Romantické představy o diamantové horečce končí tam, kde zanechala nejmarkantnější stopy. Pohled na osm set metrů hlubokou obří díru, pro niž není výstižnějšího názvu než Velká jáma, boří všechny iluze. Muselo to být peklo. Vedro a dusno, všudypřítomný prach lepící se na zpocená těla, úmorná dřina, nedostatek vody a u mnohých také pomalu se hroutící naděje na bohatství a slávu. Tak vypadalo v sedmdesátých letech minulého století hlavní město diamantů - Kimberley.
Zelené ticho a klid. Nad vodní hladinou sem tam přelétne pták. O kus dál se v křoví cosi pohnulo. Že by mamba na lovu? Nejspíš ano. Hady tu nic neruší, byť vlastně žijí v centru města. Od lidí je odděluje vysoký plot. A navíc - kdo by toužil spadnout do hloubky obřího dolu? Ani možnost, že tu možná někde leží zapomenutý diamant, za to nestojí. Je těžké si představit, že by odtamtud mohl být nějaký nešťastník rychle vytažen. O diamanty tu nouze není - mezi kameny podél cesty je ale nenajdete. A kopat jámy se nedoporučuje - setkání s majitelem pozemku by mohlo skončit velkou nepříjemností. Doby prospektorské horečky jsou totiž dávno pryč. Diamanty se tu nacházely už dlouho před tím, než se na kopci jménem Colesberg Koppie (z tohoto jména vznikl později název města Kimberley) objevily desítky dobrodruhů, spoléhajících na své ruce, krumpáče a štěstěnu. Ten rozhodující objev se stal v roce 1871. O rok později už tu žilo na padesát tisíc hledačů. Většina z nich ve stanech - s nedostatkem vody,bez základní hygieny. Místo, kde byly diamanty objeveny, bylo postupně rozděleno na 1600 dílců. Tato diamantová políčka se dala rozšířit dvěma způsoby - koupí od sousedů nebo usilovnějším hloubením. Většina hledačů vsadila na druhou kartu. A tak se dílce měnily v jámy,jejichž dno bylo od povrchu vzdálené desítky, později stovky metrů. Vznik Velké jámy, která se neustále prohlubovala, je tím dostatečně vysvětlen. V době největší slávy se její okraje ježily obrovským množstvím drátů a provazů na kladkách, kterými se z hlubin vytahovala vytěžená zemina. Diamantů tu bylo opravdu hodně - mnozí prospektoři ale vydělané peníze rychle utratili za jídlo, pití a nářadí. V Kimberley bylo všechno velmi drahé. Zásoby se sem přivážely na vozech z přístavů Port Elizabeth a Kapské Město. Navíc nadprodukcí klesala cena diamantů. Zbohatnout se tu dalo, některým se to i podařilo, trvale se ale mohli prosadit jen velcí a silní. Lidé s vizí, vytrvalostí a také kapitálem. Takový byl devatenáctiletý Angličan, trpící tuberkulózou, který se v Kimberley objevil jen pár měsíců po oznámení nálezu bohatého diamantového pole. Tento nenápadný mladík v polovině sedmdesátých let kontroloval společnost De Beers. Ta se, i díky němu, stala v roce 1889 jediným majitelem diamantových polí. De Beers jako jeden z největších světových producentů dimantů vzbuzuje respekt dodnes. Jméno onoho muže rovněž. Cecil John Rhodes byl na konci století nejen nejbohatším mužem jižní Afriky,ale i významným politikem. Svého času po něm byla pojmenována jedna celá země. Dnes nese název Zimbabwe. Rhodes se v Kimberley mohl a možná že se i setkal s jiným slavným mužem, který rovněž neměl o vize nouzi. Dr. Emil Holub, český cestovatel, si vybral město prospektorů za výchozí bod svých cest. Na jih Afriky odjel hned po ukončení studia v roce 1872, a aby získal peníze, provozoval lékařskou praxi. Jsme na místě zvaném Islote de Hilario v národním parku Timanfaya na kanárském ostrově Lanzarote, kde lze ještě stále pozorovat důsledky apokalyptických sopečných výbuchů ze začátku osmnáctého století a kde příroda dává nadále vědět, kdo kromě lidí občas bývá na naší planetě pánem. Když se Oskar s rodinou i dalšími návštěvníky