Kladete si otázky: Co je život? Jaký má smysl?
Odpověď je v Oslu, přesněji ve Vigelandově parku, kde ji na vás vykřičí 212 soch a sousoší, celkem více jak 600 figur z bronzu a žuly. Je nahá a zdá se být i krutá, ale skrývá v sobě i naději. A nakonec,je i úplně zdarma.
»Byl jsem sochařem před tím, než jsem se narodil. Byl jsem veden a vláčen kupředu mocnými silami mimo sebe samého. Nebylo jiné cesty,« napsal Gustav V igeland, který se zařadil k sochařům s největší a trvalou expozicí na světě. Je to osmdesát akrů proťatých řekou. Vstoupíte jakoby zámeckou branou do severské siesty plné procházek dvojic i samotářů, venčení psů, běhání pro zdraví nebo naopak obyčejného odpočívání uprostřed něčeho, co připomíná pohanskou svatyni s nazelenalými bohy,kteří s mystickou sexualitou lemují cestu k monumentálním u kamennému «oltáři«. V igelandova socha u brány, je jen fádní předehrou k tomu co začíná dál na mostě. Po jeho stranách před návštěvníky tančí v nepřirozených pózách figury, které opisují kompliko v ané vztahy mezi m užem a ženou (Vigeland těžil z vlastní zkušenosti), mladými a starými, rodiči a dětmi. Na jedné straně mostu bojuje mnich s netvorem znázorňujícím zlo, naproti též obludě čelí žena. Nebojuje,směje se. Nejmilo vanější postavou je však v polovině mostu trochu schovaný Malý Vztekloun, chlapeček který ve zlostném výrazu dupe nožičkou. Jeho smějící se protiklad na druhé straně takovou pozornost ani zdaleka nepřitahuje. »Když před lety neznámý vandal Vzteklouna odřízl, byla z toho národní tragédie. Mimo jiné i proto, že do té doby neexistovaly kopie V igelandových originálů,« vypráví průvodkyně. Lidé pak prý chodili na most a dávali do zbytku bronzové Vzteklouno vi nožičky květiny. Vzteklounek se naštěstí našel na smetišti a restaurátoři ho vrátili na místo. Znovu k němu přistupují tisíce obdivovatelů a utěšují ho pohlazením nožky, která se tak leskne jako sklo. »A to odborníci nepovažují tenhle kousek za nejzdařilejší,« dodává průvodkyně. Srdcem V igelandu je ovšem fontána, kolem níž se vlastně celý projekt zrodil. Sochař ji vytvořil už v roce 1901 a jeho spoluobčané si ji zamilovali. Město O slo ji koupilo, ale až v roce 1921 pro ni našlo nové vhodné místo. A s ní nabídlo Gustavovi V igelandovi doživotní kontrakt. Všechny jeho práce pro park připadnou městu, které mu za to bude platit studio, byt a životní náklady. V igeland nabídku přijal a než si pro něj přišla smrt, zaplňoval »svůj« park. Svůj původní záměr však nestačil dokončit jednalo se především o skulptury, které měly zdobit postranní vstupy do parku. Fontána zobrazuje koloběh života od zrození přes dospívání, první lásky, milostné trojúhelníky, konflikty po stárnutí a rozklad, z kterého se rodí nový život. Pořád a pořád ... K oloběh života je i motivem největšího díla - monumentálního žulového obelisku, který se zvedá do výšky více jak čtrnácti metrů. V igeland měl model hotov za osmnáct měsíců, jeho pomocníci pak vytesávali jeho současnou podobu téměř čtyři roky a dokončen byl až krátce po V igelandově smrti v roce 1943. Vtesaná těla se na jeho povrchu v zápase s každodenností kroutí a proplétají, dospívají a stárnou. Původně měly být na vrcholu kostlivci. Nakonec však V igeland původní pesimistický záměr opustil a na vrcholu jsou opět děti - »malí géniové,« jak jim říkal. A v nich je ta naděje. »Hotová T řetí říše,« komentuje jistou podobnost mezi nahými sochami skandinávského umělce a nacistickým uměním jeden z turistů. Sám se však zdá uchvácen silou motivů. Kolem monumentu posedávají milenecké dvojice, které pozorují západ slunce a vzduch je nasycen vůní z bohatých záhonů růží.
