Za horskými kmeny

Usoudíme-li, že parna pokročilého období sucha už v rovinatém centrálním Thajsku překročila hranici snesitelnosti, je třeba s tím něco udělat. Můžeme si třeba spolu s Shanem McGowanem zanotovat „when there's summer in Siam“, jenže tím zřejmě před nastalými vedry neunikneme. Rozumnějším se zdá být dobrovolný ústup do hor na severu království, kde vládne klima přeci jen o něco lidštější.

V Thajsku se trekaři netrmácejí do jinak značně zplundrovaných kopců jen kvůli nim samotným, ale hlavně v očekávání setkání s čao khao (což v thajštině  znamená lidé z hor), kteří tuto oblast obývají. A to rozhodně za trochu té námahy stojí.
  Údaje o počtu horských kmenů se liší. Zatímco Ústav pro výzkum domorodých kmenů v Chiang Mai rozlišuje rovnou desítku různých horských kmenů, jiné zdroje udávají množství až dvojnásobné, přičemž celkový počet jejich příslušníků se odhaduje na zhruba půl miliónu. Toto číslo je ovšem nutno brát s rezervou, neboť pro tyhle lidi je výraz státní hranice pojmem prakticky neznámým a například migrace ze sousedního Myanmaru (Barmy) je v podstatě každodenním jevem. My se zmíníme o šesti nejdůležitějších kmenech, se kterými se také nejspíš při svých toulkách osobně seznámíme.
  Pro žádný z horských kmenů není Thajsko původní vlastí. Zatímco Karenové pocházejí z Myanmaru, Hmongové a Mienové přišli z jižní, respektive střední Číny a příslušníci kmenů Lahu, Akha a Lisu započali svou pouť na tibetské náhorní plošině. Obživa jejich převážné části se dá poněkud zjednodušeně vyjádřit třemi plodinami: opium, rýže a kukuřice. Všechny kmeny hovoří svým vlastním jazykem a až na výjimky zůstávají vyznavači animismu a kultu předků. Tradiční kroj dnes nosí většinou jen ženy, muži jej oblékají poměrně zřídka.
  Nejpočetnější skupinu tvoří Karenové, čítající zhruba polovinu zmíněného počtu. Dělí se dále na čtyři podskupiny a najdeme mezi nimi i buddhisty a křesťany. Odlišná víra ovšem nijak nenarušuje vzájemné vztahy. Tak například mládenec z křesťanského Muang Ngamu si bral dívku, vyrůstající v nedaleké vesnici buddhistické. První den probíhal v rodině nevěsty svatební obřad podle její víry, druhý den tomu bylo v ženichově vesnici naopak.
  Nejdůležitější duchovní sílou karenské tradiční víry je Pán země a vody, který je vládcem veškeré přírody v dané oblasti. Dalším důležitým prvkem je pojem duše (kala). V každé lidské bytosti jich sídlí značné množství a těmi nejdůležitějšími jsou duše očí, uší, nosu, jazyka, mysli a těla. Karenové si také dávají dobrý pozor, aby neurazili Pramáti úrody, sedávající v době zrání rýže na ohořelých pahýlech stromů a hlídající políčka vesničanů. Proto se až do doby sklizně považuje za naprosto vyloučené sekat do pahýlů či jakýmkoliv jiným způsobem tuto ochránkyni úrody vyrušovat. V době zrání jsou jí přinášeny oběti přímo na polích a po skončení sklizně další oběť v sýpce, aby měla Pramáti dostatek jídla na zpáteční cestu do svého nebeského sídla.  
  Karenové jsou jediným ze šesti horských kmenů, který neholduje pravidelnému kouření opia a ani se nezabývá jeho produkcí. Jejich kroj spočívá v různobarevných tunikách s výstřihem do véčka. Převládá červená, modrá a černá a svobodné dívky poznáme podle tuniky utkané z bílé příze. Posledně jmenovaná barva je symbolem nevinnosti, modrá znamená věrnost a červená vyjadřuje statečnost.
  Nejznámějším kmenem jsou asi Hmongové, jinak žijící převážně na území Laosu a Vietnamu. U nás je častěji používáno jejich thajské jméno Meo. Oblékají si černé či modré haleny celkem jednoduchého střihu, lemované ovšem nádhernými výšivkami. V hmongské vesnici máme pocit, že se jejich ženské nevěnují celý den ničemu jinému, než právě vyšívání tohoto lemování. Jejich účesy tolik připomínají drdoly, které byly u nás v módě někdy v šedesátých letech!
