"Když jsme před dvaceti lety kosili s chlapama tamtu poloninu, šli jsme zrovna tudy."
Celodenní výprava po stopách zbojníků z Uličské doliny, svérázného kraje v nejvýchodnějším cípu Slovenska v horách Východních Karpat je u svého cíle - tajuplné jeskyně, kam tito loupežníci z 18. století ukrývali své naloupené poklady.
Stojíme na slovensko-ukrajinské hranici vysoko v lesích nad srázem „Stinská“. Nekonečné bukové lesy, jen místy přerušované hnědavou žlutí polonin zlátnou a nad údolím kdysi nejvýchodněji položené obce bývalé ČSSR Nové Sedlice, vzdálené odtud vzdušnou čarou nějaké čtyři kilometry, teď vybuchují pestrobarevné ohňostroje podzimu.
"Hory a staletí"
Okolní převážně bukové až jedlo-bukové lesy pokrývají více než 90 % území národního parku Poloniny, který byl vyhlášen v roce 1997. Nejzachovalejší části porostů byly vyhlášeny za národní přírodní rezervace, jakou je např. NPR Stužica s bukovými a jedlo-bukovými lesy pralesovitého charakteru. Od vesnice, směrem ke státní hranici, je místy přerušují drobné louky, které se vysoko na hřebenech střídají s rozsáhlými travnatými plochami – poloninami. "Polonina" je slovo rusínského původu, které se stalo mezinárodně uznávaným termínem pro bylinná společenstva nad horní hranicí lesa v pohoří Východních Karpat.
Pravidelně se kosily až do 60. let tohoto století. Sociálně-ekonomické změny ve společnosti způsobily, že dnes je správou NP Poloniny financováno pravidelné kosení pouze na 15 hektarech, s cílem udržet původní způsob hospodaření a zachovat jejich přirozenou biodiverzitu. Maria, přítelkyně Anny Dodové vzpomíná na několik prvních let po válce, kdy s otcem jezdili kosit poloniny na slovensko-polském pomezí. Senoseč trvala vždy několik dnů, a tak se do hor zapřahal vůz s koňmi a na poloninách se pak i nocovalo.
"Když se chodí kosit, vstává se tak kolem druhé ráno," vypráví Anna a pokračuje: "Je to dost daleko a na louce jsme celý den; k obědu pečeme brambory a zapíjíme je kyselým mlékem, to je na žízeň nejlepší!" Ujišťuje mě.
Nejvyšší horou je Kremenec (Krzemieniec, Kremenaros) s 1221 m n.m., který zároveň tvoří trojmezí tří států: Slovenska, Polska a Ukrajiny. Na obzoru dále dominují vrcholy Kamenná lúka (1201 m), Rabia skala (1167 m) nebo Ďurkovec (1189 m). Kolem Nové Sedlice se zvedají četné menší vrchy, vlní se kopce a kopečky se jmény, která jakoby vás na cosi chtěla upamatovat: Kuzmov hrb, Kýčera, Kalnica, Konský hrb, Pľaša, Minčol, Čelo, Vyšné lazy….
Hospodářství
Ještě před druhou světovou válkou byla většina staveb roubených - bukové dřevo bylo nejlevnějším stavebním materiálem a kamenné domy si mohli dovolit jen majetní statkáři. Válečný běs, stejně jako podpora výstavby zděných domů po druhé světové válce, měly společně za následek změnu architektonického rázu Nové Sedlice – do dnešního dne tak zbylo ve vesnici jen několik polorozbořených roubených domů. Dřevěný řecko-katolický kostel byl převezen do skanzenu v Humenném (nicméně v některých okolních obcích lze dřevěné kostelíky spatřit – v Uličském Krivém, Ruském Potoku, Topoľe a Jalové).
Některé prvky, které charakterizují původní architekturu je však možné objevit i v dnešních „moderních“ zděných staveních: v domě manželů Dodových se jako dříve nachází obytná místnost – „chyža“, vedle náznak „pitvoru“ a „komory“. Mimo obytnou část stojí odděleně tzv. „pelevnja“, kam se ukládá seno a „chliv“ sloužící k ustájení dobytka – jedné krávy, dvou koz a jednoho prasete. Bohužel se v kraji nedochovaly žádné oborohy, seníky s posuvnou stříškou, které jsou neoddělitelnou součástí lidové architektury Bojků. Častější jsou na Zakarpatí. Manželé pěstují na několika malých políčkách rozmístěných po obou stranách údolí zejména brambory, také kapustu, kukuřici, dýně a krmnou řepu. Jednotlivé plodiny každým rokem střídají a pokud se půda vyčerpá, nechávají ji ležet určitý čas ladem.
Loupežníci
Jednou se Vasilovo vyprávění stáčí k poměrně dávné historii – zmiňuje se loupežnících, kteří vládli lesům někdy v 18. Století, čemuž nasvědčují historické záznamy hovořící o četných povstáních a utváření zbojnických družin v důsledku útlaku vrchnosti (zejm. rod Drugethovců, 1323 – 18.století, kdy oblast patřila k tzv. Užské župě). Naloupené poklady prý ukládali do jeskyně, která podle Vasila leží kousek za slovensko-ukrajinskou státní hranicí. Vasil zná cestu. Na zašlou slávu zbojníků dodnes upomíná již jen název jedné z obcí –Zboj a dříve i název Nové Sedlice, která se kdysi dávno jmenovala Zbojská Nová Sedlica.
A tak 26.září L.P. 2000 stojíme nějakých dvacet metrů za „čárou“ a na nervy nám lehce brnká strach, neboť každým okamžikem se může ze zákruty vynořit pohraniční hlídka; Vasilovi by se myslím nestalo nic, protože je přece jenom místní, umí rusínsky a nebylo by to poprvé, kdy je za hranicí – během léta, kdy vrcholí sběr borůvek, je celkem běžné, že ukrajinští pohraničníci si za lahvičku pálenky jako na potvoru nevšimnou, že místní sbírají kousek za hranicí, kde je borůvek mnohem víc. Potom co s námi Ukrajina zavedla vízovou povinnost, nechci riskovat, že mě jako Čecha budou tihle chlapíci v lepším případě vláčet po úřadech a tahat ze mě peníze, které nemám. Foťák jim rozhodně dávat taky nebudu.
Vasilova paměť bohužel nebyla tak dobrá, jak tvrdil na počátku a po marném hledání jsme nakonec bájnou jeskyni loupežníků nenašli. Měl bych cítit zklamání. Nevím, možná jsem tomu nakonec rád a nejen proto, že jsme o několik minut později, kousek odtud, narazili na dva spící ukrajinské „žandáry“, ale protože si myslím, že určitá dávka neodhaleného tajemství je tím, co činí příběhy tajemnými, a tedy krásnými. Tajemná jeskyně loupežníků v karpatských lesích nad údolím Nové Sedlice tak pro mě zůstane navždy zahalena rouškou tajemství, které nevyprchá ve chvíli, když bych onu jeskyni opravdu spatřil a zažil tak možná nemilé překvapení.
 Vesnice Nová Sedlice, poslední víska na slovensko-ukrajinském pomezí. |
 Poslední senoseče v Nové Sedlici. |
 Okolí Nové Sedlice. |
