Za blanickými rytíři na rozhlednu

Můžete horu Blaník obejít dvakrát dokola. Projít tamní lesy křížem krážem. Prozkoumat každou píď země. Volat. Křičet. Prosit. Ale pověstné blanické rytíře, anebo aspoň vchod do jejich příbytku, stejně nenajdete. Však většina lidí sem beztak nejezdí proto, aby hledalo válečníky ve zbroji, kteří pod vedením svatého Václava vyjedou v nejtěžších chvílích českému národu na pomoc.

Největším turistickým lákadlem Blaníku je rozhledna ve tvaru husitské hlásky. Postavil ji Klub českých turistů na počátku okupace. Proč zrovna v této době a proč zrovna tady, je zřejmé. Blaník vždy znamenal pro český národ víc než jiná hora. O to víc zesílila jeho magická moc, když se Češi obávali o svou budoucnost...

Rozhledna je vidět ze širokého okolí. Z dálky vypadá jako hříbek na vrcholu zalesněného kopce, který je dominantou rozsáhlé pahorkatiny na jih od Vlašimi. Blaník jsou vlastně dvě hory - Velký Blaník s výškou 635 metrů a Malý Blaník, který je zhruba o šedesát metrů nižší. Rozhledna samozřejmě stojí na vyšším vrcholu, což není dobrá zpráva pro ty, co příliš nemilují výšlapy.

Ale cesta není tak namáhavá, jak by se při pohledu na Blaník z větší dálky mohlo zdát. Jde se lesní pěšinou, kde je příjemný stín. Cestu lemují informační tabule správy chráněné krajinné oblasti, kde se turisté dočtou třeba o místní květeně a zvířeně. Jen kousek pod vrcholem se cesta zvedá více vzhůru. Lidé si mohou vybrat: Buď se vydat příkrou pěšinou, která vede kolmo k rozhledně a na ceduli má označení "pro zdatné". Anebo jít pozvolnější cestou "pro méně zdatné", která se obtáčí kolem kopce. Jenže snadnější cestou je to o nějakých osm set metrů dál, a tak se většina turistů stejně raději zhluboka nadechne a vyrazí do kopce.

Obrysy rozhledny se pak mezi stromy vynořují jako spása. A nejen spása na duši, ale i na těle. Dole v rozhledně je totiž bufet, kde se čepuje pivo, rozlévá limonáda, vaří se kafe a nabízí další občerstvení i originální suvenýry a dárky, jako je kupříkladu Blanická hořká, lihovina od blanických rytířů. "Cože, jestli jsem neviděla rytíře? Jasně, byli tady před týdnem!" ochotně přistupuje na hru o hledání blanických rytířích žena za pultem, která zároveň plní funkci prodavačky lístků na rozhlednu.

Teprve teď ovšem začíná ten pravý výstup. Na vrchol vyhlídky vede sto sedm schodů. Pekelně prudkých, takže než vyjdete nahoru, budete funět jako lokomotiva. Ale vyhlídka do okolí stojí opravdu za to. Musíte mít však aspoň trochu štěstí na počasí. Když je zakaboněno, moc toho neuvidíte. V opačném případě je to zážitek.

Na dřevěných rámech oken jsou nápisy okolních obcí, na které je vidět. Támhle jsou Louňovice. Kováře z této obce si - jak píše Alois Jirásek ve Starých pověstech českých - pozval neznámý rytíř z Blaníku, aby mu v hoře okoval koně. Kovář byl dobrák, a tak šel. Když dokončil svou práci, dali mu rytíři pytel plný smetí. Ve zlosti pak kovář vysypal celý pytel před kopcem. V Louňovicích se pak všichni divili, kam kovář na celý rok zmizel. Když pak vyprávěl, co se mu přihodilo, sáhl do pytle a nahmatal tři dukáty. Teprve teď poznal, jakou udělal chybu, když pytel vysypal, a honem utíkal k hoře. Ale nenašel ani dukáty, ani smetí...

Když budete očima pátrat v lesích pod sebou, zda náhodou přece jen nezahlédnete korouhev nebo špičku kopí, jestli vám do očí nezablýskne odlesk z brnění, tak tam dole mezi stromy je i takzvaný Kamenný stoleček, jenž podle pověsti slouží k odpočinku a občerstvení blanických rytířů. Je tam i Veřejová skála, v níž je prý vchod do nitra hory. A je tam i Slepičí skála, odkud byl v roce 1868 vylomen jeden ze základních kamenů pro stavbu Národního divadla. Sám Bedřich Smetana tento kamenný kvádr poklepal v Praze kladívkem.

Blaník skutečně není obyčejný kopec, má silnou atmosféru i dnes. Několik snoubenců zde mělo v posledních letech svatbu. Tady se konaly v letech 1868 až 1871 velké tábory lidu za českou státnost. Právě toto místo inspirovalo Josefa Kajetána Tyla, Bedřicha Smetanu či Jaroslava Vrchlického. Blanická pověst vznikla už před několika stoletými a má mnoho obměn. Co je však historicky doložitelné, je to, že Velký Blaník byl osídlen už v prvním tisíciletí před naším letopočtem, kdy se na vrchu rozkládalo kruhové hradiště. Tehdejší obyvatelé zde po sobě zanechali opevnění v podobě mohutných kamenných valů. Tradovalo se, že tu později stával i středověký hrad, ale ve skutečnosti stál hrad, jak v roce 1961 dokázaly i archeologické vykopávky, na protilehlém Malém Blaníku.

I tento menší bratr Velkého Blaníku má své kouzlo. Je tam zřícenina starobylé poutní kaple svaté Máří Magdalény z roku 1753. Ale už o třicet let později byla zrušena nařízením císaře Josefa II. Dnes jsou z ní jen ruiny, uprostřed nichž roste mohutný smrk. Až se budete pomalu vracet z vrcholu Velkého či Malého Blaníku dolů, budete míjet další turisty, funící do kopce k rozhledně. Třeba budou mít větší štěstí a blanické rytíře uvidí právě oni...


Co říká legenda

V hoře Blaník je skryto vojsko. Čeká, až bude českému národu nejhůře, aby vyjelo z hory a porazilo nepřítele Čechů. Až se přežene velká krvavá bitva pod Blaníkem, za které vyjedou vojska z hory a zahubí nepřítele, pak nastane znovu mír a šťastné doby pro obecný lid.

MŮŽE SE HODIT

Jak se tam dostat

Nejrychlejší cesta je autem. Z dálnice z Prahy do Brna odbočíte na Vlašim a pak pojedete do obce Louňovice. Odtud vede červená značka až na vrcholy Velkého a Malého Blaníku. Přírodní parkoviště je u odbočky na lesní pěšinu vedoucí na Blaník. Cesta lesem trvá pohodlnou chůzí asi půl hodiny. Vstupné na rozhlednu je deset korun, děti a důchodci platí polovic.

Otevírací doba rozhledny:

Duben - září denně 10 - 17 hodin

Říjen - březen sobota, neděle, svátky 10 - 16 hodin


Rozhledna na Velkém Blaníku je ve výšce 638 metrů nad mořem.