Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vystoupil jsem na Mont Blanc

  17:57aktualizováno  17:57
Kdyby mi někdo před rokem řekl, že mohu na Mont Blanc, řekl bych mu, že se zbláznil. I když mě kolegové v práci, kteří zjistili, že lezu po skalách, popichovali: "Co takhle Mont Blanc?" Já jsem jim na to odpovídal, že tam se jen tak nedostanu, protože tak dobře nelezu. Zatím jsem byl jen v zimních Tatrách, ale jinak mám na svém kontě docela dost výstupů na tuzemské i zahraniční skály. Jenže než jsem se nadál, přišla nabídka.

"Co budeš dělat v srpnu," zeptal se mě kamarád Patrik. Odpověděl jsem, že pojedu na "čundr". "Odlož to, protože jedeme na Mont Blanc." O pár týdnů později se už procházíme po horském středisku Chamonix, kde jsme si koupili kšiltové čepice s nápisem Mont Blanc. V místním informačním středisku jsme si zjistili, jaké panuje v tomto období na Mont Blancu počasí. Zrovna na hoře sněžilo.

Pak vyrážíme směr zubačka a po hodině z ní vysedáme na konečné Nid-d'-Aigle ve výšce 2372 metrů. Jdeme k chtě Les Rognes ve výšce 2768 metrů. Cesta je velmi kamenitá a místy trochu strmá. Třikrát se zastavujeme, abychom si odpočinuli. Konečně jsme u chaty. Jaké na nás ale čeká překvapení! Chata je polorozpadlá a sešroubovaná, aby vůbec držela pohromadě. Šli jsme spát už v sedm hodin, ale nemohl jsem usnout. Ještě v noci totiž přicházeli další a další lidé.

Ráno vyrážíme na chatu Aigle du Gouter (3817 m). Cesta je velmi náročná, dlouhá, strmá, místy kolmá. Je zde dost volných kamenů, které padají, a proto musíme nasadit helmy. Počasí meteorologům nevyšlo - svítí sluníčko a je pěkně. Svlékáme se tedy do kratkých kalhot a třička. Místy jsou natažená lana, za která se dá dobře držet a dá se do nich cvaknout karabina na jištění.

K chatě jsme dorazili v půl třetí. Za noc platíme pouze 75 franků, protože chata je přeplněna a my musíme spát na zemi v restauraci. Vstáváme už o půlnoci. Všechny nás totiž bolí hlava. Ještě jsme se asi neaklimatizovali na výšku. Cesta nočním mrazem ubíhá pomalu, protože nám často padají mačky z nohou, a s nastoupanými metry se nám stále hůře dýchá. Jeden z kamarádů je vyčerpán - je mu špatně, točí se mu hlava a chce se mu zvracet a špatně se mu dýchá. Rozhodne se tedy, že dál pokračovat nebude a vrací se dolů na chatu Gouter.

My pokračujeme na vrchol. Zatím nepoužíváme cepín, stačí nám teleskopické hůlky. Zima je pořádná, sněží, silný nárazový vítr a je také hustá mlha. Zase to meteorologům nevyšlo. Sníh na nás namrzá tak, že kalhoty a bunda z goretextu je pokryta souvislou vrstvou sněhu. Přicházíme k chatě Refuge Bivoac Vallot ve výšce 4362 metrů. Necháváme tu hůlky a jedno lano. Všichni se navazujeme na druhé. Dalším dvěma členům naší expedice docházejí síly. Je to způsobeno hlavně psychikou. Bereme si tedy od nich batoh s termoskami a lahví vody a to nám umožňuje dorazit až na vrchol.

Ještě potkáváme skupinky lidí s horskými vůdci. Bohužel je to v nejtěžším úseku, na metr širokém hřebenu, z něhož padají kilometrové propasti na obě strany. Musím se velmi soustředit, abych nešlápl vedle cesty a neskončil na jejich dně. Vítr sílí, padál sníh a opět se dělá mlha. Viditelnost je deset metrů. Konečně vrchol! Odhazujeme batohy na zem, podáváme si ruce a smějeme se, že jsme to dokázali. Vytahujeme foťák a jednotlivě se fotíme.

Cesta dolů je rychlá a pohodlná. Všichni ale už jsme unaveni, a tak si často sedáme do sněhu a odpočíváme. Kvůli špatnému počasí přežíváme ještě jednu noc na chatě Gouter. Cena stoupla na 97 franků, místo se však nezměnilo. V 21 hodin jdeme spát a ve dvě ráno nás už budí obsluha restaurace. Horolezci, kteří vyrážejí, totiž chtějí posnídat. Po jejich odchodu si naštěstí můžeme dospat v postelích, které se tak uvolnily.   

Dolů do Chamonix scházíme známou cestou. V závěru před sebe pouštíme dvě Francouzky s pánským doprovodem. Ptají se mě, zda jsem byl na vršku. Mohu radostně přisvědčit. Gratulují, že jsem to dokázal, a přejí hodně štěstí při dalších výstupech. Poznaly totiž, že na cestu nevidím a musím chodit za některým z kamarádů.

Autor:


Nejčtenější

Nejsilnější cestovní pas už nemají Němci, nejslabší mají stále Afghánci

Pokud by prý města a obce ze svých peněz nedotovaly úkony, které na ně přenáší...

Nejsilnější cestovní pas už nemají Němci, ale Singapurci. Obyvatelé tohoto městského státu v jihovýchodní Asii se díky...

Sezona skončila, lidé jsou pryč. Kam na poslední chvíli k moři a do hor

Noli, ležící západně od Janova, patří k nejpěknějším místům Ligurie.

Mnohem méně lidí, mírnější ceny, přitom ještě stabilní počasí. Takové jsou hlavní výhody návštěvy přímořských i...



Experti varují před tuningem elektrokol. Stroj zničí a je nebezpečný

Redaktor MF DNES Miloslav Lubas s manželkou si vyzkoušeli, jak se v Jizerkách...

Někteří majitelé elektrokol své stroje upravují a navyšují jejich maximální rychlost s podporou motoru. Proti tuningu...

Pilot boeingu zapomněl vyrovnat tlak v kabině, cestující krváceli z nosu

Ilustrační foto

Nejméně třicet pasažérů muselo vyhledat ošetření poté, co pilot indických aerolinek „zapomněl“ stisknout tlačítko...

Na Mount Everestu řádí pojistná mafie. Horolezce okrádaly i nemocnice

Horolezci se kochají pohledem na Mount Everest

Stovky milionů dolarů během několika posledních let měly vydělat na pojistných podvodech nemocnice, společnosti s...

Další z rubriky

Na Mount Everestu řádí pojistná mafie. Horolezce okrádaly i nemocnice

Horolezci se kochají pohledem na Mount Everest

Stovky milionů dolarů během několika posledních let měly vydělat na pojistných podvodech nemocnice, společnosti s...

Přírodní národy už kvůli globalizaci téměř skončily, říká cestovatel

Cestovatel Petr Jahoda má za sebou desítek expedic k přírodním národům Asie a...

Máte sen, že vyrazíte do světa za dobrodružstvím? Cestovatel Petr Jahoda jich na cestách za přírodními národy prožil...

Slovensko pro tuláky. Pustiny a temnoty Veporských vrchů lákají i hvězdáře

Vyhlídka z Klenovského Veporu

Opuštěná a temná místa lidi většinou děsí, v případě slovenských Veporských vrchů však mohou být pro mnohé tuláky...

Najdete na iDNES.cz