Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Vlakem jezdit umíme. A šinkansenem?

  0:37aktualizováno  0:37
- A teď, vážení, zapomeňte na České dráhy. Pohodlně se zabořte do sedadla a udělejte vpravo hleď. Váš vlak právě jede rychlostí 270 kilometrů v hodině a vy něco zažijete. Nebude to trvat dlouho a kolem oken na pravé straně se mihne blesk. Náhle se zatmí, za okny se rozprskne kaleidoskop bílé,modré nebo zelené. Dlouhá barevná čára za vteřinku mizí, jako by tam nikdy ani nebyla. Přelud? Ne,to byl jiný vlak, který letěl v protisměru stejným tempem. Právě jste viděli rychlost 540 kilometrů v hodině. Zblízka a na vlastní oči.
Tak na této trati by Dvořák Humoresku určitě nezkomponoval. Šinkansen jako by už ani nebyl vlak. Spoj T okio, Ósaka, Kjóto, Hirošima, Fukuoka, odjezd v 7.56, má právě svůj čas. Ale není slyšet žádné pískání výpravčího ani odfrknutí lokomotivy. Tak jedeme už, nebo ještě stojíme? Vždyť ten vlak se vůbec nehýbe! Japonské dráhy by snad měly greenhornům, kteříjedou superexpresem poprvé, vydávat toto varování: P ozor, v šinkansenu je všechno jinak. Co jste se naučili ve vašich rychlících, tady neplatí. Tak tedy: jedeme už, nebo pořád stojíme? Samozřejmě,že už jedeme,ale nějak to není poznat. Ani při rozjezdu nebylo cítit žádné trhnutí, jak se souprava dávala do pohybu. Šinkansen se nepohybuje tak, jak jsme na to z kolejí zvyklí. Pasažér cítí jen jakýsi neurčitý pohyb, jako by jeho vlak byl tažen neustále plynule kupředu. Šinkansen se pohybuje bezhlučně (zvenčí už tak tichý ale není) a pružně jako nindža. Žádné lehké drncání, ten pravidelný uspávající pohyb, jak vás vagón jemně pohupuje, když kola přejíždějí spoje mezi kolejnicemi. A vlastně ani žádné ze zvuků, jež by měl vlak vydávat. Nedivme se,tady je všechno jiné. A dokonalé, nezapomeňte, jsme v Japonsku. A tak se člověk musí i naučit, jak do vlaku správně nastoupit. V e vlacích, které jezdí puntičkářsky přesně, přece nejde, aby si každý vcházel, kudy jej právě napadne. Když přijdete na nástupiště,m ůžete se tam postavit přímo na vaši metu, na decimetr přesně. Řekněme, že máte sedět v deváté řadě pátého vagónu. Dobrá, nic složitého, jen se pěkně rozhlédněte po nástupišti: ano, támhle je na zámkové dlažbě vyznačen pátý vagón. Ale to není všechno. U každého vagónu jsou vyznačena místa, kde mají čekat cestující sedící v řadách 1-12 a kudy lidé ze zadní části vozu, tedy v řadách 13-24. Postavte se do příslušné fronty a vlak měkce připluje přesně před vás. Dveře se otevřou a vy uděláte jen maličký krok. Kroutíte hlavou? Smějete se? Dobrá, ale jenom sami sobě. Ukázali jste, že patříte do železničního středověku. T ahle japonská posedlost detailem není vůbec komická, má svůj smysl. Šinkansen jezdí načas a co nejrychleji. Proto zastávky trvají jen několik minutek. A co víc: šinkansen musí rychle opustit nádraží, protože za ním se jako chrt řítí další. Je to tak. Šinkansen není V indobona, která jezdí dvakrát denně,má intervaly krátké jako metro. Jedete pět set kilometrů z Tokia do Ósaky? Na trati jen několik minut před vámi pádí jiný šinkansen. A v patách máte další. Každý den vyrazí z Tokia na tuto trať podle jízdního řádu asi 280 šinkansenů. Když ujede Japonci, který se jmenuje třeba Akimoto, před nosem vlak, jeho trpělivější přítel Hideharu jej může uklidnit: »No bože,to se toho stalo. Za pár minut jede další. Ale jestli si chceš ještě skočit pro noviny, pojedeme až tím přespříštím.