Putování po hřebenech Štiavnických vrchů

Putování po hřebenech Štiavnických vrchů | foto: Martin Janoška, pro iDNES.cz

Letní Slovensko, které všichni milujeme. Výlet do štiavnického vulkánu

  • 16
Do Štiavnických vrchů na středním Slovensku se nejezdí jenom za přírodou, ale také za historickými a technickými památkami. Některé z nich se dokonce dostaly až na seznam světového dědictví UNESCO.

Štiavnické vrchy v jižní části středního Slovenska jsou zbytkem mohutného třetihorního vulkánu. Kopce to nejsou příliš vysoké, terén je však nesmírně členitý. Vzhledem k jižní poloze je tu výrazně teplejší a sušší klima než v horách na severu Slovenska. Projevuje se to větším podílem listnatých lesů, nedostatkem vody v krajině a v létě též nesmírnou bohatostí živočišných druhů z říše hmyzu.

Zrod a vývoj světoznámých štiavnických památek podmínila a předurčila právě unikátní příroda se vším, co v minulosti mohla nebo nemohla člověku nabídnout. Zvláštnosti přírody a krajiny Štiavnických vrchů jsou navzdory mnohasetletému průmyslovému využívání a přetváření na první pohled zřejmé.

Památka UNESCO zarostlá do přírody

Přímo uprostřed hor na dně oválné sníženiny, snad v pozůstatku někdejší sopečné kaldery, se mezi kopci a lesy rozkládá Banská Štiavnica. Kdysi jedno z největších a nejbohatších měst v Uhrách, dnes provinční slovenské město, avšak od roku 1993 zapsané na seznam Světového dědictví UNESCO.

Banská Štiavnica

Slávu Banské Štiavnice podmínilo nesmírné nerostného bohatství související se sopečným původem krajiny. Těžilo se tu odnepaměti hlavně stříbro a zlato, později polymetalické rudy. Prakticky na každém kroku lze pozorovat stopy po dávném i nedávném kutání. Poslední velký rozkvět nastal v 18. a 19. století. Roku 1735 zde byla založena první vysoká škola technického směru na světě – Banská akadémia.

Banská Štiavnica je přímo vrostlá do přírody Štiavnických vrchů, bez ní by toto malebné pohoří bylo jen poloviční. Nezapomenutelné jsou pohledy na město. Vychutnat si je můžete v podstatě ze všech příjezdových silnic, z nichž každá dlouze a v mnoha zákrutech stoupá opuštěnými údolími a lesy, aby nakonec překonala věnec kopců těsně nad městem a pak prudce sjela dolů do centra někdejšího světového dolování.

Vyhlídkový vrch Paradajs

Ještě hezčí podívanou na Banskou Štiavnicu skýtá travnatý vyhlídkový vrch Paradajs (939 m) západně nad městem. Pokud vás neodradí strmé svahy kopců, můžete se k němu vydat beze značek starými uličkami třeba přímo od banskoštiavnického Starého zámku.

Nejkratší neznačená trasa vede kolem Ottergrundského jezera. Během výstupu je zajímavé sledovat plynulou proměnu středověké městské zástavby v okrajovou vesnickou, kde se žije – měřeno pohledem městského člověka – v podstatě v „souladu s přírodou“. Pokud byste si na tento orientačně náročnější výlet netroufli, použijte zelenou značku přes silniční sedlo Červená studňa, kam se dá vyjet také autem nebo autobusem.

Vindšachtské jezero. V pozadí Sitno

Vyhlídka z vrchu Paradajs zahrnuje za dobré dohlednosti většinu horstev středního Slovenska včetně Vysokých Tater. Zájemci o geologii si zde mohou prohlédnout malý geopark s ukázkami sopečných hornin anebo nastudovat něco z dávných dob sopečné minulosti Štiavnických vrchů. Milovníci otevřené krajiny a dalekých výhledů určitě nepohrdnou pětikilometrovým hřebenovým putováním z Paradajsu po červené přes Tanád (939 m) a Kanderku (862 m) do sedla Pleso (775 m), pod nímž se nachází největší koncentrace „štiavnických“ jezer.

Štiavnické tajchy: středověké přehrady

Jezera neboli tajchy jsou ozdobou Štiavnických vrchů. Nacházejí se roztroušeně po celém pohoří v různých nadmořských výškách. Některá jsou větší, jiná docela malá, některá obklopují rekreační chatky a penziony, jiná se skrývají v lese. Dnes se ani nechce věřit, že tato s přírodou sladěná jezera vznikla během 18. století z průmyslových důvodů. Stále se rozrůstající a hlubší doly totiž potřebovaly ke svému provozu velké množství energie, kterou obstarávala v té době především voda. Ve vrcholových partiích Štiavnických vrchů jí ovšem nikdy nebylo zrovna nazbyt, takže se musela nejdříve pomocí důmyslně vymyšleného, mnohakilometrového systému sběrných kanálů nachytat do již zmíněných jezer.

