Výš už to na Pyrenejském poloostrově nejde: na kótě 3479 metrů nad mořem.

Výš už to na Pyrenejském poloostrově nejde: na kótě 3479 metrů nad mořem. | foto: Vít Štěpánek, pro iDNES.cz

Výstup na evropskou třítisícovku: žádný sníh a pohádkové výhledy

  • 9
Málo lidí, žádný sníh a bezvadné výhledy, kam až zakřivení Země povolí. I takový může být výstup na evropskou třítisícovku uprostřed zimy. Vydali jsme se na Mulhacén, nejvyšší kótu pevninského Španělska a střechu Pyrenejského poloostrova.

Mimořádné dojmy ještě umocní přilehlý kraj Alpujarras, kde po mnoho staletí vedle sebe žili Arabové a křesťané.

Je to území neobyčejné krajinné energie: třítisícové vrcholy pohoří Sierra Nevada (v překladu „Sněžné hory“) na jihu Španělska se tyčí k nebi sotva 40 kilometrů vzdušnou čarou od pobřeží Středozemního moře. Zatímco na severních svazích Nevady se (někdy) lyžuje, dole u pobřeží je skoro pořád hezky a i v zimě docela teplo.

Postupující klimatické změny jsou ve zdejších horách vidět více než jinde. Horská turistika v Nevadě díky stále menším přídělům sněhu už není omezena na klasické „léto-podzim“. Kdysi nejjižnější evropský ledovec se smrskl v nesouvislou vrstvu ledu pohřbenou pod skalami a vzpomínky na dobu, kdy se ve zdejším středisku Pradollano konalo mistrovství světa v alpském lyžování (1996; již tenkrát odloženo z předchozího roku kvůli nedostatku sněhu), dnes budí spíš útrpný úsměv.

Podtrženo a sečteno, při troše dobrého plánování nemusí být problém prochodit nejvyšší pohoří pevninského Španělska uprostřed zimy s letní/podzimní výbavou. A užít si liduprázdných hor, výhledů od Maroka po kastilská pohoří, i divných pocitů, jestli by vlastně nemělo něco být jinak...

V tričku a mikině na nejvyšší vrchol

Jiný než maximální cíl nemůžeme mít. Slunečné počasí a stabilní předpověď dává pro útok na Mulhacén, nejvyšší vrchol Sierry Nevady (3 479 m), ty nejlepší podmínky. Od hotelu v Capileiře, malebné vesnici v kraji Alpujarras, vyrážíme autem v půl osmé ráno. Většina z dvanácti kilometrů, které nás dělí od lokality Hoya del Portillo (2 150 m), kde je poslední parkoviště, vede po šotolině.

Ještě než vjedeme do borovicového lesa, obzor zesvětlá, fantastickou hru prvních slunečních paprsků olizujících hřeben ještě chvíli vyrovnává temnota v údolích pod námi a celá scenérie nás na chvíli zadržuje na jedné z vyhlídek. Protože však dnes čeká dlouhý pochod, dlouho neotálíme, auto necháváme na parkovišti a za chvíli stoupáme už po svých s plnou polní.

Po půlhodince pochodu, asi ve výšce 2 400 metrů, les končí a panoráma jižních svahů Sierry Nevady se před námi rozevírá v plné parádě. Vidět je jižní předvrchol Mulhacénu a typický „zub“ Pico de Veleta (3 396 m), druhého nejvyššího vrcholu Nevady. Chvíli pokračujeme po šotolinové silničce, která tu překonává hřeben (pro běžná vozidla je však uzavřena) a pak z ní odbočujeme po nepříliš výrazné pěšince na jižní předvrchol Mulhacénu.

Pohled na Pico de Veleta z jižního úbočí Mulhacénu

Každá barva dobrá: v zimě je sezona pomerančů.

Stezku pod Capileirou lemují i v lednu žlutěbarevné trsy květin.

Turistická orientace dávno zmizela a tak se musíme spolehnout na mapu i vlastní orientační smysl. Při špatné viditelnosti by to mohl být problém, dnes to ovšem nehrozí. Chvíli to dokonce vypadá, že na nejvyšší vrchol španělské pevniny (pro pořádek - nejvyšší bod celého Španělska, sopka Teide, leží na kanárském ostrově Tenerife) vyběhneme v mikině, ale pak se zvedá vítr a tak bundy přicházejí vhod.

