sestup z C2

sestup z C2 | foto: Jan Rýdl

Všichni sedíme v táboře, jako buchty

  • 10
K2 se dlouho jako hodná tolerantní stařenka netvářila - začala předvádět, proč je považována za nejtěžší osmitisícovku na světě. Nejde totiž jenom o technickou obtížnost jakékoliv vybrané cesty k vrcholu (8611), ale jde sakramentsky i o počasí. Takže dostali jsme uprostřed tohoto týdne předpověď, která hlásila, že bude ošklivo a bude sněžit. Seděli jsme zrovna u oběda, koukáme ven ze stanu a tam počasí jak v Tichomoří - slunce, horko, pohoda. Kroutili jsme hlavama nad "totální odhad mimo mísu všech meteorologů" a šli jsme si po obědě zmoženi porcí pákistánské rýže lehnout.

Najednou cítíme ve stanu, že by bylo dobré si třeba jen přes chodidla přetáhnout kousek spacáku. Nebo možná přikrýt se popás. Nebo si do spacáku vlezem úplně. A pak najednou volá z předstanu Bouda: Ty vole, kdy se naposled ozvali kluci? Tohle vůbec nevypadá dobře. Tou dobou už byly mraky až na zem, stěna K2 probleskla jen na chvilku a někde mezi C2 a C3 byli Miska s Mírou Cabanem. Začalo v hlavním táboře pršet - v 5200 metrech!

Ten den kvůli počasí z C2 sestoupil Josef Šimůnek, Soňa Vomáčková a Bouda - Luděk Ondřej. Předpověď jsme zase začali brát vážně, nebo vážněji. K2 si totiž se svým mikroklimatem dělá naprosto co chce.

Konečně se Miska s Mírou večer ozvali z C3 - jsou v pořádku a jen Míru trochu bolí hlava. Jsou v 7200 metrech. Oba mají výškový rekord a kvůli aklimatizaci se rozhodli přenocovat v malém stanu na sněhové plošině. Celou noc se střídá vítr se sněžením.

Ráno v pátek se oba hlásí, jsou v pořádku ale venku je to zlé. Komando od vedoucího expedice zní jasně: jestli to jde, pojďte hned dolů, až do základního tábora. Viditelnost sice není ani dvacet metrů, fixní lana, která mají jistit sestup zamrzly během noci pod sníh, vytrhávají je. Někde je nechávají být a sestupují jen ve víře ve své mačky. Po hodině míjejí C2 a za další necelé dvě hodiny už sedí
ve stanu C1 v 6000 metrech a vaří si řídkou polévku. Čeká je ještě 800 výškových metrů. Vyrážejí. Stěnou kolem nich se sype jedna menší lavina nového sněhu za druhou, větší. Na laviniště pod nástupem oběma naproti vyrazil radek Jaroš a ve 14 hodin oba přivádí v pořádku do hlavního campu.
Tou dobou už se zase začalo počasí... Lepšit!

Je sobota, jsme Češi

"Je srašně důležitý se v táboře dobře najíst. Ne se něčím přejíst! Mít dobrým jídlem pocit fakt pevnýho zázemí," řekl dvě hodiny po sobotním obědě zástupce vedoucího expedice Josef Šimůnek.  Je sobota a k obědu pro osm Čechů hluboko v horách na severu Pákistánu skoro u čínských hranic bylo - vepřo-knedlo-zelo. Opravdu. Začalo to tím, že Bouda už měsíc před odjezdem nakoupil kromě tuny jiného materiálu taky knedlíky v prášku.

Pak bylo třeba týden před odchodem do hor dbát na to, aby v bedně zeleniny do kuchyně bylo zelí. No a v sobotu sáhl Bouda do jednoho sudu, vytáhl vitanové knedlíky v pytlíku, vakuovaný kus uzeného vepřového, šel k Peterovi do
kuchyňského stanu, položil to na zem před vařič a zařval: SOŇOOOOOOO! No a pak jsme hodinu a půl čekali a bylo vepřo-knedlo-zelo.

Jenom Soňa přišla ke stolu s úsměvem, ale s obvazem na levém ukazováčku: "S knedlíkama to šlo. Řekla jsem Peterovi, aby těsto uplácal jako na placky čapáti, ale nepekl na plechu ale uvařil. No a on to udělal. A ten prst - pomáhala jsem mu nařezat zelí, nó." A tak jsme si pochutnávali. A pak přišel ještě vrchol, dali jsme si vždy ve dvou jednu třetinku piva. Balada. Jen islámští Pákistánci taktně zmizeli.

Narozeniny

Akorát když Soňa se Šimonem a Budou byli na pár kroků - dost zničení únavou - před základním táborem, přišli za námi nosiči a kuchaři a styčáci, že nás zvou na narozeniny.  Pětapadesát jsme slavili, ale oslavenec tu nebyl. Veselilo se totiž na počest bývalého vládce Baltistánu a údolí Hunza - seběvědomá teritoria na severu Pákistánu - Agha Kareem Kgan, který nyní dlí v exilu. Nicméně zůstává věren pomoci svému kraji a zakládá a podporuje několik nadací a charit, které drží Baltistánce nad vodou. Tedy alespoň některé školy a tak. Baltové jsou na něj hrdí.

A proto zapálili v několika plechovkách staré ponožky nasáklé benzinem jako pochodně, vyhrabali jednu píšťalu, obrátili velký talíř jako činel a vysypali umělohmotný sud a byl buben. A pískalo se a Peter vyvolával k tanci.  A tak jsme na neklidném kamení na povrchu ledovce tančili já s Radkem Jarošem, Zdeněk Hrubý sám, Hans Kammelander, Carlos od Španělů a potom i Šimon se Soňou, a pak Bouda s dost perverzním podtextem jednotlivých figur.

Prostě - měli jsme úspěch.  Potom už toho měli místňáčkové dost a obsadili kamenný parket sami. Tančili a zpívali velmi procítěně. Točili se, ruce vysoko na
hlavou, podupávali, tleskali. Fakt folklor. Lidé zapomenutého Baltistánu. Zážitek k nezaplacení.  ...Až na ty bundy North Face, čepice Windstopper, trika Telecom, mikiny Johnie Walker, boty Nike na těch svobodných, sebevědomých a nezlomených Batských chlapících.