Přestože si o dřívějším zřízení neděláme pražádné iluze, nechce se nám věřit, že to může být pravda. Pak si ale vzpomenu, že Pik Lenina je spojen ještě s jednou obdobnou událostí. Na jeho vrchol seskočila skupina ruských parašutistů. Tento výkon se sice zapsal pro vysokou nadmořskou výšku dopadové plochy do Guinessovy knihy rekordů, nicméně většina těchto hrdinů se již nikdy nedostala dolů. Obdobné honění za senzacemi vykoupené lidskými životy tedy zřejmě nebylo v této oblasti výjimkou.
Kolem Piku Lenina je několik hor vhodných pro aklimatizační výstupy. Nicméně hned po příjezdu se nahoru rozhodně neženeme. Po rychlém nastoupání autem z Oše do výšky 3500 m.n.m. nás ještě trochu bolí hlava a zadýcháváme se. Rozhodneme se proto strávit dva dny v základním táboře, abychom si zvykli. Mezitím přijíždí auto se skupinou moskevských horolezců. Ani se nezastaví, berou batohy a pokračují do prvního tábora, který je ve výšce 4300 m.n.m. Nenápadně vyzvídáme, zda již dělali aklimatizační výstupy v některé jiné oblasti. Překvapeně se na nás podívají a zavrtí hlavou. Přemýšlíme, zda se jim tento spěch vyplatí. To zjistíme po dvou dnech, kdy po prvním aklimatizačním výstupu dorazíme do prvního tábora. Naši staří známíleží celý den úplně zelení ve stanech a neustále zvrací. A přitom stačilo počkat jeden až dva dny v základním táboře a ušetřili by si spoustu trápení.
Náš první aklimatizační výstup směřuje na Pik Pjotrovskovo (4800 m.n.m.), kde ve výšce 4500 m.n.m. strávíme jednu noc. Nedá se říci, že bychom si přes noc odpočinuli. Po převýšení 900 m nás bolí hlava, žaludek, vůbec nespíme a celou noc počítáme hodiny do svítání. Ale pomalu si zvykáme. Pro optimální aklimatizaci je doporučeno nechodit za den větší převýšení než 500 m. Nicméně velice často výškové rozdíly mezi postupovými tábory jsou větší, takže je důležité neustále kontrolovat svůj stav a případně se včas vrátit. o návratu přemýšlíme, kam bude směřovat naše další aklimatizační výprava. Ale dohadování není dlouhé. Na vrchol máme naplánovanou cestu kolem Lipkinových skal. Jelikož to není příliš častá výstupová trasa, rozhodneme se pokračovat v aklimatizaci právě tam, abychom zjistili její obtížnost a mohli se podle toho připravit na vlastní výstup. Jeden den přejdeme po ledovci do prvního tábora, který je společný s normální cestou, druhý den nastoupáme do 5100 m.n.m. a třetí den do 6000 m.n.m. Místy se boříme, celou dobu potkáváme trhliny, které nás nutí jít navázané. Ale nejvíce nás trápí řídký vzduch. Traverz v 6000 m.n.m. mi připadá zcela nekonečný. Za celý den se mi podaří pozřít jedinou kostičku čokolády, kterou však záhy zase vyzvracím. Cítím, že je na čase se vrátit a odpočinout si alespoň o 1000 m níž. Navíc nás začíná znepokojovat kazící se počasí. Po bezesné noci, kdy stanem lomcuje celou dobu vítr, se začínáme chystat k sestupu. Ale překvapí nás kluci, kteří oznámí, že se cítí dobře a že se pokusí vystoupit na vrchol. Sice se mi jejich nápad moc nelíbí, ale asi vědí, co dělají.