pokochá přírodním "kouzelnickým" představením s hořící trávou a syčící párou, konečně nastává čas na prohlídku okolí. A jsou to fantasticky barevné výhledy. Na jedné straně hraje sopečná krajina, připomínající snímky z jiných světů, barvou hnědou, pak přejde k černé,potom k růžové,občas k žluté. Najdete i prvky bílé. A kdyby sem Oskar přijel těsně po krátkém dešti na podzim, překvapily by jej okolní kopce najednou barvou levandule. Zřejmě i proto již v lednu 1969 označila Stephanie Dinkinsová ve své reportáži (zabrala celých jednadvacet stránek) v prestižním časopisu National Geographic Lanzarote za "nejpodivnější kanárský ostrov" a park Timanfaya za jedno z "nejzvláštnějších míst celého světa, kde se projevila vulkanická činnost". "Nastupovat!" Ostrý hlas průvodců ale rychle přerušuje mnohým snění o tom, jak to tu asi vypadalo, když hořící peklo, láva a balvany vyvrhované z nitra země devastovaly místní krajinu. Přehlídka barev je za chvíli také přerušena. "Nastupovat!" Rozléhá se ještě naléhavěji a nikdo si nedovolí odporovat. Ostatně, není jiná volba. Na prohlídkovou trasu Ruta los Volcánes okolní sopečnou krajinou můžete pouze místním autobusem. Žádná jiná možnost pro větší skupiny návštěvníků neexistuje. "Promenádovat se volně po tak nádherném kusu světa masy turistů nemohou, to by to tu bylo brzy všechno zničené," vzkazují ekologové a "soukromou" cestu umožňují pouze geologům a se speciálním průvodcem po předchozím písemném vyžádání i malým skupinkám pěších návštěvníků. Autobus již vyráží na cestu. Ta trvá kolem padesáti minut, a přestože vše pozorujete pouze zpoza oken a v klimatizovaném prostředí, lehce si dokážete představit, co asi spatřili američtí astronauti na Měsíci. Rozeklané kamenné převisy, malé propasti, bizarní tvary lávových polí. A opět ta paleta barev. Občas a nesměle vykukují ze země houževnatější rostliny. Po čase přežívají i zde. Je zajímavé, že průvodci, jejichž pracovní náplní je mluvit, mluvit a mluvit, najednou mlčí. Po krátkém představení parku Timanfaya se totiž z reproduktorů autobusu většinou line hudba, jež má navodit tu správnou atmosféru. Připomíná hudbu filmovou, představení je to ovšem spíše divadelní, i když bez herců. Ještě si tak odmyslet ten autobus, jenže k tomu vám nedají spolucestující sebemenší příležitost.
* * *
Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT
Kanárský ostrov Lanzarote je například od Prahy vzdálen kolem 2500 kilometrů a vzhledem ke své geografické poloze (jenom něco přes sto kilometrů od marocké pevniny) je samozřejmě nejvýhodnější a nejrychlejší cesta letadlem. Let trvá přibližně čtyři a půl hodiny. Zpáteční letenka se dá pořídit za necelých 12 000 korun.
KDY PŘIJET
Jenom málo míst na světě má stálejší počasí než právě Lanzarote.Několik deštivých dnů můžete zažít pouze v listopadu, prosinci a lednu, jinak prakticky neprší. Denní teploty po celý rok vystupují nad dvacet stupňů a noční většinou neklesají pod stupňů třináct. Buďte ovšem připraveni na častý a někdy i poměrně silný vítr.
NA CO SI DÁT POZOR
Přestože na Lanzarote se jezdí především za sluníčkem, tak právě slunce může být velkým nepřítelem. Intenzita slunečního záření je zde někdy až třikrát vyšší než v České republice, navíc se jedná o krajinu, kde téměř nejsou stromy a stín ve volné přírodě vyhledáte jenom těžko. Nejlepším časem pro pěší túry je období naší zimy, kdy sluníčko ani zde tak strašně nepálí. Cesty na lávová pole či delší neorganizované výlety ale radši nepodnikejte bez průvodce a podmínkou je i kotníková obuv s pevnou podrážkou, dostatečné zásoby vody a nezbytná pokrývka hlavy. Pěší návštěva národního sopečného parku Timanfaya je možná pouze na vyžádané povolení.
