Když jsem se hlásila na archeologickou exkurzi po lokalitách Rakouska, netušila jsem ani zdaleka, jaká úskalí nás čekají na této zdánlivě poklidné školní akci. K večeru třetího dne jsme dorazili k poslednímu bodu programu - na obrovské mohylové pohřebiště. Vystoupili jsme z autobusu a zakrátko jsme již zmizeli v lese skrývajícím nesčetné, kopečkům podobné náspy pravěkých hrobů. Po čase jsem však byla nucena vzdálit se od skupiny z důvodů neodkladných na dobu nezbytně potřebnou. Požádala jsem proto kolegy Soňu a Petra, aby na mě chvíli počkali, abych se snad (nedej Bože!) neztratila v těchto ponurých místech. Když jsem se k oné dvojici vrátila, sdělili mi, že výprava se jim sice ztratila z dohledu, nikoli však z doslechu. Nevím, zda mají mohyly nějaké zvláštní akustické vlastnosti, ale orientace podle hlasů se časem ukázala jako nevhodná, zvláště když jsme zjistili, že jde ve skutečnosti o štěkot psů. V této fázi jsme došli k názoru, že nejlepším řešením bude asi návrat k autobusu. Však ani tento plán nebylo již možno v narůstajícím šeru uskutečnit. Poněkud zneklidněni jsme se shodli, že nejdůležitější teď bude nalézt vůbec nějakou civilizaci. Štěstí nám kupodivu přálo a na konci lesa se objevila vesnička. Zastavili jsme ještě pro jistotu místní obyvatelku a německy se jí zeptali na jméno vísky. Paní se na nás mírně překvapena podívala a odpověděla něco v jazyce, ve kterém jsme ke svému nesmírnému zděšení rozpoznali maďarštinu. Incident u nás vyvolal záchvat hysterického smíchu, po jehož odeznění jsme zcela instinktivně zamířili do budovy pohostinství, očekávajíce zde pomoc. Ukázalo se, že domorodci neholdují příliš studiu světových jazyků, přesto nám však velmi ochotně poskytli několik forintů na telefon. Ovšem spojit se telefonicky s Eliškou - jedinou osobou, která měla mobil - se ukázalo jako nemožné, protože s maďarským automatem byla domluva ještě těžší než s místními. Zcela zoufalí jsme poté stopli jeep, jehož řidič - voják - nás naložil a odvezl do kasáren. Zde nás usadili na dřevěnou lavici a začali vyslýchat, prohlížet pasy a psát protokoly. Nakonec nás nechali zavolat Elišce, že si pro nás mají přijet na nejbližší hraniční přechod. Nasedli jsme tedy opět do jeepu a jeli až na hranice, kde nás už čekala naše výprava v čele s doktorem Macháčkem. I on, myslím, pociťoval radost z našeho opětovného shledání a ochotu maďarských celníků ocenil sedmičkou moravského vína, která na okamžik změkčila přísné rysy tváří synů Attilových...
18. listopadu 2000