Rozdělíme se tedy, ve čtyřech začneme sestupovat a zanecháme zbylou trojici napospas jejich osudu. Začíná svítit sluníčko, rozehřívá sníh a výsledkem je, že se stále častěji propadáme do trhlin. Sice nás vždy zarazí batoh na zádech, ale přesto blahořečíme nataženému lanu, na kterém jsme navázáni. Konečně se dostáváme do prvního tábora. Jsme notně unavení, rozhodneme se tedy sestup do základního tábora odložit na druhý den. Na ledovci potkáme výpravu slovenských horolezců. Gibon, kterému není dobře, se u nich shání po lékaři. Neuspěje však. Slovenský lékař prý hned při první cestě do základního zapadl do trhliny a zlámal si čtyři žebra, takže skončil v Oši v nemocnici. Opět si uvědomíme, co zmůže v horách chvilka nepozornosti. Do prvního tábora vede poměrně slušná cesta přes ledovec, kde pravděpodobnost, že spadnete do trhliny je asi stejná, jako že se po ránu před domem pomlátíte na schodech. Ale ani trhliny, ani schody není dobré podceňovat.
Druhý den přejdeme do základního tábora. Bohužel se nám nedaří se spojit vysílačkou z druhou skupinou, která bojuje někde směrem k vrcholu. Ale počasí se zdá být celkem slušné, tak doufáme v jejich úspěch. Konečně po dvou dnech se objeví Kvasi a oznamuje nám, že Pavel s Vencou zůstali v prvním táboře. Rychle vyzvídáme podrobnosti z výstupu. „První den nás vítr nepustil dál,“ vypráví Kvasi, „a druhý den jsme se dostali asi o 500 m výš. Večer ale Pavel začal mluvit nesmysly, vůbec nereagoval na naše dotazy, ztrácel koordinaci a báli jsme se, že upadne do kómatu.“ Trochu nás zamrazí. Takhle vypadá mozkový edém. Teprve v tu chvíli si uvědomím, že jsem zapomněla klukům nechat nahoře lékárnu. Kluci hned Pavla oblékli a ještě ten večer s ním sešli o 500 m níž, kde opět přišel k sobě, a další den se vrátili do prvního tábora.
Sestup je jediná spolehlivá obrana proti výškové nemoci. Po dvou dnech si Kvazi odpočine a vydáme se opět do prvního tábora. Počasí se neustále zhoršuje, sněží a téměř po celý den se drží kolem kopce mlha. Kluky zastihneme v prvním táboře v celkem dobrém rozmaru. Rychle nám sdělují novinky, které tu zaslechli. Špatné počasí bude trvat asi dlouho, protože se vrátil cyklón. Nějaký Polák chytil ve druhém táboře zápal plic a kdyby ho nestáhli dolů, tak by tam asi zůstal navždy. Tedy žádné pozitivní zprávy se nedovídáme. Je nám jasné, že v počasí, jaké je nyní, nemá smysl zkoušet výstup kolem Lipkinových skal. Do našeho odjezdu nezbývá již mnoho času, rozhodneme se tedy pro výstup normálkou.