« A tak nakonec oba jedou. A brzy usnou, což je zřejmě japonský zvyk. V šinkansenu se spí dobře, protože jeho sedadla jsou stejně přepychová jako v letadle, ale větší. V ětšina vagónů také jako letadlo vypadá: cestující sedí po dvou nebo po třech obráceni ve směru jízdy. Cizinec by však měl poctivě koukat z okna. Uvidí nekonečnou aglomeraci kolem Tokia. A úhledné plantáže čajovníku kolem Šizuoky. Když mu bude přát počasí, vyskočí mu náhle před očima kužel posvátné hory Fudži s bílou polevou sněhu. Uvidí také nepřístupné a velmi strmé, bambusem a listnatými stromy hustě porostlé vršky,a rázem pochopí, proč se Američanům nechtělo v roce 1945 dobývat Japonsko. Jako na dlani bude mít mrakodrapy Ósaky. Kjóto a Kóbe se mu představí při pohledu z vlaku jako ošklivá města; pokud však opustí nádraží, zjistí, že opak je pravdou. A bude si lámat hlavu nad smyslem obrovských, záhadných stavby, jež jsou rozesety po celé zemi. Vypadají jako fotbalové stadiony, kde skutečné ochozy jsou však jen na jedné z kratších stran oválu a zbytek je vytvořen sítěmi. Jsou to vojenské radary? T elekomunikační uzly? Pasti na Godzillu? Nakonec mu to někdo prozradí: trénuje se tam golf. Japonci jsou golfem přímo posedlí, jenže hřišť je v přecpané zemi málo a jsou velmi drahá. A tak alespoň stojí v patrech nad sebou a odpalují míčky do prostoru. K oukat z okna ale není v šinkansenu jen tak. I to se musí umět. Neboť když se člověk podívá z okna, teprve pochopí, že vlak jede skutečně hodně rychle. Nic z toho, co nám v našich obyčejných rychlících napovídá vysokou rychlost, tady není, ani hluk, ani chvění. Dojem rychlosti vyvolává teprve pohled u okna. Kdo se dívá na nejbližší okolí, jak jsme zvyklí z rychlíků, nevidí skoro nic. Jen jakýsi velmi zrychlený film, jehož obrázky si nestačí zapamatovat. Vše mizí příliš rychle a brzy z toho rozbolí oči. Člověk musí hledět dál, řekněme padesát metrů od trati. Místní cestující takové věci ani záhada golfových monster netrápí. Kdo nespí, čte komiksy nebo jí. V každém vlaku je bufet, kde si kromě pití a sladkostí mohou lidé koupit i jídlo v typické dřevěné bedničce, bentó. Dřevěnými hůlkami, jež jsou kratší a drsnější než čínské, vybírají z přihrádek bedničky rýži, smažené kuře, rybu, jakýsi maličký řízek, houby a nakládanou, lehounce pikantní zeleninu. (Třeba je to něco úplně jiného, každopádně to chutná skvěle). Pro lenivé je tady ještě mladá dívka, která projíždí vlakem s vozíkem jídla a pití. Když vstoupí do vagónu, ukloní se. Když opouští vagonvagón, otočí se a znovu se ukloní. Přestože si poklony nikdo - tedy kromě cizinců nevšímá, opakuje gesto úcty se stejným úsměvem při každé pochůzce. Vlak zatím uhání dál na jih. Uvnitř je ticho, jen klimatizace vrní. Krajina mění vzhled a občas míjíme jiné šinkanseny, vlaky poetických jmen. Nejrychlejší kategorie na trati Tokaidó z Tokia na jih se jmenuje Nozomi, čili Přání, střední Hikari, P aprsek, a nejpomalejší K odama, Malá perla. Jinde mají třeba Jamabiko, tedy Ozvěnu. Na světelné tabuli v čele vagonuvagónu červeně září rychlost, kterou vlak právě jede. 220, 258, 265 kilometrů v hodině. Po číslech běží informace v japonštině i angličtině: Za tři minuty přijedeme na nádraží K óbe. Nemusíte se dívat na hodinky. Vlak jede přesně. V ětšinou. Když před lety nastupovala do šinkansenu britská královna Alžběta, řekla: »Tento expres je prý přesnější než hodinky.« Faktem je,že v té chvíli měl její vlak už tříminutové zpoždění. Hned nabral další, protože bylo nutno naložit snad stopadesát zavazadel královny a jejího doprovodu. Pak jej zpomalila průtrž mračen a hora Fudži: strojvůdce zvolnil, aby královna mohla pohled vychutnat. Dvě stě kilometrů před Tokiem měl šinkansen pětiminutové zpoždění. Ale strojvůdce hnal soupravu na hranici povolené rychlosti (kdyby přidal jediný kilometr, zapnuly by se automatické brzdy) a dojel přesně. 0 šinkansenech se vypráví, že pokud nepřijedou podle jízdního řádu, vrací se jízdné. Nevěřte tomu, v Japonsku byste zadarmo nejeli. Vrací se pouze expresní příplatek - a to ještě jen tehdy, má-li vlak dvouhodinové zpoždění. Nemá smysl na to spoléhat, protože průměrná odchylka šinkansenu je třiapadesát sekund. Také tento vlak jede přesně. »Brzy dorazíme do stanice Hirošima,« oznamuje po japonštině také měkký hlas v angličtině. »Přijedeme na nástupiště devět. Vystupujte vlevo po směru jízdy.« Tichý vagón se probouzí k životu. Lidé se protahují a pečlivě po sobě uklízejí bedničky od jídla, plechovky a časopisy. Každý všechno spořádaně vyhodí. Za osm minut bude poledne. Šinkansen přistává lehounce jako pták. Za čtyři hodiny urazil devět set kilometrů.

