Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vlkolínec: unikátní vesnička na Velké Fatře

  12:29aktualizováno  12:29
Ve Vlkolínci na Velké Fatře na Slovensku, vesnici plné původních dřevěnic, plyne čas jinak. Místní lidé všude nejraději chodí pěšky a občas cestou potkají i medvěda. Jedno ze základních pravidel, které tady platí, je: vlk jde po lýtku, rys skáče po krku...

"Běžte honem, běžte," volá Bernadeta Milanová, které zde nikdo neřekne jinak než teta Běta, na své kozy. Otevírá jim vrátka a vyhání je ven.

Kozy jsou pro tuto 65letou paní vším, nebýt jich, už dávno by to tady opustila a přestěhovala se někam do paneláku. Alespoň to o sobě říká. Ale dokázala by opravdu odejít z rodného Vlkolínce, z unikátní vesnice plné dřevěnic na Velké Fatře na Slovensku? Vyměnila by hluboké lesy a okolní kopečky za betonové sídliště?

Asi už ne. Stýskalo by se jí po výrobě kozího sýra, po jeho vůni, když ho udí, bylo by jí smutno, že nevidí své hory, kde strávila mládí.

Kde život není peříčko

Vlkolínec leží v nadmořské výšce 718 metrů pod vrcholem Sidorovo a život zde byl vždycky velmi těžký, říká Běta, když ukazuje, jak si uvázat ranec. Už celá desetiletí si ho přehazuje přes záda, když běží dolů do Ružomberku. Je to rychlý grif, následuje svázání všech cípů dohromady. Dovnitř se naskládá seno, dřevo, ale i velký nákup.

"Ten její ranec se ale nedá unést," směje se Erika Bradiaková, další z místních. Erika patří k nové generaci obyvatel této vesničky ztracené v horách. S manželem a třemi dětmi žili dlouho ve městě, zpět do hor se vrátili až před sedmi lety.

Eričin manžel se tady narodil, prožil zde dětství. V panelákovém bytě si nemohl zvyknout, přál si, aby jeho tři děti prožily stejné dětství jako on. A tak rodinu přemluvil. Nyní žijí v novém, moderním domě, je však postaven přesně v duchu původních rolnických dřevěnic.


Bernadeta Milanová žije ve Vlkolínci celá desetiletí. Dnes už by si stěží zvykala jinde.

Vlkolínec, vesnička zapsaná v roce 1993 do seznamu UNESCO, má 35 stálých obyvatel, z toho je třináct dětí. Ty ještě do roku 1997 musely každý den dolů do školy po svých.

Když pak napadl sníh, někdo z rodičů je "naházel" do auta a svezl dolů. Dnes sem pro ně jezdí malý minibus, ale staré "tety" i dnes dávají přednost té úzké pěšině vinoucí se do údolí. Jejich "zkratka" prý měří čtyři kilometry a často ji vybíhají i s nákupem na zádech.

Vlk jde po lýtku, rys skáče na krk

Tyto dámy jsou zvyklé na všechno, i na nepříjemná setkání. Tak se jednou stalo, že Anna Marcinková, důchodkyně, která zde přebývá jen od jara do podzimu, potkala cestou nahoru medvídě. "Jdu, modlím se, najednou stojí proti mně a sleduje, jak se mi mezi prsty houpe růženec," popisuje svoji nejhorší zkušenost. "Koukali jsme si do očí, měl je jak studničky," dodává dnes už se smíchem.

Zahlédnout rysa či vlka patří pomalu ke každodenní rutině. "Vlk jde vždycky po lýtku, rys vám skočí na krk," prozrazují místní jedno ze základních pravidel.

Přesto by se teta Anna své chaloupky v centru vesničky nevzdala ani zanic. Vadí jí jen ty zástupy turistů, které se tudy v létě valí. "Ještě že jsem hluchá," dodává s humorem sobě vlastním.

Místní nesnášejí, když jim zvědaví turisté nakukují do oken nebo se procházejí po jejich zahrádce, v takové chvíli nechodí pro ostrá slova daleko. Když si však získáte jejich důvěru, naservírují vám své srdce na dlani. "Jsme tvrdé povahy, ale dobří srdcem. Neumíme city ukazovat, láska se tady vždy dokazovala skutky," vypráví Anna Marcinková v teple u rozehřátých kamen ve své překrásné dřevěnici.

Kde se zastavil čas...

Zastavuji se na chvíli na návsi u dřevěné zvoničky a přivírám oči. Je tak jednoduché popustit uzdu fantazie a cestovat proti proudu dní a roků. Vlkolínec je totiž místem, kde se zastavil čas.

Stejně jako před desetiletími nosí zdejší babičky jednoduché sukně se zástěrkou, stejně jako dříve zvedají sekery, aby si připravily dřevo na otop a mohly vyudit sýr. "Byl to velmi chudý region, ale bylo tady veselo," říká další z místních, důchodkyně Jolana Kupčová. "Chodili jsme se navzájem navštěvovat, to už dnes v těch panelácích není," dodává.

MŮŽE SE HODIT

Jak se tam dostat

Nejlépe přes hraniční přechod Makov, dále pak přes Žilinu, Martin, až do Ružomberku. Odtud vás navedou směrovky. Ve Vlkolínci je možné se ubytovat i v soukromí, pronajmout si chaloupku.

