Boreč u Lovosic je takový typický český kompromis. Kouří se z něj sice, avšak sopka to není. Lidé si to ovšem dlouho mysleli a když jste na vrcholu, napadnou i vás pochmurné myšlenky: Co kdyby se země přeci jenom otevřela? No, poštívat osud může každý. Vylézt na Boreč není žádný alpinistický výkon, přestože sníh pěkně klouže. V cestě ale nestojí žádná lávová pole ani závratné výšky. Popravdě řečeno, je to kopec jako každý jiný. Je to ale také kopec, kde se zastavovali bohové. A je to kopec, kvůli jehož tajemství si celá staletí lámali hlavy prostí i vzdělaní lidé. Kdo to kdy slyšel: vrch, z něhož se kouří. Kouří se však pouze v zimě, když je mráz. Ano, k tomu, abyste Boreč patřičně vychutnali, potřebujete mráz, ideální je, když také leží hodně sněhu a svítí slunce. Takové počasí bylo letošní zimu snad jen koncem února. Stezka obepíná vrch z pravé strany a jako závit stoupá stále vzhůru. Trochu se zadýcháte, ale za slabou půlhodinku se blížíte k vrcholu. Pak to přijde. Tady nahoře se opravdu kouří. Je zde nějak tepleji. "Krátery" jsou už na dosah. Takhle nějak to přece musí vypadat u jícnu opravdové sopky. Ještě několik kroků vzhůru a máte to jako na dlani. Ze země vychází sloupec dýmu, který vítr lehounce unáší k západu. Ale o kus dál je další jícen, támhle zeje další... Snad z pěti, možná ze šesti míst uniká dým, který vypadá, jako by unikal přímo z hlubin Země. V mrazivém vzduchu se kouř pohybuje jako přízrak, až se rozplyne mezi stromy. Jícny, odkud kouř vychází, jsou patrné na první pohled: všude leží sníh, ale kolem komínů po něm není ani stopy. Ani vločka. Přestože mrzne, tady nahoře je dokonce půda měkká a bahnitá. Tráva zelená jako v květnu. Ačkoliv je únor, mají tady kvést i sedmikrásky. Vidět ale nejsou. Všechno je vlhké jako v prádelně, mokré jako v pralese. Jako by právě pršelo. Ale přitom svítí slunce. Kapky na pavučině se třpytí. Křižák ji nastražil zřejmě dnes ráno. Na Borči se nespí zimním spánkem. Lezou tady berušky, broučci, šneci a jiná havěť. Kolem otvorů, jimiž teple vydechuje Země, totiž není nikdy zima. Vládne tam zvláštní mikrosvět věčného jara jako na Madeiře. Stačí vložit přinesený teploměr do jednoho z otvorů. Ukáže třináct stupňů. Příjemné teplo, vezmete-li v úvahu, že deset metrů odtud je mráz minus pět. Tak to je Boreč. Stojíte na vrcholu a všude kolem to vypadá, jako by doutnala tráva nebo jako byste se octli na Islandu uprostřed gejzírů. Kdyby tady s vámi stál mexický rolník Dionisios Polido, vzal by nohy na ramena. Už to jednou zažil. Na jeho políčku se rovněž objevily štěrbiny a z nich vycházel teplý dým. Najednou se z útrob Země ozvalo zahřmění a vydrala se odtud zbrusu nová sopka. Přesně to si o vrchu Boreč myslela řada lidí: kouř byl podle nich dozvukem sopečné činnosti. Boreč vskutku leží na okraji Českého středohoří, ale to je asi tak vše. Všechny okolní kopce působí víc sopečně než on. Jako vyhaslé sopky mají ten pravý kuželovitý tvar. Zato Boreč vypadá, jako když si pivař lehne na záda. Není to sopka. Tak co to tedy je? Kněžna Libuše, která se tady občas stavovala, ana zahalena zawojiem oparuov jakychsi, přijímala od bohů poselství. Troufla si sem jen ona. Pro ostatní bylo místo, z něhož vycházely v zimě páry, tabu. Později si lidé mysleli, že uvnitř kopce je teplý pramen. Ale ani to nebyla pravda. Z Borče dělá "sopku" něco jiného. To něco se jmenuje trachyt. Hornina, z níž je utvořen Boreč. Zřejmě není příliš soudržná. Boreč je protkán hotovým labyrintem puklin. A v tom to je. V létě, když se kopec ohřívá, teplo se v puklinách uchovává jako v akumulátoru. V zimě proudí otvory na úpatí do nitra kopce studený vzduch. Ohřívá se v teplých komůrkách, nabírá tam vlhkost a stoupá vzhůru. Když vyrazí na vrcholu ven, za mrazivého počasí se sráží v mlžný sloup. Úplně stejně, jako když za mrazivého dne vydechneme otevřenými ústy. U jednoho jícnu se chvěje tráva nekonečným třesem, jak ji rozechvívá vzduch proudící ven. Kdybyste nad otvor dali kousek papíru, vzduch jej ponese vzhůru prý rychlostí pět metrů za sekundu. Boreč, to je vlastně takové opáčko z fyziky. Naschvál: co se stane v létě? Říkáte, že vzduch bude proudit naopak? Shora dolů? Pak máte pravdu. Vzduch uvnitř kopce je v létě chladnější než vzduch venku, musí tedy klesat dolů. Uniká otvory na úpatí, kde je najednou i v červenci nezvykle chladno, jako byste otevřeli sklep. A teplý vzduch nahoře je vsáván do nitra vrchu. Kdybyste znovu použili papír (ale nedělejte to, uvnitř nikdo neuklízí), útroby kopce by jej přímo vcucly. Ale teď v zimě jde koloběh opačným směrem a Boreč je jako malá sopka. Kouř, tedy vlastně pára, stoupá ke korunám stromů. Když Boreč býval úplně holý - však se dříve také jmenoval Holý vrch - musely být sloupce dýmu zdaleka viditelné. Lidé to sledovali a jejich srdce se svírala strachem z nevysvětlitelného. Škoda, že se báli přijít blíž. Jak pára stoupá, rozehřívá sníh - dnes, stejně jako tehdy. Tam, kde moc páry přestává působit a vládu přebírá zase zima, voda opět mrzne a stávají se z ní malé slzičky. Ve slunci se lesknou jako perly.
Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT:
Boreč najdete pár kilometrů za Lovosicemi směrem na Teplice. Z hlavní sjedete kilometr doleva na Režnou Lhotu, kde začíná stezka (značená zelenou barvou). Ideální je přijet tehdy, když i přes den panují tuhé mrazy, všude leží sníh a ještě svítí slunce. Dým je pak vidět nejlépe. Takové podmínky však nastávají jednou, dvakrát za zimu.
Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT:
Boreč najdete pár kilometrů za Lovosicemi směrem na Teplice. Z hlavní sjedete kilometr doleva na Režnou Lhotu, kde začíná stezka (značená zelenou barvou). Ideální je přijet tehdy, když i přes den panují tuhé mrazy, všude leží sníh a ještě svítí slunce. Dým je pak vidět nejlépe. Takové podmínky však nastávají jednou, dvakrát za zimu.
 I když se v jeho nitru dějí zajímavé věci, tváří se Boreč jako každý jiný kopec |