Může se hodit
Šinkansen je rychlý, pohodlný a pěkně drahý.Jízda z Tokia do Hirošimy vyjde zhruba na deset tisíc jenů, tedy zhruba asi 2500 korun. P okud toho chcete najezdit po Japonsku víc, je velmi rozumné koupit si Japan Rail Pass, což je cosi jako síťová jízdenka pro všechny tratě.Týdenní stojí necelých jedenáct tisíc korun, čtrnáctidenní sedmnáct a třítýdenní necelých jednadvacet tisíc korun. Pozor! Musíte si je koupit tady nebo jinde v cizině.V Japonsku se neprodávají! U nás tuto jízdenku obstarává specialista na Ja ponsko, pražská cestovní kancelář Hana Tour.









Nádraží v Tokiu

Vlak přijíždí do stanice - jako obvykle načas

Někdy se šinkansenu přezdívá Střela. Proč, to je zřejmé na první pohled.

Autor:




Nejčtenější

Přistání na řece Hudson
Zázrak na řece Hudson. Přistání, které se zapsalo do letecké historie

Úžasná přirozená ranvej. Široká, rovná. Ne příliš rušná. Až na to, že její povrch tvoří vodní hladina, na níž neplánovaně přistál airbus se 150 pasažéry. Po...  celý článek

Tyrkysová hladina jezera Iskanderkul
Odpočívejte, vodky popijem. Tádžické Fanské hory překypují vstřícností

Fanské hory v severozápadní části Tádžikistánu jsou vyhlášené svými tyrkysovými jezery a dechberoucími scenériemi. Díky své kráse byly hojně navštěvovány již v...  celý článek

"V den mých pětadvacátých narozen jsem se ráno podíval na svou kočku a uvědomil...
Moje kočka si žila lépe než já, říká muž, který brázdí svět bez motorů

V pětadvaceti opustil dobře placenou práci a rozhodl se věnovat své vášni – pomalému cestování. Dave Cornthwaite ukrajuje kilometry na paddleboardu, kajaku,...  celý článek

Další z rubriky

Karaoke z Islandu
Přijeďte a zlomíte si jazyk. Nejtěžší karaoke píseň má přilákat turisty

Že je váš rodný jazyk komplikovaný a turisté vás nedokážou ve vaší řeči ani pozdravit? Udělejte z toho výhodu. Originální karaoke písnička s komplikovanými...  celý článek

Přistání na řece Hudson
Zázrak na řece Hudson. Přistání, které se zapsalo do letecké historie

Úžasná přirozená ranvej. Široká, rovná. Ne příliš rušná. Až na to, že její povrch tvoří vodní hladina, na níž neplánovaně přistál airbus se 150 pasažéry. Po...  celý článek

Zbytky táborových baráků zarůstají, tím více z nich mrazí. Tady trávily léta...
Zapomenutý koncentrák na kraji Evropy. Stíny komunismu v deltě Dunaje

Dunajská delta je proslulá romantickými zákoutími slepých vodních ramen či tisícovými hejny mnoha druhů ptáků. Území do dnešních dnů značně izolované a...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.