Pákistántší obchodníci s drahými kameny jsou bezmocní, protože na hory, kde se modrý kámen těží, nyní dopadají bomby a tradiční zákazníci se drží od sousedního Pákistánu raději stranou. "Je po všem. Obchody nejdou. Teď jen spím a jím. Za dva
nebo tři měsíce jídlo dojde a pak budu už jenom spát," říká s nuceným úsměvem dalí z obchodníků Dalíl Chán.
Všichni jeho kolegové z péšávarského ponurého trhu Namak Mandi, kde začíná vytěžený lazurit svou dlouhou cestu do klenotnictví celého světa, jsou zaskočeni a mají strach. Dodávky zboí byly přerušeny, lazurit nikdo nekupuje a jeho ceny
nenávratně klesají. "Kupci se bojí války v Afghánistánu, nikdo nechodí. Jsme v krizi," stěuje si Chán.
Drahokamy se těží v severoafghánské provincii Badachán 6000 let. Na obchodování s lazuritem se v posledních dvou desetiletích citelně podepsaly afghánské války a to bez ohledu na to, že lazurit z vysokých hor Badachánu je co do kvality nejlepší na
světě. Tento polodrahokam se těží rovněž v Chile a Brazílii, ale není tak kvalitní.
Jemný, skoro purpurový kámen jakoby pokrytý zlatými zrnky tak učaroval Alexandru Velikému, že doly v Badachánu kolem roku 325 před naším letopočtem osobně navštívil. Kleopatra si práškem z tohoto kamene líčila oční víčka.
Za války s Rusy v 80. letech minulého století doly kontroloval opoziční velitel Ahmad áh Masúd. Na export lazuritu uvalil desetiprocentní revoluční daň, z ní financoval zbraně pro své oddíly. Nezpracované vytěžené kameny tenkrát putovaly na
zádech oslů horami do sousedního Pákistánu. Po roce 1989, kdy Rusové z Afghánistánu odešli, nastaly obchodu s lazuritem zlaté časy. Kupci dychtiví získat ty nejlepší kusy se dokonce odvažovali až k ústí dolů. Produkce vzrostla o 50 procent a Masúdovi a jeho mužům lazurit ročně vynášel podle odhadů pět miliónů dolarů.
"Před pěti lety to tady bylo hrozné. Nedalo se tady pohnout, protože všude bylo plno náklaďáků napěchovaných lazuritem. Ti lidé neměli žádné jídlo, zato hromady lazuritu," vzpomíná Hermione Youngsová z Dětského fondu OSN (UNICEF), která působí ve středisku Badachánu Fajzabádu od roku 1996. Tehdy se k moci dostal Taliban a boje mezi soupeřícími frakcemi kvetoucí obchod s lazuritem přerušily. O doly se nikdo nestaral, co se začalo projevovat na jejich bezpečnosti. "Doly
se rozpadají. Každý rok tam zahyne víc a víc lidí. Začíná to být nebezpečné řemeslo, vytěží se míň a lazurit začíná být nedostatkové zboží," vysvětluje Youngsová.
"Nakupoval jsem lazurit od mudáhidů. Ti přestali přicházet před deseti lety. Pak se mi podařilo získat zákazníky z Hongkongu, ale ti zas nepřicházejí kvůli válce dnes," zoufá si dalí z obchodníků Mir Alam z horské vesnice severně od Péšávaru. Rusům zdejí silnice sloužila jako hlavní zásobovací cesta. Všichni Pákistánci, kteří se zabývají prodejem lazuritu, jsou závislí na zákaznících z Hongkongu a Bangkoku.
Právě tam žijí nejzručnější řezači kamene, v jejich rukách se surový lazurit mění v jemné náhrdelníky či rozmarné slony.O málo kvalitní bledé kousky lazuritu nemají tito kouzelníci zájem. Nechávají je Pákistáncům, kteří z nich leští suvenýry nebo
zdobné kousky pro budoucí kamenné ornamenty. Alam sedí na otřískané krabici se vzorky a na dlani má hromádku nebroušeného lazuritu. Kvůli problémům s těžbou, uzávěře hranic a současné válce za rok klesly ceny o třetinu. Nekvalitní světlejší kameny, v nich se dají rozeznat i kousky bílého mramoru, dokonce spadly o dvě třetiny na dnešních osm dolarů za kilogram. "A ani tak to neprodám," mává Alam bezradně rukou.
Ráz Muhammad žije ve svém několikapatrovém modrém království a sní o lepších časech. V zamčené truhle hluboko mezi svými poklady má ten nejkvalitnější tmavěmodrý materiál, za nějž může dostat i 666 dolarů za kilogram. "A válka skončí, kupci zase přijdou," ujišťuje především sebe.
