Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vodopády stvořené rozzlobeným bohem

  18:35aktualizováno  19:14
Motorový člun s dvacítkou lidí navlečených do oranžových záchranných vest nabírá na rychlosti a řítí se přímo pod vodopád. Některé turistky na palubě vřeští, jako by se vezly na horské dráze. Bárka chvíli poskakuje v peřejích, které vytvářejí dopadající masy vody, než kormidelník obrátí člun zpět ke břehu, kde vystupují všichni rozesmátí a úplně mokří.

Loďku pozoruji ze břehu, z kterého se mi otevírá pohled na jednu z nejkrásnějších přírodních scén na světě. Na vodopády na řece Iguacu, která vytváří hranici mezi jihoamerickými velikány Brazílií a Argentinou.

Je to majestátní divadlo. Ze sedmdesátimetrové výšky se v desítkách proudů a proudečků (údajně jich je 275) řítí hektolitry vody. Padající řeka dostává v letu mléčnou barvu.

Jedno z nejsilnějších ramen vodopádů San Martín, pod které jezdí člun s návštěvníky parku, je tak bílý, že to vypadá, jako by se někde výše proti proudu protrhla cisterna s ročními zásobami mléka pro celou Brazílii.

Z jedné strany vodopádů na druhou nedohlédnete. Jejich šířka dosahuje bezmála tří kilometrů. Chcete-li je celé dostat do hledáčku svého fotoaparátu, nezbývá vám než si zaplatit výlet vrtulníkem a prohlédnout si je z perspektivy papouška.

Vodopády Iguacu, jejichž jméno v překladu z indiánského jazyka kmene Guaraní znamená Velká voda, působí kouzelně. Čedičové skály, které pokrývá tropická vegetace, parcelují v některých místech vodopád jako schodiště, v jiných částech se voda valí s rachotem dolů beze všech překážek. Když stojíte na jedné z kočičích lávek skoro na dosah od místa, kde proud s lomozem dopadá na hladinu, hlučí to, jak kdyby se k vám blížil vlak plně naložený uhlím.

Příjemné ochlazení u Ďáblova hrdla
Nejvíce "řve" Ďáblovo hrdlo - největší "šlajsna" tohoto přírodního zázraku. Když se z brazilské strany, ze které se dá získat lepší celkový pohled na vodopády, přiblížím po kočičí lávce k tomu "satanskému" místu, začnu chápat, proč mu dávní evropští kolonizátoři dali toto jméno. Opravdu trochu připomíná inferno.

Nad Ďáblovým hrdlem stoupá bílý opar, jako by tam hořelo, světlo se v kapkách láme do desítek různých variací duhy. Navíc mě Lucifer slizce poprská chladnou tříští a ofoukne studeným "dechem", který mu vane ze chřtánu. Jsem pekelníkovi za to malé osvěžení vděčný. Parné vedro už se nedalo vydržet.

Vidět vodopády pouze z brazilské strany rozhodně nestačí. Vzhůru do Argentiny, která s nimi nabízí ještě bližší kontakt než její portugalsky mluvící soused. Potom, co skoro všechny jihoamerické země zrušily pro české návštěvníky vízovou povinnost, nebrzdí už cestování z jedné strany hranice na druhou žádné komplikace.

Na argentinskou stranu hranice
V brazilském hraničním městě Foz do Iguacu nasedám na linkový autobus, který ve zhruba 20minutových intervalech jezdí přes řeku do argentinského Puerto Iguazú. Brazilskou celnicí projedeme bez zastavení. Na druhé straně hranice musíme všichni ven. V ošuntělé místnosti sedí u vysloužilých počítačů argentinští pohraničníci, bez velkého zájmu mi vrazí razítko do pasu a pustí mě zpět do autobusu.

Před nasednutím je ještě nutné očistit podrážky o molitan napuštěný jakousi chemikálií hubící brazilské bakterie a pak už autobus, který rovněž musí projet saponátovou lázní, může zamířit do Puerta Iguazú.

Tady je nutné ještě jednou přesednout. Řidič bez remcání bere i brazilskou měnu, ale s přepočítáváním si hlavu nedělá. Argentinci v pohraničí si prostě a jednoduše stanovili kurz na 1:1, ač je real o dost silnější měna než argentinské peso (1 real je 10,6 Kč, 1 peso 7,7 Kč).

