Na centrálním náměstí papeže Jana Pavla II., z jehož uhlazených dlažebních kamenů se vzpíná katedrála svatého Vavřince (sveti Lovro), pomalu (čili "polako" - rychle tady opravdu nikdo nezná) rozkládají číšníci z přilehlých kaváren slunečníky i polštářky na ratanová křesílka.
Přímo pod věží radnice sedí italská rodinka, které dokazuje, odkud že se v Chorvatsku tenhle zvyk začít ráno posezením u kávy vzal. Čtyřsetletá nadvláda Benátek nad chorvatským pobřežím někde musí být znát.
Tvrdi je uvázaný jako druhý v pořadí od břehu. Vedle nás, před i za námi kotví další podobné lodě. O klidné noci pod hvězdami sice nemohla být řeč, nepřehledné lanoví všech těchto plachetnic naproti rannímu, intenzivně modrému nebi však nabízí až neskutečné výhledy. Fotoaparáty cvakají, je tu tisíc možností, jak Trogir přes lanoví vyfotit.
Šplháme se na "kulu" (válcovitá věž) svatého Marka. Je součástí pevnosti Kamerlengo, kterou tu v 15.století zanechala benátská vojenská posádka. Nejde o nijak velký objekt, nicméně z vrcholu obranné věže je pohled do okolí i na samotný Trogir mimořádně zajímavý. Podstatně úchvatnější výhledy by jistě nabídla zvonice katedrály, v této době však bohužel v rekonstrukci.
Zoomem v kameře si přitahuji trogirské detaily. Prádlo visící na balkóně jednoho z historických domů, psy pobíhající po "rivě", rybáře, kteří zády ke mně nehnutě sedí na malém, polorozpadlém molu.
Odplouváme z Trogiru
Domluva mezi kapitány lodí funguje skvěle. V deset hodin odrážíme od břehu, aniž by nám kdokoli překážel ve výjezdu. Jdu se plácnout na horní palubu. Domněnka, že v tuto dobu ještě bude slunce milosrdné, nikoli vražedné, bere rychle za své.
Jen občasný spásný větřík klouzající po hladině a objímající loď jako matka dítě zanechává na kůži svěží pocity. Přestává ale foukat a já během několika minut vytahuju litr a půl vody v PET láhvi a nekompromisně polévám sebe i spoluležící. Trochu narážím na odpor; někdo se prostě chce na palubě péct. Horko rozlévající se v kostech má prý něco do sebe. Nechápu.
Koupačka v zátoce
Jedinou možností, jak uniknout vedru je - za a) chodit se neustále sprchovat, což s sebou ovšem nezbytně nese plýtvání lodní vodou, nebo za b) zastavit v zátoce a přímo z lodi skočit do studené mořské koupele. Vybrána je druhá varianta a my poprvé kotvíme v krytých zátočinách členitého pobřeží mezi Trogirem a Rogoznicí.
Ještě to ale není úplně ono, ještě stále jsou na přilehlé pláži lidé. Půvab koupání z jachty spočívá právě v naprosté osamocenosti uprostřed svobodného moře. Prostě si zastavíte někde, kde jste úplně sami, nebo se nanejvýš potkáte s několika nadšenci, kteří měli v tu chvíli podobný nápad. Tohle máme v příštích dnech před sebou.
Oběd v rytmu vln
Lodní zvon pronikavě hlásí do okolí, že je čas obědu. Vjíždíme zrovna do ostrovy méně chráněné oblasti. Saloon, kde dva dalmatští kuchaři, Pero a Marko, představují svoje umění, se kolébá ze strany na stranu. Polévka v talíři kopíruje pohyb lodi.
V prvních hodinách má člověk pocit, že by měl stolovat jako člověk. Tedy jako Čech. Slušně a bez drobků. Během několika jídel chápu, že bílý chorvatský chleba není možno nerozdrobit. Stávám se přirozenou součástí Jadranu - drobím a velmi brzy jím některá jídla rukama.
Ospalý Primošten
Primoštěn nás vítá poledním horkem. Turistické středisko, jež je jednou z mnoha fotogenických tváří Chorvatska, nabízí v tuto hodinu ukrutně ospalou atmosféru. Stoupáme ke kostelíku, z něhož je výhled i na protilehlý poloostrov, zelenou oázu plnou hotelových komplexů. Předtím si ale v samoobsluze kupuju vodu, pít je třeba. Trochu mě zaráží cedule na pokladně, která sděluje všem případným zájemcům, že si v této prodejně na dluh opravdu nic nekoupí.
Odpolední cesta na Zlarin, jeden z ostrůvků v šibenském souostroví, ubíhá poklidně ve sluneční lázni. Přístav je malý, téměř nicotný, ale ani tady neprobíhá tichý spánek pod hvězdami. Částečně kvůli dalším kotvícím lodím, částečně jsou na vině mladí, bouřliví, alkoholem posilnění Chorvaté, kteří hrdě s vlajkou dlouho do noci oslavují jakýsi sportovní úspěch svojí země.
Fíkové opojení
K večeru, kdy už síla slunce znatelně slábne, se s několika lidmi vydávám do odlehlých zahrad městečka. Pálí nás rty a skoro praskáme, jak jsme přecpaní čerstvými fíky.
Znovu a znovu překonávám polorozpadlé zídky a natahuju se k nejvyšším větvím ještě mladých fíkovníků, abych dosáhla na tu nejzralejší "smokvu". Slastný pocit, kdy se zelená či fialová bobule vyloupne ze svého obalu a rozplyne se na jazyku, opakuju nejméně dvacetkrát.
Trochu nestydatě nás pozorují dvě kůzlata, která se od matky kozy nehnou téměř ani na krok.
Jakoby z dálky doléhá zvuk přistávajícího trajektu ze Šibeniku. Ticho ostrova je úplné...
3.díl seriálu z plavby po Chorvatsku si budete moci přečíst v úterý 14.září!
|
|
Cestu sponzorovala CK GEOTOUR, |
 Kostelík v Primoštěnu |
 Primoštěn |
 Kůzlata na ostrově Zlarin v městečku Zlarin |
