Vlakem do nitra ledovce

Kdyby železnici na švýcarský Jungfraujoch nebylo letos teprve devadesát let, měla by jisté místo mezi starověkými divy světa. Zatímco vás vlak veze na nejvyšší evropské nádraží - konečná stanice leží v 3454 m.n.m - honí se vám hlavou otázky: Kdo si to vymyslel? Proč zrovna sem se rozhodl položit koleje?

A protože jste ve vlasti pana Dänikena, dojde i na špetku mystiky: zvládli tohle doopravdy lidé?

Bez maček a cepínů
Ojedinělé stavitelské dílo je výsledkem módy zvané "Bergbahnfieber". Horečka stavitelů horských drah zavládla v kraji pod alpskou čtyřtisícovkou Jungfrau koncem 19. století, jen pár desítek let po jejím premiérovém zlezení.

První projekty byly docela úsměvné: vagony s pasažéry se tu měly absolutně rovným tunelem k ledovci "pumpovat" za pomoci stlačeného vzduchu po vzoru potrubní pošty. Až na úplný vrchol štítu, na kótu 4158 metrů.

Vizionář Zeller
S plánem turistické ozubnicové železnice přišel textilní magnát Adolf Guyer-Zeller. Jeho vize byla daleko realističtější a elektrická zubačka jezdí o něco níž - do sedla Jungfraujoch - dodnes. Dokonce si umí sama vyrábět část energie: tři vlaky jedoucí do údolí dodají brzděním dost elektřiny čtvrtému k jízdě nahoru.

Projekt za 15 milionů švýcarských franků se skrývá z velké části ve skále. Proč, to pochopíte na dvou tunelových zastávkách pod vrcholem. Zatímco na peroně stojíte frontu na toaletu, kterou byste ve vláčku hledali marně, skoro vás poleká pohled z okna. Ze skalní stěny - právě v jejích útrobách vedou koleje - se otevírá výhled dvěma hlavními směry: buď prudce dolů do propasti, anebo strmě vzhůru na ledovce. A všude věčný sníh.

Někde v dáli, na dně hlubokého údolí, jen tušíte výchozí bod. Interlaken není vidět. Vždyť jedete dvě hodiny a sedíte už ve třetím vlaku. Míříte kolem kouzelných stometrových vodopádů poblíž Wengenu, horského městečka zapovězeného autům.

Vagony šplhají podél proslulé sjezdovky Lauberhorn a je těžké uvěřit, že vyjedete opravdu až na zasněženou špičatou skálu schovanou nad vámi v mracích. A teď jste tady. Bez maček i cepínů, jen v džínách a svetru (ten si rozhodně oblékněte i v létě!), hluboko v nitru ledovce. Z dvanáct kilometrů dlouhého posledního úseku, oné Guyer-Zellerovy trati s převýšením 1400 metrů, ukrojí vlak mimo tunel jen první dva kilometry.

Oběd s výhledem na nejdelší ledovec
Dnes tudy projedete 365 dní v roce, ale v časech stavby, na přelomu 19. a 20. století, byl ledovec Eiger v zimě od údolí odříznut. Přesto i v lednu či únoru se do vymrzlé skály razila cesta. Stovky dělníků tam přežívaly zimy v barácích díky proviantu vyvezenému na podzim: dvanácti tunám mouky, patnácti hektolitrům vína (litr na osobu a den), čtyřem tunám masa, dvěma tunám brambor (pro Švýcary) či osmi stům kilogramům makaronů (to zase pro Italy).

V 21. století si můžete dát v cíli cesty za 20 franků (asi 400 korun) oběd a ještě se přitom kochat od stolu výhledem na nejdelší ledovec vAlpách - Aletsch (měří 22 kilometrů). Cena za jídlo je stejná jako v údolí, Švýcaři v hospodách vysokohorské přirážky neúčtují.

Jak může taková hospůdka fungovat? musí se ptát každý Čech. Třeba jen proto, jak to mají v takové restauraci složité s vodou. Na ledovci jí sice leží spousta, ale kvůli jeho ochraně se o roční spotřebu devět tisíc metrů krychlových přibližně rovným dílem dělí železniční cisterny a sníh ze střech budov nad vrcholovou stanicí.

V roce 1912 se díky zubačce otevřela cesta skalním masivem nejen turistům. Vedle pěti restaurací či poštovního úřadu s patřičným "výškovým" razítkem vyrostly nad konečnou stanicí Jungfraujoch též televizní vysílač i významná meteorologická a astronomická observatoř. I ta částečně slouží veřejnosti: na její vyhlídkovou terasu jezdí nejrychlejší švýcarský výtah. Dá se sem zaletět i vyhlídkovou helikoptérou.

Cena letenky a jízdenky na horskou železnici se neliší. Přesto drtivá většina turistů volí zdlouhavou jízdu vlakem. Má to jistý půvab.


Může se hodit

Co si ještě prohlédnout
Ledovcový palác, který vykutali ve věčném sněhu dva místní horští vůdci už v roce 1934 na ploše 1000 metrů čtverečních. Leží 20 metrů pod povrchem ledovce Aletsch.

Jak se tam dostat a za kolik
Z Prahy je to autem do Interlakenu asi 900 km (zhruba 8 až 10 hodin) přes Norimberk, Stuttgart a Basilej. Do Curychu (zhruba 120 km od Interlakenu) z Prahy denně létají Swiss i ČSA. Výlet na Jungfraujoch patří k nejdražším zážitkům ve Švýcarsku, základní cena zpáteční jízdenky z obvyklého výchozího místa Interlakenu činí 160 franků (přibližně 3200 korun). Ušetřit mohou držitelé Swiss Passu a ti, kdo vyrazí brzy ráno.

Kde hledat další informace
www.jungfraubahn.ch (horské železnice)
www.kreuz-leissigen.ch (výhodné ubytování)