V parku se divím, jestli jsem stále ještě ve třetím světě. Vše je tu totiž dokonale vybaveno pro hordy turistů z celého světa. Pečlivě vyvedený plánek vodopádů, anglicky mluvící personál, udržované stezky, čisté toalety, jednokolejný vláček pro línější turisty, kterým se od pokladny nechce jít na vyhlídky pěšky, mastně předražené občerstvení a přetlak lidí.

Chvílemi se po kočičích lávkách ani nelze projít, jak je davy ucpou. Zájmu lidí se nelze divit, vodopády jsou úžasné. Argentina je předvádí ve třech patrech. Nejvýše položené kočičí lávky vedou přímo nad zlomem, kde se řeka mění ve vodopád. Další výborné vyhlídky jsou ve schodovém mezipatře a nechybí samozřejmě ani chodníky v "přízemí", které půl metru nad hladinou vedou co nejtěsněji k místům, kde zase Velká voda přechází v řeku.

Koupání pod vodopádem v džungli
K dokonalosti chybí výletu na Iguacu jen jedno: možnost osvěžit se koupelí v řece. Na ostrově San Martín v blízkosti vodopádů, kam návštěvníky zdarma převáží motorový člun, je nádherná plážička, která si přímo říká o to, aby se člověk vysvlékl do plavek a vlétl do vody.

Strážci parku, kteří se obávají, že by se někdo mohl připlést motorovému člunu do cesty, tomu však brání. Mladík sedící opodál na kameni shovívavě hledí na ty, kdo se brouzdají u břehu, ale jakmile někomu vystoupí voda nad kolena, okamžitě začne zuřivě foukat do píšťalky.

Naštěstí je tu ještě jedna "koupací" varianta - přírodní bazének, k němuž však vede tříkilometrová cesta džunglí po stezce Macuco. Očekávané prodírání neproniknutelným porostem s mačetou v ruce se nekoná. Cesta je vyšlapaná a větve, které by mohly turistům znepříjemňovat cestu, se pravidelně osekávají. Přesto je tu božský klid. Hluk davů se ztratil a já se mohu zaposlouchat do hlasů džungle.
Je slyšet různé cvrčení, ťukání, klapání, pískání, skřehotání. Ozývá se i vrčení, jako by někdo tlumeně pustil cirkulárku. Snažím se najít viníky jednotlivých zvuků, ale ve čtyřech případech z pěti se mi to nepodaří.

Ve změti lián, bambusu, keřů a vytáhlých stromů se nedá nic objevit. Jediný, kdo se nechá odhalit, jsou ještěrky různé velikosti a různého žíhání.

Některé se snaží urychleně zmizet v podrostu, jiné trpělivě jako modelky čekají na správné nastavení foťáků a bez protestů snesou i několik opakovaných pokusů.
Cestou mi dělají představení různé druhy motýlů. Tito krasavci mi krouží kolem hlavy a bez ostychu si sedají na nataženou ruku. Motýlích druhů v různých škálách barevnosti je tu opravdu požehnaně.

Vrcholem mého pozorování jihoamerické přírody je rodinka nosálů, která mi kvapem přeběhne přes cestu. Chlupatí živočichové velikosti mývala s čumákem připomínajícím prasečí rypák jsou symbolem parku. Právě jejich zjednodušená podobizna čuchající k hamburgeru varuje návštěvníky, aby nekrmili zvířecí obyvatele chráněné oblasti. Na konci stezky mě čeká zasloužená odměna.

Maličké čisťounké jezírko, do kterého se řítí z výšky deseti metrů úzký vodopád. Kulisy jak pro reklamu na luxusní mýdlo. Neodolám a podobně jako dalších pět lidí, kteří do tohoto ztraceného ráje vážili pěší túru, si od vodopádku nechám "namasírovat" záda.

Vodopády stvořené rozzlobeným bohem
Po osvěžující koupeli se vracím zpět k vodopádům Iguacu. Je pozdní odpoledne a vyhlídky zejí prázdnotou. Dopolední mačkanice srovnatelná s návalem v pražské tramvaji během špičky je pryč. Teď si můžu nerušeně vychutnávat pohled na pestrou přírodní mozaiku složenou z proudů vody, čedičů, palem a keřů.

