Podle tohoto nesmyslného pravidla jsou pachatelé trestné činnosti ve věku do 12 let trestně nepostižitelní a soud může pouze nařídit psychiatrické vyšetření a podle výsledků nařídit ústavní léčbu. Pro provinilce ve věku mezi 12 až 18 lety je nejvyšší trest tři roky v nápravných zařízeních pro nezletilé. Bylo by možné uvést mnoho příkladů, jak je tato část kanadského zákona ve své podstatě zhoubná a mladistvými provinilci zneužívána.
Před dvěma lety brutálně znásilnil a zmlátil jedenáctiletý torontský chlapec (podle YOA pachatelé mladší 18 let nesmějí být v médiích identifikováni a pokud se objeví fotografie nebo film, obličej musí být zaretušován) o rok starší dívku ze sousedství. K zatčení mladého násilníka došlo několik minut po činu. Když mu byla nasazována želízka, usmívající se provinilec pravil policistům: “Nechápu, pánové, proč se tak vzrušujete, když dobře víte, že jakmile sepíšete protokol, tak mě musíte zavést zpět domů.” Policista, který případ vyšetřoval, řekl v TV, že: “Nejsmutnější na celé věci je skutečnost, že ten chlapec má stoprocentní pravdu.”
Před několika měsíci otřásla veřejností vražda čtrnáctiletého torontského Matty Baranowského. Případ je stále ve vyšetřování, ale ze zveřejněných informací vyplývá, že Matta, vzorný student a velmi slušný chlapec, doplatil na to, že byl nekuřák. Parta nezletilých Mattu obklíčila a vyžadovala cigarety. Matta jako nekuřák nemohl nikotinuchtivým násilníkům vyhovět a ti jej v záchvatu vzteku ukopali k smrti.
Po tomto silně publikovaném případu se začaly otevírat oči i těm, kteří do té doby YOA obhajovali, zejména s ohledem na fakt, že i drobná kriminalita nezletilých, jako jsou krádeže aut nebo vykrádání bytů, je rovněž v posledních letech na silném vzestupu. Že to takhle nejde dál, ví už dnes téměř každý. Levicový federální premiér Jean Chretién však pod vlivem ideologických předsudků odmítá v této věci cokoliv měnit. Zřejmě také proto, že je jedním z autorů této nesmyslné pasáže kanadského trestního práva.
Kanada, země s jednou z nejvyšších životních úrovních na světe, více než sto let považována za symbol demokracie a svobody, má justiční systém, který by se velmi těžko mohl dát nějaké zemi za příklad. Nebylo tomu tak ovšem vždycky.
Zlom v roce 1968
Zásadní zlom nastal v roce 1968, kdy byl poprvé zvolen federálním premiérem krajně levicový idealista, Chretiénův stranický kolega (liberál) a blízký přítel Pierre Trudeau, podle mnohých novinářů politik, který nese největší zodpovědnost za dnešní neblahý stav kanadské justice a dalších špatně fungujících resortů, jako je daňový systém, emigrační zákon, obrana a především státní dluh, který má Kanada na počet obyvatel nejvyšší na světě. Před zvolením Trudeaua premiérem byl kanadský státní dluh téměř nulový a kurs kanadského dolaru byl vyšší než kurs amerického, přičemž dnes se pohybuje okolo 68 centů amerického dolaru.
Během vlády Liberální strany premiéra Trudeaua (s výjimkou několika měsíců v letech 79-80) v letech 1968-84 zastával dnešní premiér Chretién v Trudeauově kabinetu významné ministerské funkce, mj. ministra spravedlnosti a ministra financí, a je tedy spoluzodpovědný za dnešní žalostný stav těchto resortů. Pierre Trudeau po svém zvolení kromě zavedení zmíněného YOA podstatně snížil trestní sazby, zliberalizoval kanadské nápravné ústavy do té míry, že v mnohých případech připomínají spíše rekreaní střediska a cely se neliší od solidních hotelových pokojů. Přestože požívání drog a sexuální aktivita jsou vězeňskými řády zakázány, vězňům jsou pravidelně poskytovány prezervativy a měněny injekční stříkačky. Tato benevolence však není příliš efektivní, počet případů nákazy virem HIV mezi vězni se rapidně zvyšuje.