  Domácnosti Hmongů obývají nejen lidé, ale i množství duchů, na rozdíl od těch, kteří žijí mimo území vesnice, mírných a krotkých: duchové oltáře předků, hlavního pilíře, ohniště, ložnice, kamen a dveří. V případě úmrtí musí duše zemřelého požádat ducha dveří o svolení opustit dům a přejít do záhrobí. Vesnici chrání Pán země, kterému jsou pokládány obětiny na dřevěnou desku, připevněnou ke kmeni vzrostlého stromu v hájku nad vesnicí.
  Tisíce Hmongů dnes žijí v zámoří a mnoho z nich například navštěvuje přední americké univerzity. Těžko říci, nakolik se na tyto studenty vztahují dva předešlé odstavce. Zvláště když při brouzdání po pavučině internetu narazíme na několik osobních webových stránek příslušníků tohoto kmene.
  Mienové (thajsky Yao) pěstují polygamii a jejich ženy se oblékají do černých kaftanů s pestře červeným střapatým lemováním kolem výstřihu, připomínajícím kožešinový límec. Na hlavách nosí široké tmavé turbany. Jako jediní z horských kmenů disponují psanou podobou svého jazyka. Nemají však vlastní písmo a tak používají písmo čínské.
  Jejich unikátní víra v sobě spojuje prvky taoismu s animismem a kultem předků. Spolu s dalšími horskými kmeny si vyprávějí legendu o potopě světa, způsobenou bohem, který se rozčílil nad leností celého lidstva. Potopu přežili pouze dva lidé - bratr a sestra, kteří byli nuceni se vzít, aby spolu zplodili potomstvo. Sestra porodila čtyři různé ovocné plody, ze kterých později vznikli čtyři kmeny: Mien, Hmong, Akha a Lahu. Kromě toho mají také svou vlastní legendu, podle které slíbil v roce 2440 př.n.l. císař Kao Sin ruku své krásné dcery tomu, kdo ho zbaví jeho nepřítele generála Wou. Pětibarevnému psu Pan Hou se podařilo generála zabít a císaři nezbylo než váhavě splnit svůj slib. Princezna se provdala za psa a jejich děti se stali prapředky kmene Mien.
  Muži i ženy kmene Lahu nosí černé, případně červené blůzy opět lemované pestrými výšivkami a rádi se zdobí kotouči z tepaného stříbra. Jsou proslulí tkaním fantasticky barevných tašek, nošených přes rameno.
   Jejich světu duchů vládne jediný bůh stvořitel se jménem Gujša, k jehož uctění slouží především pětidenní novoroční obřad ko ča lor. Přítomnost Gujši je v každé vesnici symbolizována dřevěným trůnem, ke kterému místní šaman přivádí vesničany, aby se tu svému bohu poklonil a orodoval za ně. V každé chalupě je v chráněném koutě umístěn oltář ducha domácnosti, který, pokud jsou odříkávány správné modlitby a přinášeny správné oběti, ochraňuje všechny její členy.
  U kmene Lisu nosí ženy modré či světlezelené tuniky s růžovými rukávy a úzké nohavice ve stejném odstínu růžové. I ony si potrpí na barevné lemování. Důležitým prvkem kmenové víry je uctívání ducha stvořitele Wu Sa a mnoho dalších duchů lesa, předků, slunce, měsíce či věcí denní potřeby.
  Nejvýznamnějším obřadem je zmlazování stromu, podobný obřadu k uctění Pána země a vody kmenů Akha a Karen. Na stráni nad každou osadou stojí svatyně ochranného ducha vesnice, do které nesmí vstoupit žádná žena. V té jsou na policích umístěny čtyři misky s vodou, každá symbolizující jednu světovou stranu, a po jedné misce pro každý klan. Místní šaman odvede stařešiny těchto klanů ke svatyni, kde tito společně vyčistí její okolí a postaví kolem ní nový plot. Ze dřeva vyřežou miniatury nejrůznějších zbraní, které bude ochranný duch potřebovat k obraně vesnice proti zlým duchům. Večer přinesou stařešinové podnosy s vejci a jinými potravinami a nabídnou je jako oběť ve svatyni. Tyto obětiny jsou potom nošeny dětmi po vesnici. Děti volají na duchy a v průvodu kráčejí po cestě ven z vesnice až za symboly tabu, vztyčenými na jejím okraji, aby bránily vstupu nevítaných hostů. Tam podnosy převrhnou a co nejrychleji běží zpět do vsi, zatímco hladoví duchové hodují na rozbitých vejcích a ostatních potravinách. Takto je vesnice zbavena jejich přítomnosti, protože symboly tabu jim brání v návratu.