Druhý den se vydáme nahoru. Po cestě je řada trhlin, a i když jsou dobře značeny vyplatí se jít navázaní. Blahořečíme tomu, že je cesta vyšlapaná a místy značená fáborky. V mlze, která nás zahaluje, bychom asi měli značné problémy s orientací. Konečně dorazíme do druhého tábora. Vzpomenu si na tragédii, která se zde odehrála roku 1992, kdy lavina zasypala celý tábor. „Stalo se to v noci,“ vzpomíná očitý svědek této hrůzy Červenáček. „Měli jsme v plánu večer před tím dojít do druhého tábora. Jeden z našich kolegů se však necítil dobře, tak nám nezbylo než postavit stan po cestě. Celou noc jsme lezli ze stanu a s obavami sledovali lavinový svah, který začínal hned nad námi. Nakonec jsme přeci jenom usnuli. Probudil nás strašný rachot padajícího ledu. Hned nás napadlo, že se utrhla lavina a za chvíli nás zavalí. Ale nic takového se nestalo. Když se hluk poněkud utišil slyšeli jsme všude kolem sebe nářek. První, co nás napadlo bylo, že bude asi potřeba naše pomoc a že bychom měli hned vyrazit. Když jsme si to ale s trochu chladnější hlavou probrali usoudili jsme, že to je nesmysl. Vůbec jsme nevěděli kam se vydat, všude byly zapadané trhliny a my jsme neměli ani lano. Takhle potmě bychom se s velkou pravděpodobností zřítili do ledopádu pod námi nebo zapadli do trhliny a stejně bychom nikoho nezachránili. Nezbylo než čekat do rána. Moc jsme toho už nenaspali. A teprve za svítání jsme zjistili, co se vlastně stalo. Obrovská lavina smetla druhý tábor. Ti kteří nezůstali pohřbeni pod lavinou, napadali do ledopádu pod táborem, kde mnohdy s těžkými zraněními pomalu omrzali. O něco níže v ledopádu jsme viděli se pohybovat dvě postavičky. Později jsme zjistili, že to je ruský průvodce se svým klientem. Zkušený horský vůdce donutil svého klienta si ovázat si nohy hadrem a chodit celou noc dokolečka po kousku ledu. To je oba zachránilo před zmrznutím.“ Tito dva lidé byli jedni zmála, kdo tragédii přežili. Pod lavinou přišlo o život více než 40 horolezců. dnes je druhý tábor posunutý o něco výše, ale stejně nespím příliš klidně. Na zcela bezpečném místě zrovna není.
Konečně svítá. Čeká nás cesta do třetího tábora. Musíme přejít přes předvrchol Rozdělnaja a sestoupit do sedla ve výšce 6000 m.n.m. Cestou dohoníme dva skialpinisty s lyžema na zádech. Na jednu stranu by se nám teď nechtělo zrovna táhnout zátěž navíc, ale sjezd ze třetího tábora dolů jim trochu závidíme. Dokonce i užší trhliny se na lyžích zdolávají daleko snadněji. Bojujeme se silným větrem a mlhou, ale konečně se dostáváme na předvrchol. Pak už zbývá snadný sestup do sedla. Rakouský skialpinista nám zamává na pozdrav a zmizí v mlze. V tu chvíli bychom si rovněž přáli mít lyže. Když se sním však znovu setkáme večer v sedle, zjistíme, že jsme mu záviděli zbytečně. V husté mlze se nezorientoval a sjel o několik stovek metrů do Tadžikistánu. Takže mu nezbylo, než si namáhavý výstup zopakovat. A to měl štěstí, že cestou nespadl do ledopádu. Ve třetím táboře se nemohu nadechnout, neustále lapám po vzduchu a přemýšlím, kdo prohlásil, že když se člověk už někdy dostane do určité výšky, tak si to tělo pamatuje a příště je aklimatizace snazší. To je tedy pěkná blbost. Dvakrát jsem byla v sedmi tisících a tentokrát končím už v šesti. Druhý den se to nezlepší, nemá tedy smysl chodit výš a uhnat si plicní edém. S lítostí přiznávám svou porážku a rozhoduji se, že na kluky počkám ve stanu zatímco se pokusí o vrchol. Celý druhý den je mlha, fouká silný vítr a příliš nevěřím tomu, že je možné v tomhle počasí dosáhnout vrcholu. Kluci se vrací večer notně utahaní, ale s úspěchem. Všichni se shodnou na tom, že i přes značné horolezecké zkušenosti jim tato „nejlehčí sedmitisícovka“ dala notně zabrat. Ještě několik dnů si stěžují na bolavé ruce a nohy, které jim nahoře omrzly.
