Křup, křup, křup. Krystalky písku, ale on to vlastně není písek, blyštící se barvou čerstvého prašanu utvořily pevné varhánky. Jako když sjezdovku přejede v pozdním mrazivém odpoledni rolba. A teď mi ty varhánky téměř neslyšně praskají pod bosýma nohama.
Kam se podívám - nikdo.
Vůbec nikdo, jen miliony varhánků táhnoucích se po bílých dunách až k obzoru. K horám San Andres Mountains, do nichž se zapíchly bouřkové mraky a snaží se vytlačit slunce z oblohy tak, abychom ze západu neměli vůbec nic.
Vlastně to tu vypadá navlas stejně jako v prosinci v Krkonoších.
Lehám si do „písko-sněhu“, převaluju se, co na tom, že se zrnka právě asi navždycky usazují ve všech otvorech otevřené a spuštěné kamery. Sypu si kila bílých krystalů na všechny odhalené části těla. Jen těžko věřím té barvě. Jediný důkaz, že není leden a že nejsem v Alpách - krátká sukně, tílko, bosé nohy.
Slunce si vybojovalo mezi mraky svůj prostor. Parádní fotky! Dokonalé fotky! A kolem dokola desítky kilometrů vůbec nikdo!
Sakra, mám pocit, že tohle hned tak něco nepřekoná. Jeden z největších přírodních zázraků světa, národní monument White Sands na jihu USA v Novém Mexiku, patří pro tuto chvíli jenom mně!
Na duny se musí
White Sands, neboli Bílé písky, patří k severoamerickým přírodním divům, na které se prostě nemůžete ani při nejlepší vůli připravit. Surfujte si po internetu, kupujte si brožury, knížky, průvodce, koukejte donekonečna na fotky vašich šťastnějších přátel, ale pořád nebudete vědět dost na to, abyste při přímé konfrontaci nebyli trochu v šoku.
Je to jako Grand Canyon v Arizoně shora, o půlnoci a za úplňku. Magická přitažlivost největší díry na zemi vás nutí držet se ze všech sil zábradlí, abyste dolů jednoduše neskočili. Je to jako Bryce Canynon v Utahu, zespoda v pozdním odpoledni, kdy se z posledních sil, červení od hlavy až k patě, sunete po dnu kaňonu mezi obrovskými skalními, erozí vypreparovanými červenými věžemi, téměř sami, odtrženi od celé americké civilizace.
Je to přesně ten zážitek, kvůli kterému se vyplatí absolvovat let nacpaný do posledního místa, křičící děti na palubě, tlustého souseda přetékajícího na vaše sedadlo, turbulence, stovky mil autem ničím, kde jsou jedinými společníky rozlehlé pastviny s ohromnými černými býky.
Bílé písky jsou něco, co prostě musíte vidět.
Na duny se musí.
O velkém bílém fleku
Ze všeho nejdřív sjíždíte z pohoří Sacramento Mountains, kde vám připadá novomexické horko jako čirá utopie. Třesete se zimou, na teploměru v autě 15 stupňů, déšť, mlha, šumavské chatičky, a pak stačí pár zatáček a pod vámi se v dálce rozprostírá ohromný bílý flek.
Nejdřív se zastavíte v návštěvnickém centru. A budete svírat smotek dolarů v kapse, abyste ho náhodou nevytáhli a celý naráz neutratili. Je určitě co kupovat. Tak aspoň pohledy, nějakou drobnost, magnet.
Je taky třeba si pročíst všechny zajímavé informace na stěnách, třeba to, že se White Sands nacházejí na severním okraji pouště Chihuahuan, že mají rozlohu 712 kilometrů čtverečních a že šedesát procent z tohoto území bezpečně a možná navždy okupuje armáda Spojených států, která si z monumentu udělala cvičiště a provádí zde zkušební lety letadel, raket a střel všeho doletu.
Že bílý písek vlastně není písek, ale sprašový sádrovec navátý z okolních pohoří a že na Zemi existuje jen několik takových polí, ale že Bílé písky jsou jednoznačně nejrozsáhlejší na celém světě. Že jde o jedinečný ekosystém s mnoha endemity.
Že se duny při pořádném větru začínají hýbat a ty nejaktivnější se přemístí až 9 metrů za rok.
A taky to, že ideální způsob, jak Bílé písky poznat, je při veskrze zimním sportu - ježdíkování (Američané tomu říkají "sledding") po "zasněžených" dunách.
A pak si určitě musíte vzít u vjezdu do parku mapku. Bez nich se v národních parcích neobejdete. Nejlepší je dojet až na konec značené asfaltové cesty, která splývá s okolím pod nánosem bílého "sněhu". A vsaďte se, že si ve vteřině sundáte boty, ještě dřív, než se přiblížíte k prvnímu písečnému valu, který je vysoký třeba jako třípatrový dům.
Líbání v západu slunce
Vyběhnete nevěřícně do vršku, překvapeni povrchem. Vůbec, ale vůbec se vám neboří nohy! Překvapeni jasnou hranicí. Můžete na centimetry přesně určit, kde jsou Bílé písky a kde je Nové Mexiko.
Budete znovu a znovu bořit ruce do bílých krystalů, budete válet sudy, vyhazovat „prašan“ do vzduchu, pozorovat měnící se barvy, romanticky se vodit za ruce, líbat se při západu slunce.
Připadám si jako blázen.
Přesně tohle všechno dělám, okouzlená okamžikem, opět okouzlená americkým Jihozápadem. Tohle místo, na něž jsem několik let čekala, se na žebříčku dokonalosti zařadilo hodně vysoko.
Sakra, mám pocit, že to hned tak něco nepřekoná.
Může se hodit
Jak mají otevřeno Kolik stojí vstupné Kde přenocovat Kdy přijet Jak dlouho zůstat Dobrý tip Užitečné adresy |