Je cítit deficit kyslíku, přece jen jsme ještě předchozí odpoledne trávili u moře, a zhruba od úrovně tří tisíc metrů se objevuje i sporadická námraza. Ta ovšem pod intenzivním sluncem taje, kusy ledu odpadají ze skal a s charakteristickým chrastěním sjíždějí po strmém svahu dolů. Marně přemýšlíme, zda jsme někdy podobně podivný zvuk v životě slyšeli.

Turistické rozcestí nad Hoya del Portillo

Námraza na úbočí Mulhacénu postupně taje pod slunečními paprsky.

Pohled na Mulhacén od západu od bivaku Caldera

Výška 3 479 metrů a moře na dohled

Teprve pár desítek metrů pod nejvyšším bodem si šlápneme na sníh, mohli bychom ho však snadno obejít. A teprve z nejvyšší kóty, tedy z úrovně 3 479 metrů, se nám otevře pohled směrem k severu. Na rozdíl od jižního úbočí, kterým jsme stoupali, je severní stěna Mulhacénu strmá, téměř kolmá a prostupuje jí několik obtížných horolezeckých tras.

Tušili jsme, že výhled bude famózní, ale skutečnost naše nemalá očekávání ještě předčila. Vidíme dobře Granadu a dalekohledem rozeznáváme i Alhambru, severní obzor rámují pohoří na pomezí Andalusie a Kastilie, zatímco scénu směrem k jihu ovládá ostře se třpytící hladina Středozemního moře s linkou marockého pobřeží na pozadí.

Samotný vrchol Mulhacénu působí spartánsky, je tu jen nevzhledná betonová plošina s patníkem, improvizovaná kaplička a skrovné ruiny kamenného stavení. Masiv Velety na západě milosrdně zakrývá houšť lanovek lyžařského střediska Pradollano na severním úbočí Nevady, které odtud nejsou vidět, a tak pocit z panenské přírody nic neruší.

Pohled z vrcholu Mulhacénu k jihozápadu. Sluneční paprsky se v protisvětle odrážejí od hladiny Středozemního moře.

Z vrcholu sestupujeme strmě západním svahem ke kamenné, neobhospodařované útulně Refugio de la Caldera. Ta má krásnou polohu u malého horského plesa pod skalami. Jezero, nesouvislé fleky sněhu i stádečko zvědavých kozorožců konečně porušují jednotvárnost – dosud jsme se totiž pohybovali v šedohnědé vysokohorské kamenné „poušti“, kde se mnoho barevných odstínů nevyskytuje.

Cíl dlouhého dne je ale ještě vzdálený asi 600 výškových metrů níže a půldruhé hodiny pochodu a má jméno Refugio Poqueira. V údolí, které posléze vytváří strmou soutěsku u Capileiry, brzy narážíme na trochu zeleně a časem (v tento den poprvé) se v korytě objevuje i tekoucí voda. Velká kamenná chata Poqueira má nádhernou polohu, kromě nás tu nocuje jen pět Španělů a večer hvězdy na nebi svítí tak silně, jak je to možné jen ve vysokých, čistých horách.

Alpujarras, kraj křesťanů a Maurů

Po devítihodinovém pochodu předchozího dne se sestup od chaty Poqueira zpět k autu zdá jako hračka. Okruh zakončujeme ještě před polednem a tak konstatujeme, že v létě, kdy je dlouho světlo, by se výstup na Mulhacén dal provést dokonce během jediného dne.

Po zaslouženém steaku v restauraci v Capileiře se vydáváme ještě na krátký pěší okruh kolem vesnice, tentokrát skutečně jen v tričku. Strmé svahy kolem obce jsou posety stovkami malých teras, na nichž obyvatelé v minulosti obdělávali skromná políčka. Kvůli silné emigraci během posledních dekád však tyto horské pozemky dnes nemá kdo obdělávat a tak většinou leží ladem – zajímavá krajinná mozaika se ale uchovala.

Historický most Puente Abuchite pod Capileirou úbytek obyvatel přežil.