Po návratu do základního tábora potkáme dva zájezdy českých cestovních kanceláří. Zajímá nás, jakým stylem mají celou akci zorganizovanou. Jsme trochu zděšeni, když zjistíme, že chtějí nahoře vařit pouze na benzínu (a to se nezmiňuji o dvojici, která přijela s vařičem na suchý líh), většina lidí si nikdy nezkusila slaňování a jumár neznají. Většina jejich „průvodců“ navíc nikdy nebyla nad 5000 m.n.m. Nepochybujeme, že za pěkného počasí při troše štěstí tato skupina turistů může vystoupit bez problémů na vrchol, ale při počasí, jaké jsme měli my, se mohou dostat do pěkného maléru. S benzínovým vařičem se ve vyšších nadmořských výškách dá vařit pouze venku (což za silného větru není možné), pokud ho zapálíte ve stanu, tak se hned začnete dusit. Sice majitel jedné z cestovních kanceláří si svojí chybu uvědomil a přišel si od nás koupit plynové vařiče, ale dva vařiče pro skupinu je dost málo. Držíme jim palce, aby to všichni přežili ve zdraví.
Několik rad na závěr:
Tedy na závěr několik doporučení pro ty, kteří plánují výstup na Pik Lenina a nikdy ve vysokých horách nebyli. Nejsem žádný zkušený horolezec, ale možná tím spíš mohu po pár výpravách do hor odhadnout, co je nutné připomenout běžným nezkušeným turistům, i když horolezcům to třeba připadá jako samozřejmost.
Myslím, že Pik Lenina je vhodná hora pro lidi, kteří by se chtěli podívat do hor a nemají s vysokými horami žádné zkušenosti. Nedoporučujeme však bez zkušeností zkoušet výstup za špatného počasí.
Při přípravě vybavení na cestu je nutné klást důraz především na boty a rukavice. Při nedostatku vzduchu se totiž krevní oběh omezuje na tzv. centrální, kdy se špatně prokrvují konce končetin a člověk velice snadno omrzne na prstech i za poměrně dobrého počasí. Rovněž je vhodné připomenout termosku a ráno před výstupem vždy navařit čaj. Při nedostatku tekutin má člověk větší problémy s aklimatizací a snadněji omrzne, a přitom se tato věc často podceňuje. Velice důležité jsou dobré brýle - pokud nejsou chráněny z boku, koledujete si o pěkný zánět spojivek.
Benzínové vařiče jsou vhodné do základního a prvního tábora, výše je nutné si sebou vzít i plynový vařič. Může sloužit třeba jen jako rezerva pro případ špatného počasí. Plynové bomby se dají koupit v základním táboře, ale velice draho, nebo je tam levněji plní. Problém je s transportem z Prahy - do letadla vás totiž nepustí ani s prázdnou bombou. Při větší skupině se možná vyplatí poslat jednoho nebo dva lidi do Ruska vlakem. V Rusku jsme již nikdy na letišti neměli s plynovými bombami problémy.
Cestovním kancelářím bych doporučila najmout jednoho až dva ruské průvodce. Tito lidé výborně znají terén, umějí odhadnout přicházející změny počasí, mají zkušeností s výstupy s nezkušenými klienty a s výškovou nemocí. Stejně tak vám mohou poradit vhodné aklimatizační trasy. Za vhodnou aklimatizaci považuji výstup na Pik Pjotrovskovo.
A poslední vhodné doporučení je naučit se slaňovat a jumarovat. Při pádu do trhliny se to může hodit. Myslím, že pro toho, kdo nikdy nebyl v horách, je dobré jet s nějakou cestovní kanceláří, která je schopná třeba zajistit lana, sedáky i další vybavení. Hlavní však je si uvědomit, že hlavní část toho, zda se ve zdraví vrátíte, je na vás a žádná sebepečlivější cestovní kancelář vám to nemůže zabezpečit.
Tedy snad na úplný závěr bych chtěla pogratulovat Pavlovi, Jetymu, Gibonovi, Vencovi a Kvazimu k úspěšnému výstupu.
 Výstup normální cestou. Ještě, že to lano máme! |
 Normální cesta je technicky nenáročná a celkem dobře značená. Připravený žebříček přes trhlinu rozhodně potěší. |
 Navázat se v takovéto zimě na lano může být skutečný problém. |
 Zde se Pik Lenina tvářil zcela mírumilovně a svůj útok se schovával na později. |