  Opravdovým bonbónkem je kmen Akha, asi nejvíce lpící na tradičním způsobu života a nejurputněji se bránící asimilaci. Při prvním setkání s vyparáděnou Akhandou utrpí nepřipravený turista menší - i když příjemný - šok. Jejich drobné postavičky jsou oblečeny do černých kazajek a minisukní, zdobených - jak jinak - pestrými výšivkami s převládající stříbrnou a červenou barvou. Na krku mají obvykle navlečeny nesčetné šňůry korálků a tepaných stříbrných kotoučů a půlměsíců. Na hlavě nosí vysoké čepce, pošité vším možným. Najdou se tu mušle, korálky, rolničky, stříbrné mince i barevná ptačí pírka. Spánky spojují další šňůry korálků, které se při chůzi rytmicky pohupují pod bradami svých nositelek. Nejpodivnější součástí těchto čepců je dřevěná deska, pobitá stříbrným tepaným plechem, která se tyčí vzadu na temeni. Není divu, že takto ověšená Akhanda vytváří každým svým krokem veselou, zvonivou miniaturní skladbičku.
  Osady tohoto kmene jsou poměrně snadno rozpoznatelné podle obřadní houpačky, do výšky strmící konstrukce z dřevěných stožárů a lián. Dále podle odlišného typu domů se střechami, téměř se dotýkajícími okolní půdy a podle vstupních vesnických bran. Legenda praví, že v dávných dobách spolu lidé a duchové žili vedle sebe ve vzájemné shodě. Lidé obdělávali svá pole během dne a duchové na těch svých hospodařili v noci. Problém nastal, když duchové začali lidem krást vejce a lidé duchům naopak okurky. Když konflikt nepřestával nabírat na intenzitě, bylo rozhodnuto, že lidé budou nadále obývat vesnice a duchové džungli. Aby byla jasně vytyčena hranice mezi hájemstvím duchů a lidí, byly na horním a dolním konci každé osady vztyčeny vesnické brány.
  Tyto brány jsou pod vedením vesnického šamana každoročně obnovovány. Mladí muži z osady vztyčí dva dřevěné sloupy a jeden příčný trám těsně za bránou, vztyčenou v předešlém roce. Časem se tak u vchodu do vsi vytvoří jakýsi tunel z postupně odehnívajících dřevěných sloupů a trámů. Na čerstvý příčný trám jsou umístěny vyřezávané modely různých zbraní a několik bambusových symbolů tabu jako prevence proti vstupu duchů do osady.
  I kmen Akha má svou osobitou legendu o svém původu, spojenou s postavou stvořitele Apó Mije. Ten nejprve stvořil první lidské bytosti, které jsou považovány za prapředky všech národností. Později svolal zástupce všech kmenů do svého příbytku a rozdal jim psané texty s instrukcemi o tom, jak vést správný život. Zástupci kmene Akha obdrželi své pokyny napsané na kůži vodního buvola. Cestou zpět do své vesnice spatřili různé tajemné jevy, které přičítali skutečnosti, že u sebe mají své psané instrukce. Upekli tedy kůži vodního buvola a snědli. Toho dne, říkají příslušníci kmene Akha, jsme sice přišli o psanou podobu pokynů, ale máme od té doby moudrost Apó Mije uloženou ve svých žaludcích.
  Dnes jsou tedy tyto pokyny, obecně nazývané cesta Akha, předávány ústně. Obsahují veškerá pravidla, kterými se řídí každodenní život tohoto kmene. Tedy návod, jak správně vykonávat nejrůznější obřady či jak léčit nemoci, ale i určení vzájemných vztahů v rámci klanu a osady a vztahů vůči cizincům. U každého, kdo např. konvertuje ke křesťanství nebo jakýmkoliv jiným způsobem sejde z cesty Akha, se předpokládá, že opustí svou vesnici.  
  K bližšímu seznámení s těmahle pozoruhodnýma lidičkama může dobře posloužit osada Mae Salong, založená před necelým půlstoletím příslušníky čínského Kuomintangu. Nejenže můžeme v jejím okolí navštívit několik vesnic obývaných příslušníky tohoto i jiných kmenů, ale denně jich budeme potkávat desítky v Mae Salongu samotném. Fascinujícím divadlem je místní ranní trh, na který přicházejí ještě za tmy Akhandy ze zmíněných okolních vesnic se svým zbožím.