V uličkách Capileiry

V uličkách Capileiry

Zvláštní kraj Alpujarras

  • Intenzivnější osídlení se v Alpujarras totiž prosadilo až po arabské invazi na Pyrenejský poloostrov (od roku 711). Berbeři přicházející ze severní Afriky zde vybudovali vesnice, terasovitá políčka i náročné závlahové systémy.
  • Po pádu Granady (1492) a konečném ovládnutí Španělska křesťanskými vojsky Arabové / Maurové v Alpujarras pod novými pány ještě několik dekád přežívali.
  • Vzdor vůči násilnému pokřesťanšťování vedl k velkému arabskému povstání v roce 1568, které však skončilo vítězstvím katolické strany a následným nekompromisním vyhnáním muslimského obyvatelstva. Prázdnou krajinu pak postupně osídlili křesťanští kolonisté ze severu Španělska.

A nadobyčejně zajímavý je i celý kraj jižního úbočí Nevady, v němž se pohybujeme a kde je Capileira druhou nejvýše položenou vesnicí (1 440 m). Las Alpujarras, jak se oblasti říká, bývala po staletí pěkně izolovaná a přes nástup moderní techniky se jistá odlehlost projevuje i dnes.

Území totiž ze severu ohraničuje neprostupná, vysoká hradba Sierry Nevady, a přístup z jihu zase komplikuje soustava soutěsek i další vysoké horské masivy, mezi nimž vyniká Sierra de Lújar (1 878 m). Krajinný rámec Alpujarras je tak i na poměry pestré Andalusie mimořádný – stejně jako kulturní a historické souvislosti.

Vzhled alpujarraských vesnic i dnes – navzdory zániku arabského živlu – silně připomíná sídla v horských oblastech Maroka či Alžírska. Vsi stojí obvykle ve strmých svazích, jsou protkané úzkými, křivolakými uličkami, a bíle natřené domy (to je pravidlo, z něhož prakticky není výjimka) mívají ploché střechy.

Novodobí nomádi ze Skandinávie, Británie a Nizozemska

Něco se ale v posledních desetiletích změnilo: zatímco mnoho místních obyvatel z Alpujarras od poloviny 20. století odcházelo za lepším živobytím do měst či do turistických center u pobřeží, postupně je nahrazují noví osídlenci ze Spojeného království, Skandinávie či Nizozemska. Mnohé „náplavy“ si tu příjemného klimatu a laciného živobytí užívají natrvalo a provozují penziony či restaurace, jiní tu pod andaluským sluncem tráví jen část roku. Novodobí nomádi pozvolna přinášejí do Alpujarras novou prosperitu, s údržbou opuštěné zemědělské krajiny pomáhají evropské peníze.

Cestou z Nevady na chvíli stavíme v Bubiónu, který při pohledu z dálky připomíná skupinu bílých krabiček přilepených do svahu. Zatímco tady ještě pofukuje chladivý vítr, v regionálním centru Orgiva dole v údolí už poměry připomínají léto – a mohutný kostel, který městečku dominuje, více odkazuje na hrdé katolické Španělsko. Za další půlhodinu jsme u pobřeží. Vzduch má skoro dvacet stupňů, mořská voda šestnáct. Na shledanou zase někdy v létě!

Může se hodit

Užitečné weby

Doprava do oblasti

  • Hlavní vstupní branou do Andalusie je letiště v Málaze (AGP). Přímé lety z Prahy sice nabízí společnost SmartWings, ale za zpáteční letenku dáte kolem 7 000 korun – mnohem laciněji cestu pořídíte kombinací dvou nízkonákladových společností, případně s odletem z Německa, Bratislavy či Polska.
  • Spojení si vyhledáte např. na srovnávači www.azair.cz.

Doprava na místě

  • Obec Capileira, výchozí bod na Mulhacén, je dosažitelná autobusem společnosti Alsa (www.alsa.es), který odjíždí třikrát denně z Granady (cena 6 eur). Mezi Granadou a Málagou jezdí autobusové spoje každou hodinu.
  • Časově praktičtější i flexibilnější je však půjčit si na letišti v Málaze auto. Poplatky za půjčení vozu tady patří k nejnižším v Evropě, zařiďte si to předem na webu prostřednictvím některého ze spolehlivých zprostředkovatelů (např. Holiday Autos či Economy Car Rental).

Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz

, pro iDNES.cz