototoulky.net

Kdy a kde:
10. - 11. listopadu 2007 • KD Ládví, Praha 8

Cestovatelský festival v kulturním domě Ládví v Praze 8 je tradiční setkání cestovatelů s pětiletou historií. Jedná se o největší cestovatelský festival v Praze zaměřený nejenom na exotiku, ale také na evropské destinace. Více o festivalu včetně nabitého programu: www.setkanicestovatelu.cz


Zakarpatská Ukrajina
Stádo koní na polonině

Jasiňa, huculský kostelík a podivný zvoník

Jasiňa byla kdysi nejvýchodnější správní vesnicí bývalého Československa. Kromě toho, že cestovatelům poskytuje vynikající možnost dokoupení potravin, vodky a vůbec všeho, co si srdce žádá, skrývá na svých svazích malebný huculský kostelíček se zvonicí. Spravuje ho starší, ale upovídaný dědeček – klíčník, zvoník i průvodce v jedné osobě. Po prohlídce malého pravoslavného kostelíčku míříme do zvonice.

„Tak na tento zvon se zvoní při svatbách, na tento při pohřbech, tímto zvonem svoláváme věřící k bohoslužbě“, začíná zvoník zaníceně popisovat interiér zvonice, „a tenhle zvonek je zvláštní, kouzelný“ pokračuje.

Trochu nechápavě a zároveň zvědavě zvedáme hlavu: „Kouzelný zvon? Při jaké příležitosti se používá?“

„Je to takový místní zvyk“, zahajuje zvoník svoje vyprávění. „Každý, kdo má pocit, že mu bylo učiněno nějaké příkoří, něco se mu ztratilo, někdo mu něco ukradl a podobně, může vyslat nějakého svého blízkého příbuzného, aby zazvonil a problém bude do sedmi dnů vyřešen.“

„To je docela jednoduché. A funguje to?“ Pobaveně se ptáme.

„Jasně, že to funguje. Zrovna před týdnem tu byla žena jednoho podnikatele, kterému se ztratily nějaké dokumenty a už je má zase zpátky. Ale není to tak jednoduché, jak se na první pohled zdá“, pokračuje dědeček. „Každý kdo sem přijde, musí zazvonit vždy třikrát, třikrát denně – za úsvitu, v poledne a při západu slunce a činit tak po tři dny“, popisuje předepsanou proceduru.

Zakarpatská Ukrajina
Jezero pod Gutin Tomnatik

„Tak to není tak hrozné“, zdá se nám.

„Samo o osobě by to tak hrozné nebylo, ale při zvonění na zvon, musí dotyčná osoba odložit všechny šaty, i když je třeba dvacet pod nulou. Jinak by to nefungovalo.“ A na tváři našeho průvodce se objevil široký úsměv.

„A chodí zvonit spíš ženy nebo muži?“

„No, spíš ženy“ spokojeně odvětil stařík.

S úsměvem na tváří opouštíme potemnělou zvonici s pocitem, že už víme, jak vypadá erotika po jasiňsku a hlavně s otázkou, co z toho, co nám stařík vykládal, byla pravda a co si trošku přikrášlil. Těžko říct, ale jestli ten zvon opravdu funguje, mají v Jasině skvělý prostředek na řešení problémů.


Zakarpatská Ukrajina je nádherný kus země. Kamkoliv se člověk podívá, vidí svým způsobem unikátní přírodní scenérii a co je hlavní, tak v horách a podhorských vesničkách potkává lidi s otevřenou duší a srdcem na dlani.

Kromě míst uvedených v článku jsme během dvou cest navštívili řadu dalších polonin a zajímavých míst. Za zmínku jistě stojí hřeben Pietroš – Goverla – Pop Ivan, Krásná Poljana, Svidovecká polonina, slaná jezera v Solotvině, Koločava i Siněvirské jezero. Pevně věřím, že to nebyla má cesta poslední. 

Autoři:




Nejčtenější

(Ilustrační snímek)
Léky, kosmetika, notebook. Jak zabalit kufr do letadla a projít kontrolou

Paříž, Řím, Barcelona. Podzim je ideálním obdobím pro cesty po evropských metropolích. Ve městech už není tolik turistů a počasí vybízí k bloumání v ulicích....  celý článek

Tyrkysová hladina jezera Iskanderkul
Odpočívejte, vodky popijem. Tádžické Fanské hory překypují vstřícností

Fanské hory v severozápadní části Tádžikistánu jsou vyhlášené svými tyrkysovými jezery a dechberoucími scenériemi. Díky své kráse byly hojně navštěvovány již v...  celý článek

Přistání na řece Hudson
Zázrak na řece Hudson. Přistání, které se zapsalo do letecké historie

Úžasná přirozená ranvej. Široká, rovná. Ne příliš rušná. Až na to, že její povrch tvoří vodní hladina, na níž neplánovaně přistál airbus se 150 pasažéry. Po...  celý článek

Další z rubriky

Přistání na řece Hudson
Zázrak na řece Hudson. Přistání, které se zapsalo do letecké historie

Úžasná přirozená ranvej. Široká, rovná. Ne příliš rušná. Až na to, že její povrch tvoří vodní hladina, na níž neplánovaně přistál airbus se 150 pasažéry. Po...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Léky, kosmetika, notebook. Jak zabalit kufr do letadla a projít kontrolou

Paříž, Řím, Barcelona. Podzim je ideálním obdobím pro cesty po evropských metropolích. Ve městech už není tolik turistů a počasí vybízí k bloumání v ulicích....  celý článek

Značka na golfovém hřišti v Austrálii upozorňující na přítomnost žraloků.
Už žádné další útoky žraloků. Australské pláže budou hlídat drony

Austrálie vyšle na pláže bezpilotní letouny s kamerami, aby hlídaly výskyt žraloků u pobřeží a okamžitě vysílaly poplach pobřežní hlídce a na chytré hodinky...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.