  Do hor se můžeme vypravit buď sami na vlastní pěst nebo případně využít služeb některé z desítek cestovních kanceláří, specializujících se na trekking spojený s návštěvami vesnic horských kmenů. Výhodou organizované horské turistiky je jistota, že nezabloudíme a že máme o všechno postaráno, dopravou do hor počínaje a ubytováním a jídlem konče - pokud tedy zrovna o tohle stojíme. Sporná ovšem může být autenticita takových výletů, jak ukazují dva následující příklady.
  Může se nám přihodit, že se při svých potulkách ocitneme ve vesnici kmene Mien právě v okamžiku, kdy tam dorazila početná turistická výprava a doslova vzala se svými videokamerami osadu útokem. Po zbabělém útěku počkáme, až skupina dokončí svůj nájezd a do vesnice se vrátíme. Pak je nanejvýš roztomilé pozorovat, jak se k ženským v tradičních krojích s těmi jejich turbany na hlavách postupně připojují ostatní vesničané v ušmudlaných džínsech a tričkách, potištěných emblémy svých heavymetalových oblíbenců. Ti byli totiž doposud bezpečně ukryti za zavřenými dveřmi svých chalup, kde vyčkávali odjezdu folklóru chtivých turistů.
  Snad všechny cestovky v severním Thajsku nabízejí návštěvu vesnice Nai Soi na řece Pai poblíž barmských hranic. Jejími obyvateli jsou Padongové, což je jeden z rodiny kmenů Karenských. Jeho příslušnice jsou známy tím, že si prodlužují své krky postupným nasazováním kovových kruhů do neskutečné délky. Celá vesnice je údajně obehnána ohradou a dovnitř je možné se dostat jedině bránou, u které zaplatíme vstupné ve výši asi tří set korun. Padongské žirafí ženy v určitých časových intervalech předvádějí řemeslné práce, případně zazpívají některou ze svých písní. Jedná se tedy o jakési lidské zoo, nepříjemně evokující vzpomínku na Lynchova Sloního muže. Turisté, lačnící po senzační podívané, se tu zřejmě vyskytují denodenně v množství, zajišťujícím tomuto nevkusnému freak show jistou budoucnost.
  Takových extrémů ovšem není mnoho a pokud jsme například omezováni nedostatkem času, je zřejmě na místě služeb některé z cestovek využít. Je-li náš čas méně omezený a nepotrpíme-li si na přílišnou organizovanost, pak ovšem vyrazíme do kopců sami. Nabízí se tu spousta možností ubytování, a to nejen v městečkách a vesnicích podél silnic, ale i na místech odlehlejších. Snad postačí uvést opět dva příklady.
  Cave Lodge leží na okraji šanské vesnice Ban Tham v blízkosti (jak ostatně sám její název napovídá) nádherné a značně rozlehlé krápníkové jeskyně Tham Lod. Místem ještě odlehlejším a romantičtějším je Wilderness Guest House, samota obklopená lesem. Na obou místech panuje úžasná, těžko popsatelná atmosféra vzájemné pospolitosti. Poklidné dny, strávené lenošením a tlacháním s ostatními dočasnými obyvateli, se střídají s výlety do okolních horských vesniček či nesčetných jeskyní. Wilderness nemá elektřinu a tak tu večer co večer probíhá u zapáleného ohně dosti bizarní jam session s použitím kytar, místních bubínků a v současné době tak oblíbených didžeridú, v tomto případě bambusových.
  Výhodou individuálních neorganizovaných treků je bezesporu užší kontakt s horaly a možnost strávit dostatek času ve vesnici, která nám padne do oka. Naprosté respektování místních zvyklostí by při tom mělo být samozřejmostí. Sehnat nocleh v rodině některého z vesničanů obvykle nebývá problém a k němu patří nejenom něco k snědku, ale i nějaká ta dýmka opia. Koneckonců, nacházíme se přímo u pramene a tak si pohodlně lehneme na bok a zhluboka vdechujeme příjemně vonící kouř. Pověstný lov na draka může začít.

 

Nárys vzorů, použitých k výšivkám u kmene Hmong

Hmongské ženy tráví snad veškerý svůj čas vyšíváním.

Hudební produkce příslušníka kmene Lisu.

Hudební produkce příslušníka kmene Lisu.

Nejmladším Lisu chvíli trvá, než se osmělí

Ženy z kmene Lahu čekají na svého šoféra.

Dívkám z kmene Lisu se nedaří nastartovat moped.

Vyšňořené ženské z kmene Akha odpočívají ve stínu.