Všechny „staré“ přízemní či jednopatrové domy z vepřovic pochází z pozdější doby a i ty kvapem mizí a na jejich místě rostou celkem nezajímavé dvou nebo třípatrové krabicovité budovy ze železobetonu a pálených cihel.
I přes poměrně rychlý hospodářský rozmach, vědecko-technickou revoluci a příval turistů si Otavalo zachovalo lahůdku, o níž drtivá většina cizinců nemá ponětí, o níž se nezmiňují ani renomované bedekry a která by si plně zasloužila zapsání do seznamu technických památek. Tou perlou je starý a dosud plně funkční vodní mlýn.
Na dost znečištěné říčce Tejar protékající západním okrajem města dosud stojí tři mlýny, mele však již jen jeden z nich. Všechny tři se nachází v odlehlé části města, kam pohorka turistova nezabloudí. Lidová tvořivost je pojmenovala Molino del Tejar, Almas del Purgatorio (Duší v očistci) a molino de la Virgen (mlýn Panny Marie).
Molino del Tejar stojí na břehu Tejaru přímo pod novým mostem překlenujícím soutěsku, kterou si říčka vymlela. Mlýn Almas del Purgatorio postavený v poněkud konstruktivistickém slohu a později přejmenovaný na San Nicolás (Svatý Mikuláš) již několik let nemele, protože vyschly prameny, které roztáčely jeho kola. Pravděpodobně je na sebe stáhl vodovod nebo studny nově postavených domů v okolí. Dosud má veškeré zařízení a dvě mlýnská kola, ale ta se už asi těžko někdy roztočí.
Mlýn Panny Marie je z nich nejmenší a nejméně nápadný. Ukrývá se ve slepé boční uličce a při zběžném pohledu se nijak neodlišuje od okolních chalup. Je to přízemní stavení z vepřovic s terakotovou střechou poháněné vodou rychle tekoucí důmyslně postaveným několik desítek metrů dlouhým náhonem.
Náhodně zbloudivší návštěvník se může dovtípit o účelu domu pohledem na několik volně se povalujících mlýnských kamenů a hlavně podle schodiště umně zhotoveného z téhož materiálu a vedoucího nahoru k náhonu. Ten přivádí vodu v úrovni střechy až k samému mlýnu, odkud padá z výšky tří metrů a pohání mlýnské kolo se svislou osou otáčení. Tak trochu to celé připomíná elektrárnu s kaplanovou turbínou.
Mlýnská kola tam jsou vlastně dvě, funguje však již jen jedno, náhon ke druhému je zanesený a zarostlý. Od svislého hřídele jsou plochým řemenem poháněny mlýnské kameny ve mlýnici. To je asi šest metrů dlouhá a necelé tři široká tmavá místnost s úplně všude rozfoukanou moukou. Ke mlýnským kamenům je třeba vystoupat po třech schodech na metr vysokou dřevěnou rampu.
Při mé první návštěvě byl indiánský mlynář v zamoučněném klobouku v plné práci, rolníci z okolí si přišli semlít svoje obilí nebo kukuřici, mlynář jim ho pak venku na decimálce zvážil a podle toho zaplatili. Při druhé návštěvě bylo ve mlýnici mrtvo, jen za trámem se schovávala pěkně vypasená krysa a v podzemí hučela voda.
Osobně jsem velmi šťastný, že jsem něco takového mohl spatřit na vlastní oči. Na návštěvníka z Evropy znajícího staré vodní mlýny jen z vyprávění, knížek a skanzenů působí něco takového jako zjevení z jiného světa. Přeji mlýnu Panny Marie, aby neskončil jako jeho sousedé a aby příjemně zaskočil hodně dalších turistů.
 Pohled do interiéru mlýnu Panny Marie v Otavalu. |
 Indián v bílých krátkých kalhotách a zamoučněném klobouku je pan otec. |
 Pohled do interiéru mlýnu Panny Marie v Otavalu. |
 Pohled do interiéru mlýnu Panny Marie v Otavalu. |
 Po semletí je třeba zvážit mouku na decimálce. |
 Pohled na mlýn shora od náhonu. |
 Mlýn Panny Marie (El Molino de la Virgen) je nenápadné stavení krčící se na konci slepé uličky. |
