Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Velikonoční ostrov: kde leží pupek světa...

  10:01aktualizováno  10:01
Neklidné vlny Pacifiku se tříští o skalnaté pobřeží a mění se v modrobílou pěnu. Krajina je převážně holá a pustá s rákosovými obydlími, v poklidu se zde pasou koně, krávy a ovce. Zřejmě podobný obrázek této výspy světa spatřil na Velikonoční pondělí před 283 lety holandský mořeplavec Jacob Roggeveen, který tento subtropický vulkanický ostrov objevil a pojmenoval Velikonoční.

Je to nejopuštěnější ostrov světa, nejbližší obydlený soused - Pitcairn - je vzdálený asi 2000 kilometrů severozápadně, na jihoamerickou pevninu to jsou necelé 4000 kilometrů.

Můj příjezd, či přesněji řečeno přílet po čtyřech hodinách letu ze Santiaga de Chile, nebyl tak stylový jako v legendě, podle které na půlkruhovité pobřeží Anakena kdysi dávno připluly dvě velké kánoe naložené zemědělskými plodinami a drůbeží, pod vedením náčelníka Hotu Matua. Odkud král přivedl právě sem svůj lid, nevíme. A téměř vše dodnes zůstalo pod rouškou tajemství.

Na malém letišti dostávám nádherný polynéský květinový věnec od ještě nádhernějších ladných a hrdých "Velikonočanek". Svůj ostrov nazývají Pupek světa. Te Pito o te Henua. Spíše by se hodil přívlastek tajuplný.

Tajuplný ostrov

Záhady se začaly dít hned druhý den po objevení ostrova. Posádky holandské flotily pozorovaly domorodce, jak se vrhají na zem před vycházejícím sluncem a modlí se ke stovkám gigantických kamenných hlav - moai.

Admirál Roggeveen o Velikonočním pondělí nalezl krajinu kamenitou, s chabou vegetací - mimochodem ty palmy, které vám dělají příjemný stín - jsou ryzí export. Obývali ji lidé, kteří byli nejenom v geografické, ale také duchovní izolaci. Netušili, že někde jsou jiné ostrovy, kontinenty a že i někde jinde žijí lidé.

Také mořeplavci, kteří později navštívili ostrov, popisovali zdejší obyvatelstvo jako vesměs velice jednoduché bytosti, které žily v nejbídnějších podmínkách. Na ploše 166 kilometrů čtverečních nebyl strom vyšší tří metrů, žádná zvířata ani ptactvo.

Zdejší civilizace je stará půldruhého tisíciletí. Přizpůsobila se, přežila války, hlad, nájezdy otrokářů, lepru, černé neštovice, kanibalismus, chilskou juntu i turistiku. Kdysi dávno zde žilo asi dvacet tisíc lidí, a tehdy nejspíš vznikly také moai. Ostrov pak čelil nájezdům pirátů a peruánských otrokářů, které vyvrcholily v roce 1862. Na ostrově pak zůstalo ani ne dvě stě zbídačených lidí. O dva roky později sem dorazili první křesťanští misionáři.

Chile anektovala ostrov v roce 1888, což ovšem nic nezměnilo na bídných podmínkách domorodců. Svou rovnoprávnost s lidmi na pevnině získali teprve v roce 1966. Chilská vláda pochopila, že turistika může ostrov plný tajemství zachránit. Začalo se stavět letiště, přijížděli první turisté.

Kam oko dohlédne, obři

Povalují se všude. Celkem 638 soch je roztroušených po ostrově, jako když obr s dětskou hravostí rozhází své obří figurky. Megalitické figury jsou 80 až 200 tun těžké, nejvyšší měří 21 metrů. Důstojně střeží pobřeží ostrova. Působí jako špioni zaniklé civilizace.

Oči upřené k nebesům rozhodně nemají v úmyslu prozradit svůj původ. Kdo je vytvořil? K čemu sloužily? Měly ochraňovat domorodce od zlých duchů? Nebo snad jaksi esteticky vylepšit opuštěný ostrov? Uklidnit domorodce a dát jim pocit bezpečí, když se přivalí hřmící vlna a začne bičovat kamenité pobřeží?