Při pohledu na jednu ze skal, do níž buší proudy Iguacu, si říkám, jestli to není ta krásná Naipi, kvůli které byly vodopády stvořeny. Podle legendy indiánů, jejichž potomci dnes u brány prodávají domorodé suvenýry (dřevěné sošky tukanů, jaguárů či tapírů, foukačky nebo hudební nástroje), monumentální kaskáda vznikla z vůle rozzlobeného říčního boha M’boye, kterému zamilovaný bojovník Tarobá vyfoukl krasavici Naipi, jež měla být řece obětována.

M’boy vzpurný pár dostihl a potrestal jako v antické tragédii. Mladou ženu přeměnil v kamenný blok, který je odsouzen k věčnému bičování vodopádem, a z jejího milého udělal palmu, která ze břehu může jen bezmocně pozorovat Naipinu bolest.

Naipi sice trpí, ale turista se může radovat, že boží zlost vedla až k vytvoření takového "majstrštyku". Vodopády na Iguacu jsou naprosto dokonalé umělecké dílo. M’boy budiž za svou kreativní krutost pochválen.

Vodopády jsou ohromné. V žádném případě se vám nepodaří dostat je do hledáčku fotoaparátu. Rozprostírají se do šířky tří kilometrů a s ohromujícím rámusem se v desítkách proudů řítí do sedmdesátimetrové hloubky

Je to majestátní divadlo. Šířka vodopádů dosahuje tří kilometrů.

Vodopády Iguacu: Ze sedmdesátimetrové výšky se řítí spousty hektolitrů vody.

Vodopády Iguacu: Ze sedmdesátimetrové výšky se řítí spousty hektolitrů vody.

Autoři:


Nejčtenější

Naivní Češi v sandálech jsou v Chorvatsku pojem. Znají je i záchranáři

Milovníci hor ocení při návštěvě Makarské výstup na vrcholky Biokova.

Makarska je klenot Dalmácie, ale umí být i nebezpečná. Nádherná a unikátní příroda totiž bývá při nepříznivém počasí...

V Paříži nainstalovali nové eko-pisoáry. Nechutné, bouří se místní

Pařížané si stěžují na výrazné pisoáry bez zástěn v centru města. (13. srpna...

Paříž přišla s novým nápadem, jak ekologicky využít lidskou moč. Nové červené pisoáry se slámou uvnitř dokážou vytvořit...



Slovensko bez turistů. Nejkrásnější dolina Nízkých Tater zeje prázdnotou

Dolina Štiavnica od Štefánikovy chaty

Za nejkrásnější dolinu Nízkých Tater bývá obvykle považována Demänovská dolina s turistickým střediskem Jasná a...

Nebuďte povýšení a nechovejte se jako stádo. Sedm cestovatelských hříchů

Vyrážet do světa bez zvídavosti je jedním z největších hříchů pod sluncem.

Chcete si prázdninové toulky po světě opravdu užít? Podívejte se na seznam zásadních chyb, které nesmíte na cestách...

Turisté si odvážejí z pláží Sardinie písek, úřady rozdávají vysoké pokuty

Ilustrační snímek

Úřady na Sardinii bojují proti turistům, kteří si z tamních pláží odnáší na památku písek, což poškozuje životní...

Další z rubriky

Domy měla špinavé od sazí, teď je Zalipie nejbarevnější vesnicí Polska

V Zalipii překvapí také malovaná kamna.

Na první pohled vypadají zdejší domy jako vystřižené z dětských omalovánek. Lidové malby se tu ovšem objevují na všech...

Bioplynka na Everestu. Nový projekt má odstranit tuny horolezeckých výkalů

Horolezci se kochají pohledem na Mount Everest

Mount Everest je výzva. Tisíce vášnivých horolezců se každým rokem snaží pokořit vrchol nejvyšší hory světa, ale jen...

Do Pákistánu prý jezdí jen hlupáci, ale Žlutý cirkus si to stejně užil

Babu, trabant, který se nikdy nezastavil, se nám začal rozpadat. Čím dál jsme,...

Skoro čtvrt roku jsme cestovali Indií. Bylo to krásné, bylo to intenzivní, ale bylo toho dost. Před námi je Pákistán,...

Najdete na iDNES.cz