"Zítra se vracím do Japonska. Měl jsem štěstí," raduje se Hiramacu, kterému se splnil životní sen doslova na poslední chvíli pětidenního výletu na kanadská Severozápadní území. Hiramacu je jeden z 10.000 Japonců očekávaných v Yellowknifu v letošní zimní sezóně. Japonci tráví v noci vestoje čtyři hodiny za teplot hluboko pod nulou a vyvracejí si krky, aby na nekonečném hvězdném nebi pátrali po zákmitu tajemné záře.
Přijíždějí z osobních důvodů, ale spojuje je jediný motiv - chtějí být svědky přírodního úkazu. Dočkají-li se, jejich radost je nekonečná. "Japonci se domnívají, že polární záře má zázračnou moc a že vám přinese štěstí," vysvětluje třiadvacetiletý průvodce Satoši z Nagana. Protože pracuje v Kanadě, nechává si říkat Jack.
A radost zde Japonci nejen zažívají, ale taky rozdávají. V Yellowknifu, který leží 400 kilometrů jižně od severního polárního kruhu a kde žije 16.000 obyvatel, utratí turisté ročně víc než 20 miliónů dolarů. To odpovídá čtyřem procentům předpokládaného letošního příjmu pokladny celé provincie.
Nad letištní výdejnou zavazadel jsou příchozí vítáni v angličtině a japonštině. Nápisy jsou hned vedle vycpaného medvěda, lovícího rovněž vycpaného tuleně. Všechny restaurace, směnárny i dárkové obchody města jsou označeny japonsky.
V hotelu Cestovatel jsou chodby plné skupinek japonských hostů, kteří jedí v japonských restauracích. Většina z nich využije Taitovy cestovní kanceláře Havran a vydá se za pozorováním polární záře, na výlety na saních či pozorovat soby.
Třiapadesátník Tait naučil Japonce jezdit do Kanady před deseti lety, když zprostředkovával výlety do rybářského a důlního městečka na Velkém Otročím jezeře. "Tenkrát jezdila hrstka Japonců a nikdo nechápal, k čemu tady vlastně jsou," vzpomíná. V roce 1989 přišel jeden zaměstnanec kanadských aerolinií s nápadem nabídnou Japoncům zájezdy, jejichž součástí bude pozorování polární záře.
Dnes Tait jezdí do Japonska třikrát do roka a shání klienty. Pro letošní zimní zájezdy získal 9000 a na krátkou sezónu září-říjen další tisícovku turistů. Dalších asi sto Japonců využije jiných společností. Yellowknife je tak pro Japonce nejpopulárnější návštěvní místo Kanady.
Tait vysvětluje nadšení z polární záře jejich hlubokou a kulturně zakořeněnou láskou ke všem přírodním úkazům. "Přivádí je sem touha po kráse, ale taky po prostoru a pohledu na otevřené nebe, které může poskytnout jenom divoká příroda. Přírodní scenérie dokáží Japonci hledat ve všech koutech světa," tvrdí
režisérka Sarah Kapoorová, která připravuje film o japonských turistech.
Hiramacu je pracovník výzkumného oddělení tokijské firmy Toshiba. V Yellowknifu se cítí jako doma, protože tu nepotkává skoro nikoho jiného než Japonce. A taky k tomuto výletu ani nepotřeboval angličtinu, a to ani na palubě letadla. "Jsem tu v
cizině, letěl jsem domácí leteckou linkou, ale všichni lidé na palubě byli z jediné země, Japonska," pochvaluje si.
Za zájezd nabízející leteckou dopravu, ubytování, některá jídla a tři noční autobusové výjezdy 70 kilometrů za Yeloowknife za nadějí spatřit záři, zaplatil 1500 dolarů. Za projížďku na saních, arktické vybavení, za pozorování sobů a zbytek jídla vydal dalších několik set. Pro Japonce je to cena odpovídající šanci spatřit jeden z nejvelkolepějších přírodních úkazů na světě.
Polární záře vniká při nárazu korpuskulárního záření Slunce letícího k zemi rychlostí 1,4 miliónu kilometrů za hodinu na atmosféru. Pohyb částic se přitom zbrzdí na 4000 kilometrů za hodinu a vzniká světlo viditelné na velkou vzdálenost. Bohužel však nikdo nedokáže předpovědět, kdy bude úkaz k vidění. V Yellowknifu jsou proto běžné scény s pláčem odjíždějících Japonců, zklamaných, protože nic nespatřili.
Hiramacu toho první dvě noci moc neviděl. Třetí noc se sice na obloze něco objevilo, ale bylo to matné a nepřesvědčivé. Průvodci měli problémy uchlácholit rozmrzelé turisty nasoukané zpátky do autobusů. Jenomže pak to přišlo - obloha se rozzářila
jasným zeleným plápoláním. Japonci po celou hodinu zpáteční jízdy výskali, přebíhali z jedné strany autobusu na druhou a mydlili stále zamrzající okna, aby lépe viděli.
Himaracu byl tiše. Seděl vzadu a pro sebe měl celé zadní okno. Vyhlížel, kochal se tou nádherou a široce se křenil. Pohodil hlavou k zářícímu nebi směrem k sousedovi a prohodil: "Nejlepší místo v domě, co?"