Jaký byl jejich účel? Měly prý přiblížit zesnulé co nejblíže zemi. Mohlo však také jít o soutěž rodin, kdo vyrobí větší sochu. Kdo ví?

Moai stojí, leží na boku, naklánějí se. Zády k moři stojí jako hlídači v pusté krajině. Zůstávají největší záhadou Velikonočního ostrova. A magnetem pro badatele i turisty.

Vydávám se po prašné hrbolaté cestě do kopce k vyhaslému vulkánu Rano Raraku. Červený prach stezky mi vítr fouká do tváře. Na samém vrcholu, ve strmé stěně spatřuji "rodiště" moai. Tady je asi 40 lidí měsíc tesalo ze sopečného tufu, žlutošedého kamene, a formovalo do figur. Centimetr po centimetru se rodily přímo ve skále, záda sochy se oddělila jako poslední.

Z dílny se dopravovaly (kéž bychom věděli, jak) po úplném dokončení, vyhlazené a vyleštěné. Na místě určení pak byli slepí obři bez nohou, snad aby neutekli, vztyčeni na vrcholku chrámové plošiny "ahu", patřící příslušnému rodu. Tam dostali oči a klobouk na hlavu. Tak to alespoň vypadá, ačkoli ve skutečnosti šlo spíše o drdol vlasů "pukao", což byl typický účes domorodých mužů. Má jinou barvu než socha - je rudý a byl také vytesán zvlášť a z jiného kamene než obr.

Několik soch včetně té největší, která je ještě zády připoutána ke skále, nebylo dokončeno. Jako kdyby práci někdo přerušil. Proč se tesaly sochy z jednoho kusu kamene v sopce a pak byly vláčeny na jiné místo, o tom lze i po desítkách vědeckých výzkumů nadále jen spekulovat.

Nejstarší figury prý pocházejí ze 14., nejmladší byly vytvořeny koncem 17. století. Jeden několikatunový exemplář "rozchodil" slavný Čech Pavel Pavel a dokázal, že legendy o kráčejících sochách nelhaly.

Moai jako součást rodových plošin zřejmě symbolizují předky významných rapanuiských klanů. Sochy měly buď přiblížit zesnulé co nejblíže nebi, nebo šlo o soutěž rodových klanů, kdo vyrobí větší sochu.

Zkamenělý svět

Podle slavného norského mořeplavce Thora Heyerdahla byly moai povaleny v rasové válce dlouhouchých s krátkouchými - ve válce mezi původními obyvateli prý jihoamerického původu a přistěhovalci z Polynésie. Heyerdahl, který v roce 1955 strávil na ostrově šest měsíců, tehdy napsal: "Nebylo vidět človíčka. Pouze opuštěný zkamenělý svět s nepohyblivými strážci."

Tak na mě působí ostrov i padesát let po této badatelově zkušenosti. Přesto je zde tu a tam rušněji. I díky Norovi, který ostrov zpopularizoval. Moai lákají dodnes a přitahují vědce i turisty. Před těmito tajemnými kolosy si připadáte maličký a bezvýznamný. V jedné chvíli mám dokonce pocit, jako kdyby mě koutkem oka pozorovaly, vždyť ony jsou tady doma stovky let, zatímco já jsem evropský vetřelec.

Hanga Roa: město květů, klidu i osamění 

Téměř všichni z asi tří tisíc obyvatel ostrova žijí v Hanga Roa, jediném a zároveň hlavním městě na jihovýchodním pobřeží. Tady zná každý každého. Nikdo nikam nepospíchá. Nedělní ráno patří mši ve španělštině v místním kostele. Prostým kostelíkem se šíří omamná vůně květin, které mají domorodci ve vlasech, za uchem či jako pestrobarevný věnec na šatech. Jaká to bezmoc, nemoci zprostředkovat slovem tu nádhernou neopakovatelnou vůni zdejších květů!

Chrám Páně není jediným místem duchovna. Kromě křesťanství zdejší lidé nadále věří na Aku Aku, tedy dobré a zlé duchy, kteří střeží stará rodinná území. Každoročně se koná tradiční Obřad ptačího muže. Každá skupina posílá svého zástupce na malý skalnatý ostrov, vzdálený asi kilometr od pobřeží. Vítězí ten, kdo jako první donese vejce ptáka, který sem pravidelně přilétá hnízdit.