Jak se tu bydlí

Všech 45 původních domů, které se zachovaly, pochází převážně z 19. století. Jejich stěny jsou vymazané hlínou, část střech stále ještě kryje šindel (občas ho již bohužel nahradil plech). V předsíni a komoře je podlaha z udusané hlíny, obytný pokoj ji má dřevěnou. Pec někdy stojí v předsíni, jindy v kuchyni a její zvláštností je, že dým odchází otvorem ve střeše.

Všechny domy, i ty nově postavené, jsou dřevěné, jen kostel, kam každou neděli dojíždí farář, je z cihel.

Život tady byl vždycky velmi těžký. Do města bylo daleko a na poli nekonečná dřina. Ale bylo veselo, dodávají místní. Úsměv z tváře Anny Marcinkové zmizí, jen když vzpomíná, jak vesnici v roce 1944 zapálili Němci, protože místní podezřívali, že pomáhají partyzánům.

"Pamatuji si pláč, hrůzu, zimu. Vzpomínám si i na to, jak se jeden z chlapců ztratil," vypráví Anna Marcinková. Tehdy jí byly čtyři roky, ještě dnes nedokáže z hlavy vyhnat obrázek zkázy, když se po několika dnech do vesnice vrátili. "Polovina stavení shořela, byl tady strašný vzduch a do toho se rozléhal pláč." Ani teta Běta se nikdy těch vzpomínek nezbavila, dodnes před sebou vidí hnědé boty, které měla na nohou, a cítí vůni seníku v údolí, kde s rodiči trávili noc.

Vesnička přežila

Po válce pak Vlkolínec prožíval černé chvíle. Někdo svůj dům obnovil, jiný se odstěhoval, pryč chtěli hlavně mladí, jejich lákadlem se staly panelové domy dole v Ružomberku. Vlkolínec se vylidňoval, chaloupky chátraly, v šedesátých letech nebyl problém koupit zde domeček za tisícovku, normální cena se pohybovala kolem pěti tisíc. Byl to zázrak, že ráz vesničky zůstal zachován.

"Je to především díky místním lidem, kteří se přestěhovali do Bratislavy," vypráví Gustáv Kapina, předseda místního turistického sdružení. Chtěli se sem vracet, a tak skupovali chaloupky, a když rekonstruovali, snažili se uchovat původní atmosféru vesnice. "Dvě třetiny chalup nyní vlastní Bratislaváci, kteří sem jezdí na víkendy," dodává Kapina.

On sám žije v Ružomberku a své stavení pronajímá turistům, velmi vážně však přemýšlí o tom, že se sem jednoho dne nastálo vrátí. I když si bude muset jezdit pro chleba dolů do údolí, i když bude muset v zimě čekat, až mu protáhnou cestu. Stojí to za to, říká, protože čas zde plyne jinak a lidé, kteří zde zůstali, chtějí jinak žít. 


 

Bernadeta Milanová žije ve Vlkolínci celá desetiletí. Dnes už by si stěží zvykala jinde

Vlkolínec - to jsou půvabné dřevěnice pocházející často z 19. století, za nimi se pak pnou kopce Velké Fatry

Autoři: ,



Nejčtenější

Největší jeskynní hrad světa má příběh, kterému se turisté vždy zasmějí

Predjamský hrad

Na jihozápadě Slovinska jen třicet minut jízdy od dálnice A1 stojí unikátní pohádkový hrad Predjama. Je vytesaný do...

Plavba na výletních lodích. Na co dávat pozor, aby z dovolené nebylo peklo

Bazén na zaoceánském parníku - reklama vs. realita.

Koupíte si lístky na výletní lodě v očekávání nekonečné romantiky a luxusní dovolené. Ale místo toho se ve finále...



Elektrokolo už není jen pro staré, vyšlape s vámi tuk z těla

Elektrokolo Guewer Cross

Hoďte za hlavu představu, že jsou elektrokola vhodná jenom pro pecivály a penzisty. Když chcete hubnout, vyrazit na...

Starostové poslali vládě otevřený dopis, nechtějí lodě na Berounce

Okolí soutoku Vltavy a Berounky se změní na zelenou zónu pro odpočinek Pražanů

Starostové obcí kolem Berounky požadují po vládě vyškrtnutí toku známého z knih Oty Pavla ze seznamu vodních cest....

Hurá dovnitř. Zámečtí páni poprvé otvírají svá sídla veřejnosti

Barokní zámek Karlova Koruna u Chlumce nad Cidlinou patří rodině Kinských.

Když chtěl pánbůh někoho potrestat, vrátil mu zámek, zní letitý bonmot Karla Schwarzenberga. Po roce 1990 se do rukou...

Další z rubriky

Bývalé letadlo ČSA našlo své poslední letiště na střeše rakouského hotelu

Letadlo Iljušin IL 62 M, které kdysi patřilo Československým aeroliniím (ČSA),...

Letadlo Iljušin IL 62 M, které kdysi patřilo Československým aeroliniím, zdobí ode dneška střechu hotelu ve Štýrském...

Výlet do belgického hlavního města piv. Lovaň okouzlí i pivním sektem

Na prožití Lovaně je potřeba více než jeden den. Začít se dá v centru na...

Ve všedních dnech vládnou belgickému hlavnímu městu piva Lovani hlavně studenti. Když jich většina před víkendem...

Voniaca a Hradová: objevte nedotčenou krásu Slovenska na Muráňské planině

Národní park Muráňská planina

Přímo za humny slovenského Tisovce objevíte nejkrásnější a přitom nejméně navštěvovaná místa Národního parku Muráňská...

Najdete na iDNES.cz