Saskatchewanský milionář Collin Thatcher, politik, bývalý ministr energie v saskatchewanské vládě do svého zatčení saskatchewanskou veřejností předzívaný Džejár Ewing byl v roce 1985 odsouzen na doživotí (bez možnosti podmínečného propuštění nejméně 25 let – nejvyšší kanadský trest) za vraždu manželky, kterou nechal na objednávku umlátit k smrti. Tento prominent si svůj trest odpykává v luxusním vezeňském resortu v západokanadské Britské Columbii, kde dlí v přepychově zařízeném bangalovu s bazénem, pěstuje koně a hraje golf.
Pierre Trudeau během své éry zrušil trest smrti. V této souvislosti stojí za zmínku jedna perlička. Ačkoliv poslední člověk byl v Kanadě popraven v roce 1962, a trest smrti byl oficiálně zrušen v roce 1976, byla až do roku 1987 proplácena gáže katovi. Nikoliv důchod, ale příslušný plat podle (ve skutečnosti již více než 10 let neexistující) funkce. Tato skutečnost velmi akurátně reflektuje stav, ve kterém se nacházejí s výjimkou policejních a hasičských sborů snad všechny složky státních institucí, kde si krátí dlouhou chvíli megaarmády přeplacených státních zaměstnanců bodře chráněných svými velmi silnými odborovými svazy a profesními asociacemi.
Diletantství státních institucí
Důsledky diletantství státních institucí se někdy dotknou i těch nejvyšších míst, o čemž svědčí následující případ. V roce 1994 se jednoho večera přes velmi sofistikovaný monitorovací systém a další bezpečnostní opatření, kde se vzal tu se vzal, z nenadání objevil v ložnici rezidence federálního premiéra Chretiéna neznámý, dlouhým nožem ozbrojený muž. Překvapený premiér byl ze situace tak konsternován, že se nezmohl ani na jediné slovo, natož na nějakou akci. Duchapřítomnost naštěstí neztratila jeho žena. Nečekaného hosta důrazně upozornila, že jej do jejího soukromí nikdo nezval a nůž nenůž drzého vetřelce promptně vykvartýrovala.
Reakce premiérovy choti není příliš překvapivá. Podle statistik si kanadské ženy v podobných případech zachovají chladnější hlavu a reagují pohotověji a racionálněji, než muži. Podobný incident zažila v roce 1982 i britská královna Alžběta II., když se v pozdních hodinách z čista- jasna objevil v její ložnici neznámý muž. Pokud si vzpomínám, Její Veličenstvo tehdy vyřešilo prekérní situaci obdobným způsobem jako paní Chretiénová.
Premiér Chretién se tehdy k nedbalosti bezpečnostní služby, která mohla mít tragické následky, vyjádřil překvapivě velmi mírně se zjevnou snahou co nejrychleji celý incident zamést pod koberec. Jaký pán takový kmán, praví lidová moudrost, a panu premiérovi se zjevně nechtělo, jak říkával Jan Werich “kálet do vlastního hnízda”. Upřímnost a objektivita ostatně nikdy nepatřily k silným zbraním tohoto levicového liberála, o to více se však pravidelně projevuje jako pokrytecký demagog.
Kořeny kanadské justice
Vraťme se však ke kanadské justici a jejím kořenům. Je třeba ji dát do určité souvislosti s justicí americkou. Obě jsou postaveny na základech britského práva a jsou si (i přes historicky rozdílnou vývojovou tvárnost) strukturálně velmi podobné. V USA mají jednotlivé státy unie mnoho lokálních zákonů. V některých např. není trest smrti. Nejmarkantnější rozdíl mezi americkými a kanadskými trestními zákony je ve výši trestních sazeb a odlišnosti systémů podmínečných propouštění.
V jedné věci se však americký a kanadský právní systém shodují: naprosto neúměrnou přebujelostí právní komunity. Kanada a USA mají dohromady přibližně 300 milionů obyvatel, což představuje asi 5 procent světové populace. V těchto dvou zemích však žije 70 procent všech světových právníků. Pro přirovnání: v těchto dvou zemích je o 250 000 více právníků než lékařů. Důsledky tohoto stavu, kdy systém přímo nabádá, aby se každý co nejvíce soudil, a majetko-právní zákonny jsou velký byznys, jsou směsicí černého humoru a nelogičnosti.