Zelené ticho a klid. Nad vodní hladinou sem tam přelétne pták. O kus dál se v křoví cosi pohnulo. Že by mamba na lovu? Nejspíš ano. Hady tu nic neruší, byť vlastně žijí v centru města. Od lidí je odděluje vysoký plot. A navíc - kdo by toužil spadnout do hloubky obřího dolu? Ani možnost, že tu možná někde leží zapomenutý diamant, za to nestojí. Je těžké si představit, že by odtamtud mohl být nějaký nešťastník rychle vytažen. O diamanty tu nouze není - mezi kameny podél cesty je ale nenajdete. A kopat jámy se nedoporučuje - setkání s majitelem pozemku by mohlo skončit velkou nepříjemností. Doby prospektorské horečky jsou totiž dávno pryč. Diamanty se tu nacházely už dlouho před tím, než se na kopci jménem Colesberg Koppie (z tohoto jména vznikl později název města Kimberley) objevily desítky dobrodruhů, spoléhajících na své ruce, krumpáče a štěstěnu. Ten rozhodující objev se stal v roce 1871. O rok později už tu žilo na padesát tisíc hledačů. Většina z nich ve stanech - s nedostatkem vody,bez základní hygieny. Místo, kde byly diamanty objeveny, bylo postupně rozděleno na 1600 dílců. Tato diamantová políčka se dala rozšířit dvěma způsoby - koupí od sousedů nebo usilovnějším hloubením. Většina hledačů vsadila na druhou kartu. A tak se dílce měnily v jámy,jejichž dno bylo od povrchu vzdálené desítky, později stovky metrů. Vznik Velké jámy, která se neustále prohlubovala, je tím dostatečně vysvětlen. V době největší slávy se její okraje ježily obrovským množstvím drátů a provazů na kladkách, kterými se z hlubin vytahovala vytěžená zemina. Diamantů tu bylo opravdu hodně - mnozí prospektoři ale vydělané peníze rychle utratili za jídlo, pití a nářadí. V Kimberley bylo všechno velmi drahé. Zásoby se sem přivážely na vozech z přístavů Port Elizabeth a Kapské Město. Navíc nadprodukcí klesala cena diamantů. Zbohatnout se tu dalo, některým se to i podařilo, trvale se ale mohli prosadit jen velcí a silní. Lidé s vizí, vytrvalostí a také kapitálem. Takový byl devatenáctiletý Angličan, trpící tuberkulózou, který se v Kimberley objevil jen pár měsíců po oznámení nálezu bohatého diamantového pole. Tento nenápadný mladík v polovině sedmdesátých let kontroloval společnost De Beers. Ta se, i díky němu, stala v roce 1889 jediným majitelem diamantových polí. De Beers jako jeden z největších světových producentů dimantů vzbuzuje respekt dodnes. Jméno onoho muže rovněž. Cecil John Rhodes byl na konci století nejen nejbohatším mužem jižní Afriky,ale i významným politikem. Svého času po něm byla pojmenována jedna celá země. Dnes nese název Zimbabwe. Rhodes se v Kimberley mohl a možná že se i setkal s jiným slavným mužem, který rovněž neměl o vize nouzi. Dr. Emil Holub, český cestovatel, si vybral město prospektorů za výchozí bod svých cest. Na jih Afriky odjel hned po ukončení studia v roce 1872, a aby získal peníze, provozoval lékařskou praxi. Jsme na místě zvaném Islote de Hilario v národním parku Timanfaya na kanárském ostrově Lanzarote, kde lze ještě stále pozorovat důsledky apokalyptických sopečných výbuchů ze začátku osmnáctého století a kde příroda dává nadále vědět, kdo kromě lidí občas bývá na naší planetě pánem. Když se Oskar s rodinou i dalšími návštěvníky pokochá přírodním "kouzelnickým" představením s hořící trávou a syčící párou, konečně nastává čas na prohlídku okolí. A jsou to fantasticky barevné výhledy. Na jedné straně hraje sopečná krajina, připomínající snímky z jiných světů, barvou