Zahynula další tatranská legenda

  • 1
Před několika dny se ve Vysokých Tatrách zabil jejich neznámější horolezec, záchranář a horský vůdce Vlado Tatarka. Těsně pod vrcholem Puškášova skalního pilíře vedoucího na Ganek z doliny Zlomiska vypadl ze stěny a osudné mu bylo poranění hlavy po dopadu, při kterém ho na laně udržela jeho spolulezkyně. Ironií osudu je, že smrt si ho našla na výstupu, který pro něho nebyl obtížný a běžně ho lezou rekreační lezci. Ve dvanáctistupňové horolezecké stupnici má číslo pět.

"Obtížnost je vyrovnaná, je potřeba pořád dávat pozor," popisoval dva dny před neštěstím pražský horolezec Lukáš Bludský tento směr a všem kolegům ho doporučoval. "Paradoxně nejnebezpečnější je sestup přes Rumanovu štrbinu, kde padají kameny," dodávala jeho spolulezkyně Jitka Zadinová. Její slova potvrzuje i Symbolický hřbitov na nedalekém Popradském plese, kde lze najít několik upomínkových desek na smrtelné nehody při sestupu z Ganku, ale žádný při výstupu Puškášovým pilířem. 

V okamžiku nehody bylo v dolině Zlomisk mnoho horolezců, a tak měla horská služba za pár okamžiků mnoho zpráv z mobilních telefonů, kde přesně se nehoda stala, ale Tatarkovi už nikdo pomoci nemohl. "Bylo krásné odpoledne, všude plno lidí," popisuje situaci náhodná svědkyně a zároveň zdravotní sestra Martina Slancová. "Vtom jsem zaslechla slabý ženský hlas, který se měnil v téměř dětskou fistuli. Pomoc, pomoc!"

Vlado Tatarka se stal od té doby, co před třiceti lety přišel do Vysokých Tater, legendou. Prošel érou tak zvaného extrémního technického lezení, při kterém zatloukal skobičky a háčky do stěn a po nich se dostával výše, postupně se přeorientoval na volné lezení, kdy skob používal jen k zastavení případného pádu, a v posledních dvou letech byl protagonistou bezpečného zajišťování tras, při kterém vlepoval do skal téměř stoprocentně bezpečné vrtané skoby. Mezi tím stihnul vylézt mnoho velmi těžkých a nebezpečných výstupů v ledu a proslulých tatranských mixech - kombinaci sněhu, rozlámané skály a zmrzlých trsů trav. Známé jsou i jeho skialpinistické sjezdy podél horolezeckých tras. Jen výstupy nevedly s cepínem v ruce a mačkami na nohách, ale naopak dolů s hůlkami a lyžemi. Kromě toho pracoval jako nosič a později jako záchranář. 

Jeho poslední velkou akcí byl sólovýstup třemi nejtěžšími tatranskými stěnami za jeden den na Vysoké, Javorových štítech a Malém Kežmarském štítu. 
Ironií osudu je, že autor prvovýstupu z roku 1950 Arno Puškáš zemřel měsíc před Tatarkou. Na rozdíl od něho však přirozenou smrtí. To není u horolezců, kteří v Tatrách něco znamenali, obvyklé. Pár příkladů zahynulých na horách: Stanislavski, Žulavski, bratři Pochylí, Kukuczka, sestry Skotnicovy, vůdce Frantz, Kriššák…