Lékaři např. váhají provádět komplikované operace, dobře vědouc, že v případě neúspěchu soudní žaloba zaklepe na dveře. K očištění jména musí lékař dokázat, že neudělal chybu, což se pochopitelně neobejde bez velmi nákladné a zdlouhavé procedury. Špičkoví advokáti mají honorář až 1000 dolarů na hodinu, částka, na kterou prodavačka u McDonalda dělá zhruba měsíc.
Jeden známý případ může doložit tendence některých právníků parazitovat na děravém systému. Republikánský kandidát na úřad prezidenta USA v roce 1996 Bob Dole na jednom z předvolebních proslovů na volném prostranství, kde bylo provizorně postaveno malé pódium, při gestikulaci zavrávoral a chtěl se opřít o dřevěné zábradlí. Zábradlí však povolilo a senátor Dole se zřítil z pódia na zem. Pád sice vypadal na TV obrazovkách ošemetně, ale Bob Dole vyvázl bez zranění a z incidentu si dělal legraci. Nutno dodat, že senátor Dole, sám právník, byl velkým prosazovatelem reformy majetko-právního zákona a mnoho let poukazoval na jeho špatný stav. Po zmíněném incidentu téměř okamžitě dostával telefonáty od právníků, ujištujících senátora, že mu na základě této nehody mohou vysoudit mamon.
Kanadské rozvodové zákony ve své zcestnosti a snadné zneužitelnosti nikterak nepokulhávají za zákony trestními a majetko-právními. Ontárijský anglikánský farář J. Jefferson, svými věřícími ctěn a milován, měl pověst velmi ušlechtilého a decentního člověka, svědomitého otce, věrného a loajálního manžela. Manželství přestalo fungovat a žena požádala o rozvod. V tomto svazku byl značný majetek a tři děti, což téměř zaručovalo zdlouhavou rozvodovou proceduru. Manželka faráře si chtěla zvýhodnit pozici v rozvodovém řízení a manžela křivě nařkla, což je v Kanadě velmi častý jev, z pohlavního zneužívání jednoho z jejich dětí. Farář musel kromě rozvodového advokáta najmout ještě špičkového trestního obhájce.
Na základě drobných rozporů a nepřesností v manželčině výpovědi se situace začala vyvíjet ve prospěch faráře. Svědecká výpověď dítěte, které měl farář zneužít, vyzněla rovněž ve prospěch nařčeného. Po téměř dvou letech nepříjemných a velmi nákladných soudních tahanic manželka nakonec přiznala, že si obvinění vymyslela a farářovo jméno bylo očištěno. Zdánlivý Happy End však nebyl bez újmy pro faráře: celý případ jej přišel na 280 000 dolarů a dva infarkty. Finančně zcela zruinovaný duchovní byl nakonec donucen vyhlásit osobní bankrot.
V kanadském rozvodovém právu se prolíná nefunkčnost zákona s nesmyslností daňového systému. Rozvedený manžel(ka), který platí alimenty na manželku, může tuto platbu odepsat z daní, ale alimenty placené na děti z daní odepsat nemůže! Naopak příjemci, který má děti v péči, jsou tyto peníze zdaněny! Peníze, které, pokud byly nabyty jakýmkoliv legálním způsobem, už musely být jednou zdaněny! Logiku tohoto pravidla znají zřejmě jen jeho autoři. Možnost odepsat alimenty na děti z daní zrušil v roce 1997, jak čtenář správně tuší, výše zmíněný federální premiér Chretién, sám původním povoláním (jaké překvapení) také právník.
Pokud náhodou tuto rubriku bude číst ministr spravedlnosti Otakar Motejl, moc se přimlouváme, aby si při eventuálních reformách a novelizacích českého zákona v žádném případě nebral za vzor kanadský právní systém. Při vší úctě k této skvělé zemi, která ve své mladé historii dávala a stále dává milionům lidí ze všech koutů světa (včetně našich maličkostí) svobodu a prosperitu, lze si jen těžko představit, že některá země západních demokracií má méně funkční justici, než je ta zdejší.
Z kanadského Ontária své čtenáře srdečně zdraví a každý den úsměv přejí Věra a Petr Kohoutovi. Chcete-li nám psát: vera.kohout@sympatico.ca