Počúvadlianské jezero

Pod sedlem Pleso na konci obce Štiavnické Bane je možné se vykoupat nebo posedět u čtyřech jezer: Vindšachtského, Bakomiho, Evičkina nebo Richnavského. Pokud odtud nezvolíte cestu zpět do Banské Štiavnice autobusem nebo pěšky, pak určitě nasměrujte trasu svého výletu k dalšímu Počúvadlianskému jezeru (vzdálenému cca 4 km), které je nejznámější a plošně největší. Vzniklo před rokem 1778, má 5 hrází, délku 195 m a hloubku 11 m.

Jeho okolí je dnes nejvyhledávanějším sportovním rekreačním střediskem celé oblasti. Přes léto bývá v provozu autokemp, několik stánků s občerstvením a půjčovna loděk. Koupání v jezeře však bývá mnohdy limitováno docela studenou vodou, jelikož hladina leží v nadmořské výšce 670 m. Od Počúvadlianského jezera vede nejpoužívanější výstupová trasa na nejvyšší vrchol Štiavnických vrchů.

Sitnianský srnec

Nejvyšším kopcem Štiavnických vrchů je zdaleka viditelné monumentální Sitno dosahující výšku 1 009 metrů. Jedná se o národní vrchol Slováků a bývá přirovnáván k českému Blaníku. Vrcholová plošina Sitna byla osídlena již od pravěku a ke zdejšímu hradisku se váže řada pověstí a legend. Taky tu byly vyznačeny první turistické chodníky na slovenském území a to již roku 1860. Na nejvyšším bodě stojí starobylá rozhledna z roku 1886.

Vrchol Sitna je národní přírodní rezervací, jeho severní srázy zdobí až 50 metrů vysoké andezitové skalní věže, které představují trosku dávného lávového příkrovu. Z nich je mnohem působivější vyhlídka na krajinu než ze samotné rozhledny. Ozdobou Sitna spíše v uvozovkách je pak televizní vysílač.

Na Sitně roste velké množství růžovitých rostlin, které zde podrobně popsal v 19. století botanik Andrej Kmeť. Za úsměvnou kuriozitu lze považovat údajný výskyt populace „sitnianského srnce“, jenž se vyznačuje zvláště úhlednými, tmavými a vysoko nasazenými parohy s perleťovým efektem.

Rozhledna na Sitně

Výhled ze Sitna na Štiavnické vrchy a Vtáčnik (na obzoru)

Výstup na Sitno od Počúvadlianského jezera je pohodlný, závěrečný mimořádně strmý úsek mezi skálami se zdolává pomocí dřevěných schodů. Silná návštěvnická zátěž tedy nezpůsobuje výrazné viditelné škody v podobě půdní eroze.

Na východním úbočí Sitna necelý kilometr od vrcholu se nachází výrazné zříceniny středověkého hradu. V 16. století se stal sídlem loupeživého rytíře Melichara Balaše, takže královské vojsko jej muselo dobýt. Jedna z pověstí hovoří o spících rytířích, kteří přispěchají Slovensku v nouzi na pomoc.

Kolem hradu vede modrá turistická značka, kterou lze použít k příjemnému sestupu do vesnice Ilija na severním úpatí Sitna. Odtud už jezdí autobus zpět do Banské Štiavnice.

Může se hodit

Itinerář trasy
Banská Štiavnica – sedlo Červená studňa; (zelená), 2 km – vrch Paradajs; (červená), 4 km – vrch Tanád; (červená); 5,5 km – sedlo Pleso, (červená), 8 km – rozc. Krížna; (modrá), 11 km – Počúvadlianské jezero, (žlutá), 13 km – vrch Sitno, (zelená a modrá), 16 km – Ilija, (modrá a zelená), 21 km.

Mapa
1 : 50 000 VKÚ Harmanec č. 138 – Štiavnické vrchy

Jak se tam dostat
Nejrychlejší cesta vede pro většinu obyvatel ČR po dálnici přes Brno do Bratislavy a pak po slovenské rychlostní silnici R1 kolem Nitry do Žarnovice. Zde odbočíte vpravo přes hory do Banské Štiavnice. Trasy přes Starý Hrozenkov, Trenčín a Prievidzu, případně přes Žilinu, mohou být výrazně kratší, avšak časově mnohem delší.

Putovat do Banské Štiavnice vlakem je sice hezká vyhlídková jízda, zabere ale minimálně celý den.

, pro iDNES.cz