Národní přírodní rezervaci Lichnice – Kaňkovy hory najdeme ve východních Čechách nad městem Třemošnice. Rezervace je součástí většího chráněného území krajinné oblasti Železné hory, v současné podobě byla rezervace vyhlášena v roce 1990 na výměře 373,65 hektaru.
Z geologického a krajinného hlediska je významnou součástí rezervace hlavně Lovětínská rokle. Ta je ze severu strmě sevřená svahy vrchu Krkaňka (566 m) a z jihozápadu vrcholem Světlice se zříceninou hradu Lichnice.
Nádherná krajina, krutá legenda
Auto je možné zaparkovat na malém parkovišti ve vesnici Podhradí přímo pod hradní zříceninou. Červená turistická značka vede chvíli po silnici směrem na chatovou osadu a Lovětínský rybník. Pokud je pod hradem málo místa, je možné zastavit i u autobusové zastávky "Nad Lovětínskou roklí", naproti které je místní restaurace.
Nedaleko za Podhradím nacházíme na levé straně nenápadnou směrovku ukazující na vyhlídku Dívčí kámen, která poskytuje pěkný výhled na zalesněné svahy vrcholu Stráně a na městečko Třemošnice.
Název vyhlídky popisuje místní pověst O kruté panně Miladě. Trápení krásné hradní paní a celého širého okolí začalo jedné deštivé a bouřlivé noci, kdy se její otec při návratu domů zřítil i se svým koněm na dno Lovětínské rokle a Milada od té doby nenáviděla všechny skály v okolí.
Protože byla nejen mladá a krásná, ale i velmi bohatá, neměla o nápadníky nouzi. Ke svému neštěstí se ale sama rozhodla, že si za muže vezme jen toho, kdo se na svém koni třikrát otočí na skále, z níž se její otec zřítil do hlubin rokle.
Výhled z hradu Lichnice na vrchol Stráně a rovinu u Ronova nad Doubravou
Místní skály jsou však velmi tvrdé a ani ty nejtvrdší podkovy se do nich nedokázaly zarýt. Všichni nápadníci umírali stejně jako její otec na dně rokle a Milada vše sledovala z okna svého hradu. Až jednou se objevil odvážný rytíř, který si do podkov nechal zasadit démanty a ve zkoušce obstál. Když mu ale Milada vyšla v ústrety, aby ho přivítala, vytáhl z toulce šíp, zastřelil ji a zmizel neznámo kam. Říká se, že to byl bratr jedné z předchozích obětí.
S motýly po stopách orkánu
Necelých 250 metrů za chatovou osadou Ohrádka odbočujeme z asfaltky ostře vlevo a po žluté turistické značce klesáme do údolí Lovětínské rokle. Lesní stezka po chvíli přechází v nově upravenou kamenitou stezku. V druhé půlce ledna roku 2007 se totiž těmito místy prohnal ničivý orkán Kyrill, který zničil nejen významnou část zdejšího porostu, ale podepsal se i na domech a chatách a poničil i stezku vinoucí se nad korytem Lovětínského potoka, která tak musela být zrekonstruována.
I když je již většina vyvrácených stromů odstraněna, stále jich ještě dost přehrazuje údolí a společně s kaskádami potoka vzbuzují dojem divoké a člověkem nespoutané rokle. Nebýt již zmíněné upravené cesty, pocity odloučení od civilizace by byly naprosto dokonalé.
Stráně porůstá bukový les a Lovětínský potok, který roklí protéká, zde přeskakuje velké balvany a tvoří tak několik kaskád a stupňů. Zajímavým geologickým útvarem této oblasti je mimochodem také tzv. "kamenná řeka", pás balvanů, stékajících z vrcholu Krkaňka do údolí.
Rozmanitost bezobratlých živočichů dokládá nespočet různých motýlů poletujících podél cesty. Zcela běžné jsou babočky, bělásci nebo např. žluťásci. Potkat ale můžete mnohem více druhů, v celé rezervaci je popsáno úctyhodných 689 druhů převážně soumračných a nočních motýlů. V Lovětínské rokli a bezprostředním okolí se navíc vyskytuje 135 druhů obratlovců, což je pro tak malé území nevídané.
Cestu údolím si naše děti zpestřují přelézáním klád, skákáním z pařezů, na svazích rostou zajímavé kytičky a tak se ani ti nejmenší nenudí. Asi nejzajímavější a nejdivočejší jsou horní dvě třetiny rokle. Po překonání nového dřevěného mostku se údolí rozšiřuje a po dalších zhruba 350 metrech přicházíme k rozcestníku Lovětínská rokle. Žlutá turistická značka, stejně jako rokle, zde končí a nezbývá než zahájit stoupání nejprve po modré a později po červené značce ke zřícenině hradu Lichnice.
