To je vagón, kde jsou otevřené kupé, v niž jsou po stranách vždy lehátka, na nichž můžete spát po 21 hodině. Do té doby sedíte a bystrým zrakem máte v merku své zavazadlo, stát se totiž často, že člověka ve vlaku okradou. Proto si někteří Indové poutají zavazadlo k železným tyčím své postele. Na stropě jsou obrovské větráky, které hání již tak teplý vzduch dovnitř, ale v noci je to velmi příjemné a pokud si zvyknete na jejich typický zvuk a máte připoutané věci řetězem, můžete v celku klidně spát.
Na průměrně vysokého Evropana přitom uvnitř indického vlaku čeká spousta nástrah v podobě nesvařených ostrých spojů, které jsou mnohdy jen zlomené a přišroubované k sobě. Takže opatrně!
Kupodivu je ale velmi přesná organizace lístků. Prakticky je vyloučena možnost, že by někdo mohl cestovat načerno, protože průvodčí mají seznam zakoupených jízdenek, které si odškrtávají a je i velmi snadné se orientovat v číslech vagónů a míst k sezení.
Celou cestu chodí ve vagónech nosiči s jídlem a pitím a nabízejí různé pamlsky indické kuchyně. Jelikož jsem byl ve vlaku zřejmě jediný Evropan, byl jsem pozorován všemi ostatními cestujícími a každý můj pohyb budil pozornost. Indové mi opláceli úsměv a hostili mě různými šlichtami - musím ale uznat, že některé byly opravdu dobré. Absolutně jsem si je získal poté, co jsem jedné velmi dobře oblečené mladé Indce s malým, asi ročním chlapečkem pomohl zavřít okno, když jsme projížděli monzunovým deštem.
Kromě cestujících si mě oblíbila i vlaková stráž poté, co jsem oběma chrabrým mužům vybaveným asi sto let starými puškami dal plnící pera. Chodili pak kolem mě velmi často, což bylo příjemné. Připadal jsem si přece jenom trochu chráněný.
Do Madurai jsem dorazil asi po 49 hodinách, když jsem se zdržel pár hodin v
Chennai. Zajel jsem se tam podívat na Bengálský záliv. Třímetrové vlny
příboje uváděly v úžas nejen mě, ale i okolo stojící Indy, čachtající se v teplé vodě. Až pojedete touto cestou, doporučuji se tu zastavit. Stojí to za to.
