Trubači u Meninské brány
Krátce před osmou hodinou večerní zatarasí policejní jednotka silnici a šoféři projíždějících aut musí chvíli počkat. Nastoupí řady trubačů, obvykle sledované stovkami zvědavců a zahrají krátkou, asi dvouminutovou skladbu. Zvuk tributu se odráží od mohutné brány, která kdysi bývala součástí městského opevnění. Pár vteřin je ticho a pak se přihlížející začnou pomalu rozcházet.
Tato ceremonie se u Meninské brány (nizozemsky Menenpoort) na okraji belgického města Ieper (Ypres, česky Ypry) odehrála již více než třicet tisíckrát. Vždy ve stejnou dobu, přesně v osm hodin večer, každý den již od druhého července 1928 (s výjimkou přerušení za 2. světové války).
Jde o britskou tradici, zvuky polnic mají uctít památku desítek tisíc spojeneckých, především britských vojáků, kteří v okolí města padli v zákopových bojích 1. světové války. Mnozí z nich procházeli vstříc svému poslednímu dni právě Meninskou bránou, která dnes nese více než 50 000 jmen.
Metropole sukna povstalá z ruin
Dnešní Ypry působí čistě a upraveně a kdybychom pominuli připomínky válečné historie, město by příliš nevybočovalo z řady tisíců podobně spořádaných západoevropských sídel.
Cestou k Meninské bráně jsme přešli přes hlavní náměstí, kterému vévodí ohromný Dům soukeníků (Lakenhalle). Masivní věž a nákladná vnější výzdoba evokuje spíše církevní stavbu, ve skutečnosti se jedná o komerční budovu zřízenou pro potřeby obchodu se suknem, které je hlavním zdrojem středověké prosperity města. Jde o jednu z největších staveb svého druhu v Evropě.
Podobně jako v případě jiných historických budov v Yprech je ovšem i dnešní podoba Domu soukeníků kopií, byť precizně věrnou. Stavba byla totiž, stejně jako prakticky celé město, za 1. světové války úplně zničena a posléze rekonstruována.
Ypry ležely v letech 1914–1918 v těsném zázemí tzv. Yperského oblouku, hlavní frontové linie mezi spojeneckými a německými jednotkami. Nedaleko města se odehrálo několik vleklých zákopových bitev, které si vyžádaly stovky tisíc mrtvých, přičemž fronta se vesměs pohnula jen o několik kilometrů. Nejprve Němci, později i spojenecké armády tu v boji několikrát použili chemické zbraně včetně tzv. hořčičného plynu, který byl později nazván podle města samého – yperit.
Ieper, Ypres nebo Ypry?V Belgii, kde jsou uznány tři oficiální jazyky, může být korektní forma místních jmen oříškem. A oblast, o níž zde píšeme, není výjimkou. Region leží v regionu Flandry (nizozemsky Vlaams Gewest), kde je úředním jazykem nizozemština, označovaná též jako vlámština. Z tohoto pohledu platí za základní název města Ieper. Jako podklad pro exonyma v jiných jazycích, včetně angličtiny, ovšem slouží francouzská verze názvu, tedy Ypres. Od tohoto základu se odvozuje i vžitá česká forma Ypry. A aby těch komplikací nebylo málo, v češtině se toto jméno gramaticky chová jako množné číslo (v Yprech, u Yper atd.). |
V místní informační kanceláři hledíme na historické fotografie zachycující podobu města po skončení bojů v roce 1918. Scéna vůbec nepřipomíná lidské sídlo. Spíš jde o hromady sutin tu a tam prostoupené ohořelými zbytky stojících zdí.
Vnucuje se myšlenka: copak tohle nebylo dostatečně silné memento? Vždyť sotva o čtvrt století později, se zdokonalenými zbraněmi, mělo přijít Coventry, Rotterdam či Drážďany.
Největší válečný hřbitov
Blízké okolí Yper je poseto desítkami válečných hřbitovů, kde spočinuly ostatky vojáků obou bojujících stran. Často mají podobu paralelních řad prostých, identických náhrobních kamenů s nápisem „neznámý vojín“. My míříme k památníku zvanému Tyne Cot u osady Zonnebeke, asi 12 kilometrů severovýchodně od Yper.
Jde o největší válečný hřbitov uchovávající ostatky padlých vojáků zemí Commonwealthu na světě. Vedle Britů zde leží také tělesné pozůstatky Novozélanďanů, Australanů, Kanaďanů a dalších národů. Impozantní je již pozice hřbitova / památníku, který se nachází na vyvýšenině zřetelně vystupující z plochých flanderských plání. A dojem je ještě umocněn po vstupu do objektu, řady prostých bílých náhrobků jako by nebraly konce. Celek je korunován symbolickým památníkem a tzv. Křížem oběti.
Zajímavá je historie místa, hřbitov byl totiž založen již v průběhu bojů v říjnu 1917 poté, co strategicky významnou výšinu dobyla spojenecká vojska. Asi o půl roku později ovšem pozici získali zpět Němci a definitivně do rukou Spojenců se lokalita dostala až těsně před definitivním utichnutím zbraní, koncem září 1918. Tehdy se tam nacházelo asi 350 hrobů. Dnes bychom napočítali téměř 12 000 náhrobků, z nichž většina nenese žádné jméno.
Válečný fotbal o vánočním příměří
Všechny připomínky válečných hrůz v okolí Yper působí nutně depresivně, za obvykle podmračené oblohy dvojnásob. Jedeme si proto trochu spravit náladu do vesnice Frelinghien, vzdálené asi 20 kilometrů jižním směrem. Ta se nachází již na francouzském území, ovšem je doslova „přilepená“ na státní hranici s Belgií. Místo není ničím pozoruhodné a nikdo by je neznal, nebýt příběhu, který se tu měl odehrát v počáteční fázi bojů Velké války na sklonku roku 1914.
Příběh, nebo legenda? Kdo ví. Pamětníci již dávno zemřeli a o věci existují protichůdné zprávy. Jisté je, že v prosinci 1914 v této lokalitě stály proti sobě německé a britské (velšské) jednotky. Znepřátelené strany byly ve vizuálním kontaktu, Němci měli obsazenou vesnici, zatímco Britové se zakopali o pár desítek metrů dál směrem na západ.
Ve dnech 24. a 25. prosince se tu přestalo střílet, to ještě víme s jistotou. Na okrajích německých pozic se tehdy objevily osvětlené vánoční stromky a ze zákopů se začaly ozývat, namísto dělostřelecké palby, vánoční písně. Britští protivníci se ke zpěvu měli přidávat... a dál už je to možná jen fabulace (o svědectvích si přečtěte zde).
Vojáci prý zorganizovali i fotbalový mač, ve kterém měli příslušníci saského regimentu zvítězit nad Skoty 3:2. Ojedinělou událost, která vešla ve známost jako Vánoční příměří, dnes připomíná malý památník, který najdete na jižním kraji Frelinghienu u sportovního hřiště.
Jenže idyla brzy skončila, účastníci Vánočního příměří si v roce 1914 sotva dokázali představit, co je čeká. Bojový plyn, smrtící útoky na bodáky a nemilosrdná dělostřelecká palba, to všechno mělo teprve přijít.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Může se hoditWeb: Logistika |