Kolem Žižkova dubu na hrad
Krátká historie hradu LichniceOd 13.století střídal kamenný hrad neustále svého majitele. Dokonce se stal královským hradem, který spravoval purkrabí. Ze zástavy ho dvakrát vykoupil nejznámější český král Karel IV, který zde i v roce 1370 delší dobu pobýval. V roce 1610 zasáhl hrad velký požár, definitivním koncem pro kamenou stavbu pak byl rok 1648, kdy Ferdinand III. vydal nařízení zbořit hrady, které by mohl využít nepřítel. zdroj: hrady.cz |
Závěrečné stoupání není příliš dlouhé. Zprvu jdeme po úzké lesní stezce a nedaleko silnice klikatící se v serpentinách z Třemošnice se napojujeme na širokou lesní cestu, která nás dovede až k majestátnímu památnému Žižkovu dubu. Památných stromů je v chráněné krajinné rezervaci Železných hor celá řada, ale jen málokterý je tak monumentální jako tento 600–800 let starý strom.
Ve starých kronikách najdeme zmínku o tom, že dub byl zasazen již při stavbě hradu u jeho brány. Dnes ho najdeme za bývalým hostincem na jižním konci vesnice. Jméno památného stromu ale klame. I když je pojmenován podle věhlasného husitského vojevůdce, Jan Žižka z Trocnova pod ním nikdy neseděl. Strom byl svědkem celé řady významných historických událostí a přečkal i požár dutiny v roce 1969 a vylomení části koruny v roce 1987.
Na tabulce umístěné na jeho kmeni si ještě můžeme přečíst tento vzkaz: "Přes 600 let tu stojím u staré hradní cesty. Viděl jsem hrad stavěti, jeho slávu, obléhání, zánik. Kéž bych se dočkal šťastných dnů příštích věků." Loučíme se s tímto pamětníkem historie a vycházíme na asfaltovou silnici, po které po necelých 400 metrech přicházíme ke vstupu do hradu Lichnice a náš téměř pět kilometrů dlouhý okruh se uzavírá.
Tajemný poklad a netopýři
Hrad Lichnice je vystavěn na skalním návrší nad městem Třemošnice asi 15 km jihozápadně vzdušnou čarou od města Chrudimi. Smilu ze Žitavy připadlo zdejší panství jako odměna od krále za věrné služby v roce 1249. Rok nato nechal na skalnatém vrchu Světlice zahájit stavbu hradu Lichtenburg.
Název hradu vznikl přeložením jména Světlík do němčiny. Počeštěný název Lichnice se užívá od 16. století. O původu názvu hradu se samozřejmě vykládá patřičně dramatická legenda s dobrým koncem.
Může se hoditPopsaný pěti nebo šesti kilometrový turistický okruh patří mezi lehké výlety a zvládnou ho i malé děti. S návštěvou hradu a vyhlídky Dívčí kámen poskytuje ideální možnost pro aktivní trávení volného času, vstupné do hradního areálu činí podle věku 10 nebo 20 korun. Mezi další příjemné výlety v okolí patří asi 17km okruh po červené značce přes vrcholy Stráně, Krkaňku a dále po modré na Zbyslavec, Licibořice, Žlebské Chvaletice a zpět po již známé trase k hradu Lichnice. Další pěkné výlety se nabízí kolem nedaleké Křižanovické nebo Sečské přehrady. |
Do zdejších na zvěř bohatých lesů se často na lov vydávaly družiny bohatých šlechticů. Jednou sem prý zavítal i kníže, který byl na návštěvě v Kutné Hoře. Jeho družinu rozehnal divoký kanec, který se vyřítil z houští. Udatný kníže jej skolil, ale po lovu byl velmi unaven a nemohl najít cestu z lesa. Až najednou uviděl nad sebou jakýsi hrad, kde v jednom z oken zářilo světlo. Lidoslav, majitel hradu, jej uctivě přivítal a pohostil. Kníže pak z vděku nad záchranou svého života prohlásil, ať se hrad jmenuje Světlice a Lidoslav sám pak rytířem Světlickým.
Na každém správném hradě by měl být zakopaný poklad a ani Lichnice není podle pověsti výjimkou. Nachází se zde totiž tajná chodba, kterou využily k útěku tři dcery místního rytíře, když byl hrad dobyt nepřítelem. Při útěku povídaly lidem, že na hradě zanechaly poklad nedozírné hodnoty, ale hlídá ho obrovský černý pes, a tak není možné jej získat. I když se o nalezení pokladu pokoušelo mnoho lidí, nikdo neuspěl.
Během letní sezony se zde pořádá celá řada folkových a rockových festivalů i představení šermířů a lukostřelců. Mimo sezonu se hlavně děti nejvíce těší na pozorování netopýrů v hradním sklepení. Letos jsme ale přišli pozdě, netopýři podle kastelánky vylétají ze svého zimoviště někdy v druhé polovině března nebo začátkem dubna a vrací se až koncem října nebo v průběhu listopadu. Výhledy z hradeb ale stojí za to v každém ročním období, a tak nelitujeme my, ani děti.
