V srdci temnoty

Voda se řítí kolem jak šílená. Cáká na nohy, ruce, obličej a o třicet metrů níž se tříští o skalní stolice a změť spadaných a naplavených kmenů starých stromů. Kdesi vysoko nad hlavou se slunce prodírá úzkými štěrbinami skal a hustých porostů. Tady v roklinách Slovenského ráje je divočina, jakou civilizovaná Evropa uchovala málokde. Zde mohl psát své dobrodružné romány Curwood, Seton nebo Conrad.

Není tu možné projet autem, na kole, dokonce ani na koni. K nejbližšímu parkovišti je odtud i několik hodin chůze. Kdo se sem jednou vydá, musí počítat s tím, že po svých se musí vrátit zpátky. Nezřídka bude muset ujít desítky kilometrů rozeklanými skalami, šplhat po krkolomných žebřících podél střemhlavých vodopádů a opatrně našlapovat po vysutých chodníčcích ďábelsky vysoko nad průzračnými tůněmi. Jen poslyšte ty názvy míst: Startenský kaňon, Vel'ký Sokol, Havrania skala, Piecky, sedlo Čertová hlava, Zadná diera, Duhový vodopád, Závojový vodopád... Kde začít?

Jsou desítky míst, odkud se dá jít a kam dojít. Ale možná tím nejromantičtějším je osada Píla ležící za potokem vedle úzké silničky z Hrabušic do Vernáru na západním okraji Slovenského ráje. Procházíte po prašné cestě mezi starými dřevěnými chalupami a čekáte, že z jedné z nich vyjde Jánošík se svými zbojníky. Místo něj se vynoří honák s jednou krávou, několika kozami a ovcemi. Tady je poslední šance se před dlouhým putováním posilnit.

Zazvoníte na domeček u cesty a milá černovláska vám otevře ohyzdný kiosk u paty Ráje. Posilníte se douškem minerálky Budiš a sníte oříškovou tatranku. Za lávkou přes téměř vyschlé kamenné koryto Velké bílé vody končí svět televizí, aut a prostřených stolů. Začíná divočina - Srdce temnoty.

Dolina Piecky se zprvu točí romantickými zákoutími, kde křišťálové tůně zvou k chladné koupeli. Cesta je kamenitá, ale zprvu mírná a milostivá. Jen občas proud potoka přinutí protáhnout krok, našlápnout na kámen či přeskočit na druhý břeh. Ale krok za krokem, zatáčku za zatáčkou se soutěska nenápadně zužuje, potůček zrychluje a prohlubuje a kolmé stěny kolem protahují. Najednou se slunce utápí ve stínech a v botách to začne čvachtat. Kolem začíná být těsno a člověka na chviličku přepadne tíseň. Možná právě proto říkají Slováci svým roklinám "tiesňavy".

Potokem už nelze normálně projít. Nohy opatrně našlapují vodou, mezi kameny a naplavenými kusy stromů. A pak už musí pomoci jen umělé dřevěné lávky z hrubě opracovaných kmenů. Některé jsou dlouhé i desítky metrů a vznášejí se často vysoko ve vzduchu. Jsou věčně mokré. Voda je všudypřítomná, vodopády ji neustále rozprašují do prostoru. Chce to opatrnost, aby noha po mokrém dřevě nesklouzla do zpěněného potoka, který se řítí hluboko pod lávkou. Za zatáčkou ústa oněmí.

Nad hlubokou tůní s hradbou naplavených dřev se vzpíná strmá skála a přes ni se řítí hektolitry vod. Tady by normálně cesta skončila. Oči s nedůvěrou spočinou na krkolomném kovovém žebříku, který šplhá kolmo vzhůru proti proudu vodopádu. Má přesně padesát příček. Na dvacáté páté už při pohledu pod nohy mrazí. Tady si i úplně cizí lidé začínají pomáhat. Podávají si pomocnou ruku, přenášejí děti z žebříku zpátky na pevnou zemi a nezřídka i nabízejí jídlo ze svých zásob. Po dvou hodinách cesty je kaňon pořád stejně divoký.

Cesta zdaleka nekončí, Piecky se štěpí na tři samostatné rokliny. Duše romantika by volila směr dál do nitra divočiny, ale rozum velí sledovat turistikou značku. Chvílemi se zdá, že oči už nikdy nespatří ostré sluneční paprsky. Žebříky a vodopády, lávky, skály a hluboké tůně. Řeknete si, že skoro tak nějak to může vypadat v nitru amazonského pralesa. Zdá se, že cesta nikdy neskončí. Až po třech hodinách chůze, nebo spíš lezení, šplhání, přeskakování a balancování přichází pevná půda pod nohama - Suchá Belá vrch.

V tomto místě končí jednosměrný výstup a začíná normální horská túra napříč bukovými lesy, skalami a planinami. "Jdeme. Vpravo, vlevo u cesty zasvítí mezi stromy veselejší barva, tu velký horský zvonek, tu náprstník, tam lilie zlatohlavá. I kopretina, bůh ví, jak sem zbloudila, se zabělá, dále za ní rozlézá se půdou temně zelený barvínek. Stoupáme, kus jdeme dolů, oupadem zase nahoru a pak už rovněji hřebenem. Průvodce ukazuje stopy diviaků, divokých kanců, i rozrytou od nich půdu," píše o svém putování těmito místy v roce 1908 Alois Jirásek. Jaká je to změna stanout pak po hodinách v temnotě nejprve na krasové planině Glac a potom přímo v srdci Slovenského ráje na planině Kláštorisko s výhledem do širokého kraje.

Zde skutečně stával kdysi klášter. Ve 14. století přiměla mystika tohoto kraje skupinu kartuziánských mnichů zbudovat horský klášter na místě nazývaném Lapis refugii (Skála útočiště), kde lidé z okolí hledali úkryt před nájezdy Tatarů. Dnes tu hledají útočiště turisté a po minulosti pátrají archeologové. Tady si můžete lehnout do trávy a v mlčení, s pohledem do modrého nebe nabírat sílu na další hodiny cesty nazpět nebo kamkoli dál do Srdce temnoty.


Může se hodit

JAK SE TAM DOSTAT:

Do Slovenského ráje jsou ve směru z České republiky dva hlavní přístupy - ze severu od Popradu a z jihozápadu od Banské Bystrice. K osadě Píla se nejlépe jede z Popradu na Spišský Štvrtok a pak přes Hrabušice. Dalšími vhodnými místy k túrám jsou například hájovna Sokol (nedaleko od Píly), osada Podlesok u Hrabušic, vesnice Vernár, Stratená, Dedinky, Čingov.

KDE SE UBYTOVAT:

Ve Vernáru, Stratené, Čingově a na dalších místech jsou kempy, penziony, hotely i chalupy k pronajmutí.

CO JEŠTĚ VIDĚT:

Kromě mnoha roklí a planin stojí za to navštívit Tomašovský výhled, Dobšinskou ledovou jeskyni, přehradu v Dedinkách, Levoču a Spišský hrad.

INFORMACE:

Komplexní služby poskytuje agentura NEMO, která kromě penzionu u Spišské Nové Vsi je schopna zajistit horské chalupy a postarat se i o program. Tel: 00421-965-4423728 mob. 00421 905493122