Odpověď je v Oslu, přesněji ve Vigelandově parku, kde ji na vás vykřičí 212 soch a sousoší, celkem více jak 600 figur z bronzu a žuly. Je nahá a zdá se být i krutá, ale skrývá v sobě i naději. A nakonec,je i úplně zdarma.
»Byl jsem sochařem před tím, než jsem se narodil. Byl jsem veden a vláčen kupředu mocnými silami mimo sebe samého. Nebylo jiné cesty,« napsal Gustav V igeland, který se zařadil k sochařům s největší a trvalou expozicí na světě. Je to osmdesát akrů proťatých řekou. Vstoupíte jakoby zámeckou branou do severské siesty plné procházek dvojic i samotářů, venčení psů, běhání pro zdraví nebo naopak obyčejného odpočívání uprostřed něčeho, co připomíná pohanskou svatyni s nazelenalými bohy,kteří s mystickou sexualitou lemují cestu k monumentálním u kamennému «oltáři«. V igelandova socha u brány, je jen fádní předehrou k tomu co začíná dál na mostě. Po jeho stranách před návštěvníky tančí v nepřirozených pózách figury, které opisují kompliko v ané vztahy mezi m užem a ženou (Vigeland těžil z vlastní zkušenosti), mladými a starými, rodiči a dětmi. Na jedné straně mostu bojuje mnich s netvorem znázorňujícím zlo, naproti též obludě čelí žena. Nebojuje,směje se. Nejmilo vanější postavou je však v polovině mostu trochu schovaný Malý Vztekloun, chlapeček který ve zlostném výrazu dupe nožičkou. Jeho smějící se protiklad na druhé straně takovou pozornost ani zdaleka nepřitahuje. »Když před lety neznámý vandal Vzteklouna odřízl, byla z toho národní tragédie. Mimo jiné i proto, že do té doby neexistovaly kopie V igelandových originálů,« vypráví průvodkyně. Lidé pak prý chodili na most a dávali do zbytku bronzové Vzteklouno vi nožičky květiny. Vzteklounek se naštěstí našel na smetišti a restaurátoři ho vrátili na místo. Znovu k němu přistupují tisíce obdivovatelů a utěšují ho pohlazením nožky, která se tak leskne jako sklo. »A to odborníci nepovažují tenhle kousek za nejzdařilejší,« dodává průvodkyně. Srdcem V igelandu je ovšem fontána, kolem níž se vlastně celý projekt zrodil. Sochař ji vytvořil už v roce 1901 a jeho spoluobčané si ji zamilovali. Město O slo ji koupilo, ale až v roce 1921 pro ni našlo nové vhodné místo. A s ní nabídlo Gustavovi V igelandovi doživotní kontrakt. Všechny jeho práce pro park připadnou městu, které mu za to bude platit studio, byt a životní náklady. V igeland nabídku přijal a než si pro něj přišla smrt, zaplňoval »svůj« park. Svůj původní záměr však nestačil dokončit jednalo se především o skulptury, které měly zdobit postranní vstupy do parku. Fontána zobrazuje koloběh života od zrození přes dospívání, první lásky, milostné trojúhelníky, konflikty po stárnutí a rozklad, z kterého se rodí nový život. Pořád a pořád ... K oloběh života je i motivem největšího díla - monumentálního žulového obelisku, který se zvedá do výšky více jak čtrnácti metrů. V igeland měl model hotov za osmnáct měsíců, jeho pomocníci pak vytesávali jeho současnou podobu téměř čtyři roky a dokončen byl až krátce po V igelandově smrti v roce 1943. Vtesaná těla se na jeho povrchu v zápase s každodenností kroutí a proplétají, dospívají a stárnou. Původně měly být na vrcholu kostlivci. Nakonec však V igeland původní pesimistický záměr opustil a na vrcholu jsou opět děti - »malí géniové,« jak jim říkal. A v nich je ta naděje. »Hotová T řetí říše,« komentuje jistou podobnost mezi nahými sochami skandinávského umělce a nacistickým uměním jeden z turistů. Sám se však zdá uchvácen silou motivů. Kolem monumentu posedávají milenecké dvojice, které pozorují západ slunce a vzduch je nasycen vůní z bohatých záhonů růží.