Život zde však není tak romantický, jak by se na první pohled mohlo zdát. A je velký rozdíl strávit zde několik dnů jako turista, a žít tady natrvalo. Odlehlá výspa platí daň právě za svou osamělost. Jedinou asfaltovou cestou občas prosviští džíp s turisty. "Máme nedostatek zdravotnického materiálu, nevíme co s odpadky, nemáme učitele," řekl mi Noro, který se chystá studovat v chilské metropoli Santiago. Zatím se živí jako pouliční prodavač.

Pravidelná letecká doprava, běžná v jiných částech světa, tady chybí. Cena základních potravin je třikrát vyšší než v Chile, protože se sem vše musí dopravovat letecky či loděmi, vysvětlil mi Noro. Pouze dvakrát v roce zde kotví zásobovací loď z Chile v malém přístavu. Teprve pár let lze nepřetržitě zachytit vysílání chilské státní televize.

Pupek světa

A kde je vlastně ten pověstný pupek světa? ptám se svého průvodce. Vede mě na severovýchodní pobřeží. Pupek světa je kámen. Hladký, hnědý, oblý. Připravený pro jeden z nejhezčích rituálů Velikonočního ostrova. Dřepnu si, přikládám čelo na kámen, objímám ho a soustředím se na své přání. Domorodci mě ujistili, že se určitě vyplní.
Když opouštím "Oko, které vidí oblohu", jak ostrov nazývá nejstarší legenda, zřejmě podle kráterů po sopkách, zdá se mi, že jedno moai na mě jakoby spiklenecky mrklo. Kdo ví...

Jaký byl jejich účel? Měly prý přiblížit zesnulé co nejblíže zemi. Mohlo však také jít o soutěž rodin, kdo vyrobí větší sochu. Kdo ví?

Zkamenělý svět Nejstarší sochy prý pocházejí ze 14. století, ty nejmladší byly vytvořeny koncem 17. století.

Autoři: ,




Nejčtenější

Tyrkysová hladina jezera Iskanderkul
Odpočívejte, vodky popijem. Tádžické Fanské hory překypují vstřícností

Fanské hory v severozápadní části Tádžikistánu jsou vyhlášené svými tyrkysovými jezery a dechberoucími scenériemi. Díky své kráse byly hojně navštěvovány již v...  celý článek

Cyklovznášedlo Hydrofoiler XE-1 od novozélandské společnosti Manta5
Elektrokolo pro jízdu na vodě. Novozélanďani uvádí do předprodeje bombu

Novozélandská značka Manta5 vyvinula a začne brzy prodávat Hydrofoiler XE-1, speciální vodní e-kolo z karbonu, které využívá kombinaci technologií kluzáku či...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Léky, kosmetika, notebook. Jak zabalit kufr do letadla a projít kontrolou

Paříž, Řím, Barcelona. Podzim je ideálním obdobím pro cesty po evropských metropolích. Ve městech už není tolik turistů a počasí vybízí k bloumání v ulicích....  celý článek

Další z rubriky

V Kerkyře na Korfu je nejmenší přistávací ranvej v jižní Evropě
VIDEO: Káva a letadla nad hlavou. Pohodová atrakce na řeckém ostrově

Na Korfu je jedna z nejmenších přistávacích ranvejí v jižní Evropě. Piloti musí mít speciální výcvik, neboť z jedné strany je moře a z druhé nejvyšší hora...  celý článek

Jezero Como patří k těm lokalitám, kam se dá z Česka snadno zaletět na víkend....
Kam létat v zimě: k moři v Maroku se dá dostat už za pětistovku

Nebe nad Evropou nikdy nebylo tak plné, ceny za leteckou dopravu tak nízké a pro cestovatele z Česka se nově přibližují i některé destinace, do kterých...  celý článek

Značka na golfovém hřišti v Austrálii upozorňující na přítomnost žraloků.
Už žádné další útoky žraloků. Australské pláže budou hlídat drony

Austrálie vyšle na pláže bezpilotní letouny s kamerami, aby hlídaly výskyt žraloků u pobřeží a okamžitě vysílaly poplach pobřežní hlídce a na chytré hodinky...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.