hnědou, pak přejde k černé,potom k růžové,občas k žluté. Najdete i prvky bílé. A kdyby sem Oskar přijel těsně po krátkém dešti na podzim, překvapily by jej okolní kopce najednou barvou levandule. Zřejmě i proto již v lednu 1969 označila Stephanie Dinkinsová ve své reportáži (zabrala celých jednadvacet stránek) v prestižním časopisu National Geographic Lanzarote za "nejpodivnější kanárský ostrov" a park Timanfaya za jedno z "nejzvláštnějších míst celého světa, kde se projevila vulkanická činnost". "Nastupovat!" Ostrý hlas průvodců ale rychle přerušuje mnohým snění o tom, jak to tu asi vypadalo, když hořící peklo, láva a balvany vyvrhované z nitra země devastovaly místní krajinu. Přehlídka barev je za chvíli také přerušena. "Nastupovat!" Rozléhá se ještě naléhavěji a nikdo si nedovolí odporovat. Ostatně, není jiná volba. Na prohlídkovou trasu Ruta los Volcánes okolní sopečnou krajinou můžete pouze místním autobusem. Žádná jiná možnost pro větší skupiny návštěvníků neexistuje. "Promenádovat se volně po tak nádherném kusu světa masy turistů nemohou, to by to tu bylo brzy všechno zničené," vzkazují ekologové a "soukromou" cestu umožňují pouze geologům a se speciálním průvodcem po předchozím písemném vyžádání i malým skupinkám pěších návštěvníků. Autobus již vyráží na cestu. Ta trvá kolem padesáti minut, a přestože vše pozorujete pouze zpoza oken a v klimatizovaném prostředí, lehce si dokážete představit, co asi spatřili američtí astronauti na Měsíci. Rozeklané kamenné převisy, malé propasti, bizarní tvary lávových polí. A opět ta paleta barev. Občas a nesměle vykukují ze země houževnatější rostliny. Po čase přežívají i zde. Je zajímavé, že průvodci, jejichž pracovní náplní je mluvit, mluvit a mluvit, najednou mlčí. Po krátkém představení parku Timanfaya se totiž z reproduktorů autobusu většinou line hudba, jež má navodit tu správnou atmosféru. Připomíná hudbu filmovou, představení je to ovšem spíše divadelní, i když bez herců. Ještě si tak odmyslet ten autobus, jenže k tomu vám nedají spolucestující sebemenší příležitost.
* * *
Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT
Kanárský ostrov Lanzarote je například od Prahy vzdálen kolem 2500 kilometrů a vzhledem ke své geografické poloze (jenom něco přes sto kilometrů od marocké pevniny) je samozřejmě nejvýhodnější a nejrychlejší cesta letadlem. Let trvá přibližně čtyři a půl hodiny. Zpáteční letenka se dá pořídit za necelých 12 000 korun.
KDY PŘIJET
Jenom málo míst na světě má stálejší počasí než právě Lanzarote.Několik deštivých dnů můžete zažít pouze v listopadu, prosinci a lednu, jinak prakticky neprší. Denní teploty po celý rok vystupují nad dvacet stupňů a noční většinou neklesají pod stupňů třináct. Buďte ovšem připraveni na častý a někdy i poměrně silný vítr.
NA CO SI DÁT POZOR
Přestože na Lanzarote se jezdí především za sluníčkem, tak právě slunce může být velkým nepřítelem. Intenzita slunečního záření je zde někdy až třikrát vyšší než v České republice, navíc se jedná o krajinu, kde téměř nejsou stromy a stín ve volné přírodě vyhledáte jenom těžko. Nejlepším časem pro pěší túry je období naší zimy, kdy sluníčko ani zde tak strašně nepálí. Cesty na lávová pole či delší neorganizované výlety ale radši nepodnikejte bez průvodce a podmínkou je i kotníková obuv s pevnou podrážkou, dostatečné zásoby vody a nezbytná pokrývka hlavy. Pěší návštěva národního sopečného parku Timanfaya je možná pouze na vyžádané povolení.
